PYRAMIDY V GIZE

Velká pyramida, jeden ze sedmi divů světa, je známá pod jmény Cheopsova či Chufuova pyramida. Její starověké jméno je „Chufu patří na horizont“

Technické údaje:

Původní výška: 146,6 m

Současná výška: 138,75 m

Délka strany: 230,37 m

Úhel sklonu: 51°50´40´´

Přibližný objem: 2 521 000 m³

 

Tato pyramida je stavbou Chufua, syna Snofruova. Původní vstup, na severní straně pyramidy, umístěný na úrovni 13. vrstvy (cca 15 m nad zemí) vede do sestupné chodby. Tato chodba, vysoká 120 cm, se po 18 metrech rozdělí do dvou částí. Jedna z nich dále pokračuje v délce zhruba 90 m do vnitra skály jako sestupná chodba, která však nikdy nebyla dokončena. Druhá se mění v chodbu vzestupnou, dlouhou 38 m, ústící do Velké galerie. Na jejím spodním konci se nachází dva otvory. Z jednoho vede chodba dlouhá 35 m ústící do tzv. Královniny komory. Druhá chodba vede strmě dolů v délce asi 60 m a ústí do sestupné chodby (účel této chodby není znám, možná se jednalo o únikovou cestu dělníků, poté co byla pohřební komora zablokována třemi velkými žulovými deskami). Velká galerie je 8,48 m vysoká a 47 m dlouhá, vrstvy klenby tvořící strop jsou položeny natolik přesně, že každá následující vrstva přečnívá předcházející přesně o 6 cm.

Pohřební, tzv. Králova komora má následující rozměry: výška 5,8 m, délka 10,45 m, šířka 5,2 m. U západní stěny leží nepopsaný žulový sarkofág. Strop je tvořen devíti žulovými bloky o celkové hmotnosti 400 tun. Nad nimi je 5 odlehčovacích komor, které snižují tlak. V jižní a severní stěně se nachází šachty, jejichž význam není dodnes znám. Někteří vědci se domnívají, že se jedná o větrací šachty, podle jiných jsou to pomyslné cesty faraónovy duše.

Co se týká způsobu stavby pyramidy, není zcela objasněn. Jisté však je, že údaje uváděné Herodotem jsou zcela nemožné. Podle něj byla pyramidy stavěna 20 let a podílelo se na ní 100 000 otroků. Podle nejnovějších poznatků se však na stavbě pyramidy podílelo maximálně 20 tisíc mužů (více nebylo z hlediska organizace práce na daném území možné) a nejednalo se o otroky, nýbrž šlo o jakousi formu fiskální politiky státu, odvod v podobě naturální práce. Muži byli odváděni v době záplav, kdy nemohli pracovat na polích (v této době, vzhledem ke zvýšené hladině Nilu, také bylo snadnější přepravovat kamenné kvádry, z nichž některé byly přiváženy až z dalekého Asuánu). Byli rozděleni podle jednotlivých úkolů do skupin, které řídili stavební odborníci, kteří se na stavbě podíleli celoročně.

Pyramida byla postavena na skalnatém podloží, které bylo zarovnáno do roviny. Pouze uprostřed byl ponechán skalnatý výčnělek, který měl pravděpodobně zaručit větší stabilitu pyramidy. Vápencové bloky, které byly na stavbu použity, pochází z nedalekých lomů. Jejich hmotnost je okolo 3 tun, žulové bloky použity v Králově komoře nebo Velké galerii mají hmotnosti 40 až 70 tun.

Jako první do pyramidy vstoupil počátkem 9. století kalífa Abulláh al-Mamún. Vchod, který nechal do pyramidy prorazit, dodnes používají turisté.

Muzeum sluneční bárky

Loď byla pro staré Egypťany nejen dopravním prostředkem, nýbrž také symbolickým dopravním prostředkem bohů. (Amon byl během oslav svátků Sed nošen na posvátné bárce, Re putoval noční oblohou v tzv. „bárce miliónů let“ a zaručoval tak neustálé se střídání dne a noci). Podle textů pyramid se panovník na konci svého pozemského života nalodí na sluneční loď, aby se setkal se svým otcem Reem a plavil se navěky oceánem času. Proto v blízkosti některých starých hrobek panovníků můžeme najít pozůstatky těchto lodí.

