A taková byla Casablanka …

Jedeme do Casablanky, vzdálené 340 kilometrů. Cestou si děláme technické přestávky na mátový čaj, výborné fíky a banány. Pobřeží je lemováno malými vesničkami, kde jenom částečně mluví obyvatelé francouzsky. Ale nechybí malé resturace kde nabízí tajine a kuskus. V Casablance jsme před večerem. Není zas tak bílá jak se jmenuje, ale přesto je to město se stylem, v mnohém mi připomíná Alžíř. Jdeme se podívat na katedrálu Sacre Coeur, která už dávno neslouží svému původnímu účelu, je z ní kulturní středisko, Už je zavřená, ale všude je hodně lidí, zejména na náměstí Muhammada V, kde se také nachází budovat hlavní pošty a banky. U nás by zrovna banka a pošta nebylo to nejhezčí, co lze ve městě vidět, nicméne v Maroku je to úplně jinak. Banka  a pošta jsou vážené instituce, pro které postavili krásné, zdobené, monumentální budovy. Ani interiér pošty není nezajímavý, a jejich praktické schrány na poštu nemají chybu – jsou to vlastně jenom otvory ve zdi s nápisy Casablanka, Maroko, zahraničí.

Večeříme v jedné z místních restaurací a dáváme si tajine, místní klasiku. Restaurace je plná, a tajine je velmi dobrý. Po večeři se ještě projdeme do staré medíny, kde už místy obchodníci zavírají, jinde to ale žije, a my si kupujeme snídani. Čerstvá bageta to jistí.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Casablanka je největším a nejrušnějším městem v zemi, a zřejmě proto nechal král Hassan II. v roce 1986 postavit „svou“ mešitu právě v tomto městě. Allah si upevnil svůj trůn na vodách, zní jeden z koránských veršů, který tady v Casablance došel naplnění. Polovina mešity stojí na 60 metrů vysokých pilíří zasazených do mořského dna. Mešita pojme přes sto tisíc lidí, řadí se proto mezi největší na světě. Maurský styl a moderní technologie tady jsou ruku v ruce při vytvoření místa, kde pro věřící je možné zpuštění podlahového vytápění v zimě, a naopak odklopení střechy v létě. Místní pan průvodce se snaží být vtipný, když říká, že holuby tady pochází ze Španělska a jsou vevnitř tolerování, protože přestoupili na islám.

Mešita má v pozdemí jednak prostor k vykonání rituální očisty, ale také lázně, které bohužel nikdy nebyli uvedeny do provozu. Jsou ale krásně velké, čisté, a bazének je napuštěn vodou. Tam nás místní pan průvodce opouští. Odoláme koupání a snažíme se vyfotit si mešitu zvenku. Ale 210 metrů vysoký minaret je težký oříšek pro naše objektívy.

Cesta do Rabatu je dobrodružná zejména díky tomu, že se nám někde kolem 20ho kilometru pokazí auto. Dokud nám přijede nové z Casablanky, navážeme kontakt s „dědkem“, který pod mostem silnice, která slouží jako výpadovky z naší dálnice, vaři oběd. Sedáme si na čaj, ale přichází dělníci, kteří si dávají haríru, čočkovou polévku, a grilované maso. Polévku dědek určitě dovezl z domova, ale maso opéká přímo tam, po mostem, a vaří k tomu také čaj. Dělníci nemluví francouzsky, ale vypadá, že jim chutná, a nejspíš chutná i zaměstnancům fabriky, kde se vyrábí náhradní díly na Daciu, a která je opodál. Dědek připravuje igelitové tašky se sendviči pro její zaměstnance.

Odoláváme vařící se čočkovce, a přes silnici si ve vesnici nakonec dáváme pizzu, ale neděláme špatně? Dědek je kouzelnej, nejde ho nevyfotit a řádně mu za čaj nezaplatit. Vypadá to, že podnikat se dá všude, a jen to, že jeho podnik nemá skutečné židle a stoly evidentně nic neznamená, oproti restauracím ve vesnici má právě on kolem oběda narváno.

Cesta do Rabatu pak následně už probíhá bez problémů. Na město nám pořád zůstává dostatek času, a proto si ho celé projdeme pěšky. O návštěvě Rabatu je možné přečíst si tady.

HLAVNÍ MĚSTO RABAT

Sny o výborném mátovém čaji se nakonec nevyplnily, pán s vozíkem mi nabízel pytlíkový černý, který jsem já odmítla. Zanedlouho poté už zastavujeme ve stanici Rabat Agdal, což je jenom jedna stanice od mojí destinace. Vystupuji ven a poprvé se vlastně tváří v tvář potkávám s Marokem! Maroko mě vítá s úsměvem, ležérně, moje přítomnost nemůže narušit jeho odpolední siestu, kterou si vychutnává prostřednictvím svých obyvatel rozvalených na trávníku podél ulice Muhammada V. To je pohoda! Mířím směrem ke starému městu, a k mému překvapení je velmi blízko od nádraží. Opět platí, že ženy neumí číst v mapách, nebo alespoň já určitě ne, a k tomu ještě ani nemám odhad. Ale politická a bankovní metropole Maroka je tak jednoduše uspořádaná, že ani já se v ní nemůžu ztratit.