Nejznámější je určitě loď, která byla nalezena roku 1954 ve velké jámě na východní straně Chufuovy pyramidy a kterou dnes můžeme najít v tzv. „Muzeu sluneční lodě“ (pouze několik málo metrů od svého naleziště). Loď byla rozložena na 1224 částí, které byly zrekonstruovány, a to bez použití jediného kusu hřebíku či jiné kovové části, pouze pomocí lan a dřevěných kolíků.

Panovníkova loď je zhotovena z libanonského cedru, je 43,3 m dlouhá a 5,6 široká, svým tvarem připomíná papyrové lodě. Měla dva přístřešky, menší na přídi a větší, 9 m velký, uprostřed. Dále má 10 vesel a dvě velká kormidla na zádi. Tato loď není jedinou nalezenou na Gízském pohřebišti. Např. druhá loď u Chufuovy pyramidy na základě rozhodnutí místních památkářů nebyla z jámy vyzvednuta.

Rachefova pyramida

Starověké jméno: „Rachef je veliký“

Technické údaje:

Původní výška: 143,5 m

Současná výška: 136,4 m

Délka strany: 215,25 m

Úhel sklonu: 50°10´

Odhadovaný objem: 1 659 200 m³

Druhá největší pyramida světa, která je o něco menší než Chufuova. Rachef však strategicky zvolil vyšší místo a také úhel, pod kterým byla postavena, je ostřejší, což způsobuje, že působí dojmem nejvyšší pyramidy.

Pyramida byla zřejmě vyloupena již ve starověku a poté ještě ve 13. století. Jako jediná si dodnes uchovala část původního obložení z turského vápence (viditelné při vrcholu), která ji dodává zvláštní kouzlo.

Na její severní straně najdeme dva vchody. První ve výšce 10 m vede do sestupné chodby, která se po 32 m změní v horizontální a ústí do pohřební komory. Druhý vchod ležící při úpatí pyramidy je dnes používán pro vstup turistů. Vede do sestupné chodby, které se stejně jako první na chvíli změní na horizontální a poté na vzestupnou.

V pohřební komoře je žulový sarkofág s víkem (2 m dlouhý a zhruba 1 m široký). Na východní stěně je nápis Belzoniho z roku 1816. Ten objevil vyrytý nápis na západní stěně, který dokazoval, že došlo k otevření ve 13. st. Rachefova pyramida nebyla dokončena podle původního plánu. Uvádí se, že původně měla stát asi o 60 m více na sever. Což by mohlo vysvětlit existenci dvou vchodů.

Menkauerova pyramida

Starověké jméno: „Menkaure je božský“

Technické údaje:

Původní výška: 66 m

Současná výška: 65,5 m

Délka strany: 103,4 m

Úhel sklonu: 51°20´

Nejmenší ze tří gízských pyramid. Na rozdíl od předchozích pyramid byla ve spodní třetině obložena žulovými bloky (část tohoto obložení můžeme ještě dnes vidět na severní straně), horní dvě třetiny pak byly obloženy vápencem.

Od svých gízských předchůdců se liší nejen výškou ale také vnitřní substrukturou.Vchod do pyramidy je ve výšce 4 metrů. V původní pohřební komoře byla nalezena rakev s kosterními pozůstatky. Ačkoliv na ní je panovníkovo jméno, pochází z mnohem pozdější doby. V pravé pohřební komoře byl objeven bazaltový sarkofág, který však nešťastnou náhodou při převozu do Anglie skončil na dně Středozemního moře.

Na jižní straně pyramidy jsou tři malé pyramidky. Největší z nich patřila zřejmě Menkraureově manželce Chamerernebtej II.

MEMNONOVY KOLOSY

Memnonovy kolosy jsou dvě monumentální sochy, které v době Nové říše stávaly před vstupním pylonem do zádušního chrámu faraona Amenhotepa III na západním břehu řeky Nil v Thébách.

Memnonovy kolosy jsou nejznámější částí bývalého zádušního chrámu Amenhotepa III., nikoli však jedinou. Za kolosy se nachází rozsáhlé archeologické naleziště, na kterém jsou v posledních letech prováděny archeologické výzkumy. Objeveno bylo několik dalších menších soch. Jmenujme např. malou sochu sfingy, jejíž zvláštností je krokodýlí tělo. Lze ji spatřit z autobusu při odjezdu od kolosů. Před několika lety byl dokonce na základě pozůstalých základních kamenů sestaven plán tehdejšího chrámu.

18 metrů vysoké Memnonovy kolosy byly původně zhotoveny z jediného kusu kamene. Dnes jsou již samozřejmě částečně zrekonstruovány. Byly totiž značně poničeny během zemětřesení v roce 27 př. Kr. Tehdy začala severní socha vydávat zvláštní kvílivé zvuky. Ty mohli návštěvníci slyšet každý den ráno při svítání. Zřejmě se jednalo o vítr procházející puklinami či o rozpínání narušeného kamene v ranních hodinách.

Již v dobách starověkého Říma sem jezdili lidé z Evropy, aby si mohli poslechnout naříkající sochu. Proto tuto dobu můžeme považovat za základy turistického ruchu.

Sochu přijely do Egypta shlédnout i takové osobnosti, jako byl císař Hadrián či Septimus Severus. Druhý jmenovaný měl však při své návštěvě smůlu, socha žádný zvuk nevydala. Proto se rozhodl, že ji nechá opravit. Tak se i stalo, ale od té doby socha již nikdy „nezazpívala“.

Protože v dobách starých Římanů byly Memnonovy kolosy to jediné, co bylo z bývalého chrámu vidět, tradovalo se, že patří bájnému Memnonovi, hrdinovi (někdy se uvádí, že jeho otec byl egyptský král), který při bitvě u Tróji byl zabit bájným Achillem. Memnon pak údajně každé ráno přivolával svým nářkem svou matku Eos (neboli Jitřenku, Svítání).

Ačkoli dnes všichni ví, že sochy jsou zpodobněním faraona Amenhotepa III., označení Memnonovy kolosy se uchovalo.

U nohou obou Memnonových soch stojí ženská postava. Jedna z nich představuje Amenhotepovu manželku (vpravo) a druhá jeho královskou matku. Pokud k sochám přistoupíte blíže, uvidíte detaily nádherně zpracovaných trůnů se straroegyptskými hieroglyfy, ale také grafiti z římských dob, které tady zanechali turisté.

KOM OMBO

Kom Ombo

Chrám v Kom Ombu byl postaven atypicky jako chrám dvojitý – má dva nádvoří a dvě svatyně. Důvod je ten, že chrám byl zasvěcen dvojici bohů – pravá část bohu Sobekovi (spolu s Hathor a Chonsu) a levá bohu Horovi staršímu (spolu s ním taky bohyním Tasenetnofret a Panebtawy). Celý chrám je dokonale symetrický podél své hlavní osy. Často je nazýván domem krokodýla, nebo pevností sokola.

Sobek, hlavní z bohů tohoto chrámu, byl bohem plodnosti a stvořitelem světa. Byl představován jako krokodýl, zvíře, kterého se Egypťané obávali a před kterým měli úctu. Krokodýly proto mumifikovali, a několik z nich je možné vidět přímo v tomto chrámu.

Ze vstupního pylonu se zachovala pouze pravá část, kde je císař Domician zachycen jak vzdává hold bohům Horovi staršímu a Sobekovi, s průvodním hieroglyfickým textem. První sloupová hala měla 15 sloupů s hlavicí lotu nebo papyru, strop je zdoben astronomickými výjevy a bohyněmi Nekhbet a Vadžet. Na zdích chrámu nalezneme scény představující Ptolemaiovské vládce jak přinášejí oběti bohům.

Druhá sloupová síň, do které se vstupuje dvěma oddělenými vstupy, je menší a nese název Obětná. Z ní je vstup do dvou svatyň chrámu, kde můžeme vidět vládce Ptolemaie VI. Ve svém makedonské obleku před božskou trojicí Horus, Sobek a Chonsu.

Napravo od chrámu se nachází Domiciánova kaple zasvěcena bohyni Hathor, kterou Řekové ztotožnili s bohyní Afroditou.

Nejznámější reliéf v chrámu Kóm Ombo se nachází na zadní stěně vnějšího ochozu. Je na něm vidět klečící císař Traján obětující bohům různé lékařské nástroje, např. kleště, amulety, přísavky, skalpely apod.

 Velká část chrámu byla zničena zemětřesením, záplavy a kameny využity ke stavbě jiných projektů. Koptové chrám využívali jako svůj kostel a poničili jeho reliéfy. Chrám byl znovuobjeven a zrestaurován v roce 1893.