Chvilku hledám hotel, nakonec se ubytuji přímo ve staré Medíně, v malé zastrčené uličce v hotelu, který má síce agresivní křiklavě růžové zdi, ale jinak mu nic nezchází. Vyrážím v zápětí venku, abych si Rabat užila.

Na první dojem na mě marocká metropole působí velmi klidně a nesmírně provinčně. Ani ta nová část neoplývá vysokými stavbami a širokými bulváry, a staré město je také malinké a útulné. Procházím hlavní ulici směrem k moři, a neodolám čerstvému pomerančovému džúsu. Sem-tam je vidět na prodej ryby, lákají mě také sušené datle a fíky. Od hřbitovního komplexu, kam z úcty k muslimským zemřelým ve svém evropském tričku radši nevstupuji, mířím ke slavné Kasbě Oudaia, a opět je překvapivě mnohem blíž, než prozrazuje mapa (nebo spíš moje chápání mapy).

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Vstupuji do ní bránou Bab Oudaia, která je krásně zdobená arabským písmem, a už mě odchytává první průvodce, kterému slovensky sděluji, že musí na mě v mé rodné řeči, jinak nejsem ochotná spolupracovat. Slovensky kupodivu a naštěstí neumí. Procházím proto klidně kasbou, a trochu se stydím fotit, protože v Alžírsku je focení ošemetná záležitost. Ale tady to nikomu nevadí. Zaráží mě, jak je prastará kasba čistá a modrobílá. Na konci hlavní ulice je nádherný výhled na oceán, ve kterém jsou davy koupajících se Maročanů! Dívám se také směrem k městu Salé a k nedokončenému minaretu, ale vracím se zpět, teď trochu jinými uličkami, na začátek kasby. To musí být radost tady bydlet, myslím si, když vidím z jednoho z domů vycházet mladou holku, která mě zdraví Bonjour. Tak barevnou a čistou kasbu jsem ještě neviděla, a dávám za pravdu těm, kteří ji popisují v superlativech.

Chcete také navštívit magické Maroko?

V dolní části kasby jsou Andaluzské zahrady, které jsem patrně místem zamilovaných. Na malém prostranství, a vlastně jeden vedle druhého sedí kolem jednoho ze stromů v rohu zahrady asi čtyři páry. I tady jsou projevy náklonnosti mezi pohlavími na veřejnosti zapovězené.

Od kasby mířím přes medínu k nedokončenému minaretu, kupuji si kredit do mobilu a dávám si pozor na nohy, ruce a osobní věci, protože kasby se s příchodem večera plní. Je to krásný večer, který nelze než ztrávit právě u nedokočeného slavného minaretu ještě slavnějšího sultána Hasana.  Je tak majestátný, že snad i trochu zastíňuje mauzoleum Muhammada V, ve kterém je hrobka jeho královského otce. Stráž v národním kroji mě pouští dovnitř i mému oblečení navzdory, a já se kochám krásně zdobeným interiérem této národní hrobky.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Cestou zpět se mi podaří jít přes obytné čtvrti nového Rabatu, které jsou tiché a vesměs čisté. Trochu mi připomínají Dubaj, snad tou bílou barvou fasády. Život v Rabatu nebude asi nejhorší. Podél ulice krále Hasana se zatím čile prodává a nakupuje, ale já mám už docela hlad. Odpověd nacházím v hradbách madíny, v restauraci al Bahia. Moje první marocká večeře musí být co nejtypičtější, a proto si objednávám kuřecí tajine a čekám, co přijde. Přišlo, nebo spíš přineseno bylo kuře, které je ugrilované, s citronem a olivy. K tomu je chléb, a je to to velmi chutné. Stejně tak banánový džús, který nevím, jestli je úplně typický, ale poté, co mi bylo sděleno, že hámud nemají, vybrala jsem si první, co mi nabízeli namísto hámudu. Na hámud jsem zvědavá, zatím v každé zemi ho dělají jinak, a vzhledem k tomu, že na menu byl i citronový džús, očekávám že hámud bude mít svou marockou podobu, která bude jiná, než co jsem dosud měla možnost vyzkoušet.

Konečně si dám mátový čaj! Přinesou mi ho v malé tepané konvičce, k mému překvapení je to čaj zelený ochucený mátou, ne máta samotná. Chuť máty tam ale je, a je tam i zpoustu cukru. Jsem v arabském světě, o tom nyní není pochyb.

Teprve nyní medína ožívá, a středy jejich ulic se plní obchodníky, kteří si své zboží rozprostírají doprostřed na kus látky nebo plastu. Medínou se nyní skoro nedá projít, a to má své čaro.

Těším se na další den, kdy mám v plánu navštívit … pokračování