Egyptský kalendář

Už před mnoha tisíci let zjistili Egypťané, že vody Nilu začínají stoupat vždy, když se na obloze znovu objeví jasně zářící hvězda Sírius. V zimě září nad Egyptem téměř celou noc, zjara je ho vidět jen večer na západě, a to každý den o něco později, dokud úplně nezmizí. Avšak asi za dva a půl měsíce, těsně před východem Slunce, se znovu objeví nad obzorem; pro zář vycházejícího Slunce je obtížné zjistit přesně, kdy se ukáže poprvé, ale protože každým dnem vychází dřív a protože září tak jasně, brzo jej rozeznáme zcela bezpečně.

Egyptští zemědělci a tím i celá mocná egyptská říše už od nepaměti záviseli na zúrodňujícím rozvodnění Nilu; jedině díky němu mohli vypěstovat dostatek potravin a uživit dobytek. Egyptští kněží se mimo pozorování oběhů Měsíce soustředili na východ Síria, oznamujícího záplavy, který navíc oznamoval i příchod letního slunovratu. Pro tuto shodu délka jejich roku odedávna odpovídala délce roku kalendáře slunečního, rozděleného na dvanáct měsíců po třiceti dnech s pěti dodatečnými dny. Tím dosáhli plného roku o 365 dnech. Sluneční rok je ale o necelou čtvrtinu dne delší, takže se po čtyřech letech východ Síria neshodoval s prvním dnem roku, neboli 1. thóvtem. Navíc neměli Egypťané kalendář s pevným výchozím datem, jako například Řekové, kteří začínali letopočet rokem své „první olympiády“ nebo Římané rokem „založení Města“, tj. Říma, ale datovali dokumenty i historické záznamy jen od nástupu právě vládnoucího panovníka. Podle nápisů na staroegyptských stavbách lze zjistit, co se událo v tom či onom roce vlády Amenhotepa III. nebo IV., ale nelze bez dalšího složitého zkoumání říci, kdy vlastně panovali.

Civilní rok se v Egyptě dělil na tři roční období – záplavu, setbu a sklizeň, každé mělo čtyři měsíce po třiceti dnech a na konci roku připojovali pět dní svátků. Protože se civilní rok opožďoval za čtyři roky o jeden den za slunečním, prošel Nový rok – 1. thóvt – za 1.460 let všemi 365 dny kalendáře. Za tuto dobu uběhlo v Egyptě už 1.461 let, protože z opomíjených čtvrtí narostl celý rok o 365 dnech.

Jak hluboko lze jít do minulosti Egypta, není ještě úplně jasné, egyptologové se pouze shodli na tom, že velký král Meni, sjednotitel Horního a Dolního Egypta a zakladatel 1. dynastie egyptských faraónů, žil asi 3000 let před naším letopočtem. Když Hérodotos kolem roku 420 před naším letopočtem uveřejnil své Dějiny, napsal v nich:

„Co se týče záležitostí lidských. uvedli všichni souhlasně, že Egypťané první z lidí objevili rok, který rozdělili podle ročních období na dvanáct dílů. Vyzkoumali prý to podle hvězd. Podle mého názou si při tom vedou moudřeji nežli Řekové, neboť vkládají kvůli ročnírn obdobím každý třetí rok jeden měsíc, kdežto Egypťané zavedli dvanáct měsíců po třiceti dnech a každý rok zařazují pět dní mimo počet, takže jim koloběh ročních dob vychází vždy na stejnou dobu.”

Zde Hérodotos nemá docela pravdu, protože se každých čtyřicet let roční doby vzhledem ke kalendáři posunuly o 10 dní; bereme-li nejdelší věk jako šedesát let, pak se posun za život jedince rovná pouhým patnácti dnům, což není tak mnoho.

Na jiném místě uvádí Hérodotos slova egyptských kněží, kteří mu vysvětlovali délku trvání egyptské říše:

„Při tom poukazovali na to, že od prvního krále až po tohoto kněze Héfaistova, který kraloval naposled (zřejmě mezi roky 2070-17 př. n. l., protože král, který panoval před ním, si prý dal postavit cihlovou pyramydu a to bylo zvykern vládců střední říše), žilo tři sta jedenačlyřicet generací lidí a každá měla své velekněze a krále ve stejném počtu. Tři sta lidských generací znamená ovšem deset tisíc let, protože tři generace připadají na sto let. Jedenačtyřicet zbývajících generací, které přesahují přes tři sta, představuje tisíc tři sta čtyřicet let. Za jedenáíct tisíc tři sta čtyřicet let prý se žádný bůh nezjevil v lidské podobě. Nic takového prý se nestalo ani za těch, kdo byli dříve či později ostatními egyptskými králi. Za tu dobu prý čtyřikrát slunce nevycházelo na svém obvyklém místě; tam, kde dnes zapadá, vycházelo dvakrát, a kde dnes vychází. tak dvakrát zapadalo; přitom však nepovstaly z toho v Egyptě žádné změny, ani pokud jde o nemoci a úmrtí.”

Předchozí Hérodotova slova naprosto nesouhlasí se zjištěními egyptologů, kteří kladou prvního krále celého Egypta do třetího tisíciletí před naším letopočtem. I kdybychom počítali, že na století připadá pět generací, neboli že každý dvacetiletý už má dítě, dostaneme místo 11.340 let ještě 6.820 let, což by představovalo – vzhledem k tomu, že se ona data zřejmě vztahují k rokům 2070-1790 př. n. l. – že by podle kněží existovalo království v údolí Nilu už nejméně 8.610 (6.820 plus 1.790) a nejvíce 13.410 let (11.340 plus 2.070) před naším letopočtem. Je ovšem možné, že kněží nepovažovali za prvního krále onoho sjednotitele Horní a Dolní říše Meniho, ale nějakého dřívějšího krále, který ovládal pouze část Egypta.

Mluvíme-li zde o západu a východu, mluvíme o světovém západu a světovém východu, to je o směru určeném některou hvězdou na obloze a ne Sluncem – to samozřejmě vzhledem k nám vždy zapadá na západě a vychází na východě. Pro vysvětlení můžeme uvést, že v roce 2600 před naším letopočtem byla „polárkou“ (tj. hvězdou, která udává směr k severu) alfa v souhvězdí Draka, nyní je pólu nejblíže Polárka – první hvězda souhvězdí oje Malého vozu, v roce 7.600 to bude alfa v souhvězdí Cefea a za 12.000 let bude pólu nejblíže Vega.

Nesmíme si myslet, že Egypťané nevěděli, že je Nový rok „toulavý“ a že se postupně slaví ve všech dnech v roce. Vždyť přece východ Síria, následující rovnodennost a záplavy Nilu udávaly přesný astronomický začátek roku. Kalendář však nebyl přírodě přizpůsoben z náboženských důvodů – kněží vyžadovali, aby svátky, ve kterých se přinášely bohům oběti a které byly vázány na občanský kalendář nesouhlasící s astronomickým, neopakovaly ve stále stejnou roční dobu, ale aby procházely všemi měsíci roku a ve všech se světily. Proto faraónové skládali přísahu, že nezmění délku roku, to je, že nepřidají každý čtvrtý rok dodatečný den.

Dlouho se myslelo, že se faraónové o změnu roku nepokusili, ale v roce 1886 objevili archeologové desku s hieroglyfy a řecky psaným textem. Je na ní vytesán Kánobský dekret krále Ptolemaia III. ze 7. března roku 238 před naším letopočtem. Nápis na něm říká:

„Aby to, co bylo nařízeno konat v každém ročním období, se mohlo konat v souladu s postavením, jež zaujímá obloha vůči věcem, jež mají být vykonány v současné době, a aby se nestalo, že se některé svátky, které se v Egyptě slaví v zimě, budou slavit v létě, vzhledem k tomu, že východ Síria postupuje každé čtyiři roky o jeden den, a na druhé straně některé svátky, které se v současné dohě slaví v zimě, jak se skutečně stávalo v obdobích minulých a stávalo by se to i nadále, kdyby se rok skládal z 360 a pěti dodatečných dnů; od nynějška bude každé čtyiři roky přidán jeden den navíc k oněm pěti dodatečným dnům, a bude se slavit jako svátek Dobrotivých Bohů, a každý člověk nechť vezme na vědomí, že krátké časové období, které chybělo při uspořádání ročních období a roku, bylo upraveno z našeho nařízení a bylo přidáno z vůle Dobrotivých Bohů.”

Kdyby se dekret uskutečnil, měl by Egypt stejně dokonalý kalendář, jako byl o dvě století později juliánský. Ale kněží si dokázali udržet své postavení nejvyššího orgánu pro věci kalendářní až do roku 26 před naším letopočtem, kdy se v Egyptě začalo používat koptského kalendáře, který sice má přestupné roky, ale zařazuje je tehdy, když – dělí-li se letopočet čtyřmi – vznikne zbytek tři.

CHRÁM VE PHILAE

Chrám bohyně Isis ve Philae

Philae je latinský název chrámu ležícího na dávné hranici mezi Egyptem a Núbií. Je to poslední chrám postaven k uctívání staroegyptských bohů. Původně se nacházel na ostrově Philae, odkud byl při výstavbě Asuánské přehrady přestěhován na své stávající místo. Egypťané mu říkali Pilak („konec“)

Jako místo pro své stavitelské plány si ostrov Philae vybral již král Taharka (689 – 664 př. n. l.), největší architektonické aktivity však ostrov zažil až za vlády Ptolemájovců a to především Ptolemaia II. (285 – 246 př. n. l.), který nechal postavit svatyni bohyně Isidy a jižní část chrámu mammisi (chrámu jejího narození) a dále Ptolemaia VII. a XI. a Euergeta II. Po vzniku římské nadvlády nad Egyptem po roce 30 př. n. l. se na další výstavbě chrámů na ostrově Philae podíleli i římští císaři Augustus (30 př. n. l. – 14 n. l.) a Tiberius (14 – 37 n. l.), dále pak Claudius, Traján, Hadrián, Antonius Pius a další. Po roce 640 n. l. se však po ovládnutí Egypta Araby, na ostrově Philae zastavil čas a kněží i obyvatelstvo ostrova bylo vyhnáno. Život na ostrově opět probudila až Napoleonova výprava, která Philae znovuobjevila někdy v roce 1799.

první pylon chrámu

Chrám patří mezi nejkrásnější v Egyptě. Na prvním pylonu (vstupu do chrámu) je vyobrazen Ptolemaios XII. V tradiční pozici je připraven obětovat zajaté nepřátele bohyni Isis, Horovi a Háthor. Vstupním portálem se dostaneme na velké nádvoří chrámu. Velké nádvoří je na východní straně ohraničeného kolonádou a komorami pro kněze, na západě kaplí zrození s krásným sloupovým ochozem s Háthořinými hlavicemi. Hlavice představují tvář bohyně Hathor s kravíma ušima a nesou na hlavách hudební nástroj sistrum.

Ze zadní strany nádvoří  ohraničuje 2. pylon. Na 2. pylonu jsou obětní scény faraóna Ptolemaia XI. před Isis a Horem. Dole je umístěna velká žulová deska, kterou sem nechal umístit Ptolemaios VI., když budoval chrám. 2. pylon přechází do sloupové síně, která sloužila v křesťanském období jako kostel. Do zdí jsou zde vytesány četné koptské kříže a oltář je orientován na východ. Odtud se přechází přes naos s 12 síněmi do nejsvětější svatyně s krásnými reliéfy věnovanými hlavně božské triádě Osiris, Isis a Hor. Na severním konci ostrova stál Augustův chrám a Diokleciánova brána. Mezi nimi a chrámem bohyně Isis stály dva kostely, které od poloviny 4. století existovaly spolu s pohanskými kulty. Ty byly nakonec vymýceny za byzantského císaře Justiniána v 6. století. Poslední významnou stavbou na Philae je Trajánův pavilon. Stal se symbolem celého ostrova.

Philae přežila své zapomnění a po staletích se opět stala lákavým cílem pro řadu návštěvníků. Nad jejím dalším osudem se roku 1902, kdy byla dostavěna stará Asuánská přehrada, objevil otazník, který se v roce 1912 a 1930 změnil na náhrobek, neboť v těchto letech byla zvýšena hráz přehrady a voda nádrže stoupla natolik, že se přelila přes ostrov a zatopila z většiny chrámy na ostrově. První hlasy, které varovaly před naprostým zničením památek na Philae, se ozvaly již roku 1909, iniciátorem byl tehdy Pierre Loti. Skutečně vážně se však problémem Philae začalo zaobírat mnohem později a teprve v roce 1968 padlo konečné stanovisko o záchraně Philae. O několik let později započaly přípravné práce a v roce 1975 se chrám začal kousek po kousku rozebírat a jeho jednotlivé části přenášet na obrovskou kamennou skládku v Šellálu. Jako místo nového spočinutí chrámů byl vybrán ostrov Agilika, vzdálený pouhých 500 metrů od zatopeného ostrova Philae. Agilika byla však vyšší a užší než původní Philae a tak byla její výška seřezávána a přebytečným materiálem byl ostrov rozšířen. Na jaře roku 1977, po všech povrchových úpravách byl chrám, jak velká obří skládačka opět dáván do své původní podoby (před opětovným složením bylo zrestaurováno na 5000 bloků a odstraněny některé nevhodné úpravy z dob minulých). V srpnu 1979 bylo dílo dokončeno a v březnu 1980 zpřístupněno veřejnosti. Dnešní chrám se tedy ocitá na ostrově Agilika.

CHRÁM V EDFU

 

Scéna obětování

Město Edfu se nachází 90 km jižně od Luxoru. Jeho starověký název byl Wetjeset-Hrw (místo kde Horus je vyvýšen), později ho Arabové nazvali Djeba – místo soudu, protože tady byli souzeni nepřátelé bohů. Djeba se tradičně považovala za místo mytologického souboje bohů Hora a Setha. V období Staré říše bylo město metropolí jednoho z hornoegyptských nómů (distriktů), zejména díky úrodní půdě v okolí města a své příznivé poloze vůči Núbijskému království (blízko hranic, ale ne příliš, jako Philae).

hlavice sloupu v Edfu

Tento chrám je nejlépe zachovalý ze všech řeckých Ptolemaiovských chrámů v Egyptě, postaven na místě chrámu staroegyptského. Podle tradice to byl Imhotep (stavitel Stupňovité pyramidy v Sakáře) kdo postavil první chrám na tomto místě, nicméně nejstarší hmatatelný důkaz stavební činnosti je z období vlády 5. dynastie (25. století př.n.l.). Dalším významným stavitelem v Edfu pak byl Ramses II a dnešní podobu chrám dostává díky Ptolemaiovi III. ve 3.stol. př.l. Slavnostně vysvěcen byl v roce 142 př.n.l. vládcem Ptolemaiem VIII. a jeho manželkou Kleopatrou II.

Chrám byl původně zasvěcen bohu Horovi, bohyni Hathor a dalším bohům. Horus, kterého Řekové ztotožňovali s bohem Apollem byl v době řecké uctíván jako Horus Behdet, v podobě sokola.

Chrám původně nestál osamocený, byly tady menší kaple, ochranná zeď, boční chrámy, dílny, příbytky pro kněží, ale taky jatky, sýpky a posvátné jezero.

První pylon se skládá ze dvou věží, před kterými jsou sochy boha Hora v podobě sokola. Za ním je hlavní nádvoří se 32 sloupů, kde na zdích nalezneme scény zobrazující tzv. Svátek nádherného sjednocení, kdy je bůh Horun sjednocen ve svatebním obřadu s bohyní Hathor.

bohyně matematiky Sešat

Ve vnější hypostylové hale je dvanáct sloupů. Ve východní části ještě před ní byla knihovna a na zdi jsou zapsané dva katalogy knih které se v knihovně nacházeli. V západní části pak je místnost, kde kněží vykonávali náboženské obřady ve prospěch krále. Dále pak se nachází další hypostylová hala s kolonádou 12 sloupů. Na západní zdi se dozvídáme o samotné stavbě a posvěcení chrámu – je tu zobrazen panovník s cihly, které obětuje Horovi a taky s bohyní matematiky Sešat, která mu asistuje při vyměřování rozměrů chrámu.

Nejposvátnější část chrámu je naos, neboli svatyně, která je ze žuly a nacházela se v ní socha boha Hora, v kapli v zadní části svatyně byla zase jeho posvátná bárka. Vstup do svatyně tvořila předmístnost, ve které se přinášeli oběti a kde byly sochy pomazané a oblečené předtím, než se vydali na střechu, kde sochu mělo oživit Slunce. Kolem svatyně je několik místností, skladišť a malých uzavřených prostor, kde se připravovali posvátné oleje a parfémy jako dary pro božství. Na zdích tady máme přesné instrukce a recepty na jejich přípravu.

Mezi vnější a vnitřní zdí chrámu, vpravo od svatyně je zachycen boj Hora se Sethem, který je smrtelně zasažen. Je to akt pomsty za vraždu Horova otce, Osira (viz chrám Philae). Nalezneme tady taky Nilometr.