Krásy Palmyry bez turistů a večerní Damašek

Palmyra před východem slunce

Hanka: Večer jsme se domluvili, že na vykopávky antické Palmyry se půjdeme podívat před východem slunce. Tady ale za mě musí doplnit deník někdo jiný, protože když nám ostatní v pět ráno bušili na dveře, nenamáhali jsme se s BAR ani vstát a velice rychle jsme se shodly na tom, že spánek je nám milejší. Z fotek jsem pak ale viděla, že jsme asi přece jen vylézt měly…

Katka:Já to teda doplním. Jen těžko lze si představit něco tak romantické a zároveň grandiózní jako je Palmyra za světla vycházejícího slunce. Jsme čtyři a protože nechceme zameškat východ slunce, necháváme Zdeňku a Hanku napospas teplým postýlkám a vyrážíme z hotelu. Cestou docela fouká, i když

Cardo - hlavní ulice

se nedá říct, že by byla nějaká extra zima. Jdeme z hotelu pěsky k ruinám, které máme jenom pro sebe. Vstupujeme do areálu ze severu, v blízkosti několika beduinských  obydlí, kde nás vítali psy. Danku jsme museli trochu na ruiny proto motivovat, ale podařilo se. Pejsánci k nám nakonec ani nedoběhli.

Pomalu vychází slunce a ruiny zaplavuje růžové světlo. Procházíme kardem od rezidenční čtvrtě, kde pravděpodobně bydlela i královná Zenobie směrem k lázním, divadlu a agoře. Slunce ještě nehřeje, ale nabízí nejlepší podmínky na focení města, které již padesát let odkrývají týmy archeologů, zejména z Francie. Cesta přes ruiny není jednoduchá, většina města dosud leží ještě pohřbena v písku. Sem-tam na sloupech vidíme nápisy v palmyrštině, jazyku, který se kdysi v těchto ulicích ozýval. Kráčíme až k chrámu boha Bela, který se zachoval z celého města nejlépe – jeho návštěvu si ale necháme na později.

Do ruin přichází první obchodnící, kteří již celé týdny nic nevydělali, a vypadá to, že ani nevydělají. My si užíváme mlčenlivé krásy tohoto impozantního města.

Po návratu do hotelu jdeme na snídaní a pak vyrážíme opět k ruinám – do chrámu boha Bela a na hrobky.

Uvnitř podzemní hrobky

Hanka: Snídani nám nachystali tradiční – zase jogurt labne, hummus s arabským chlebem a podobné. Kolem deváté jsme se rozloučili v hotelu a popojeli ještě jednou k rozvalinám Palmyry. Dopoledne jsou totiž otevřené i tzv. věžové hrobky a také je Belův chrám. Na to, jak je Palmyra prvotřídní archeologickou památkou, jsme tu ale opět nenarazili na žádné davy turistů. Kromě nás byla v celém komplexu vykopávek myslím jen jedna dvojice.

Café Bagdad

Zpáteční cesta vedla zase pouští, zajímavá pro nás byla zastávka na občerstvení. Sem tam jsme míjeli beduínské stany a také nás fascinovala křižovatka s ukazatelem Iraq 200 kmk hranicím. U této křižovatky se nachází stavení s názvem Bagdad Café. Malou restauraci pod přístřeškem a obchůdek provozují beduíni, tito ovšem mluví perfektně anglicky a na stěnách se chlubí články, co o nich napsali v Lonely Planet a v jiných médiích, mezi jiným i v New York Times, a dveře zdobí nálepky a vizitky zanechané cestovateli z celého světa. Na první pohled by se řeklo opuštěná hospůdka uprostřed ničeho, a přitom je takhle vyhlášená.

Odpoledne v Damašku jsme se vrátili do „našeho“ bytu. Po týdnu na cestách je fajn mít aspoň na pár dní mít „normální“ bydlení jen pro sebe a moct třeba využít pračku a kuchyň. Krátce jsme si odpočinuli a pak už jsme vyrazili za poznáváním hlavního města Sýrie, a to přímo do jeho centra, do Starého Města. Tam jsme se dopravili minibusem servís, které fungují jako veřejná doprava, stojí pár drobných, jezdí po určených trasách, ale zastavují kdekoli na požádání. My se nechali dovézt až na konečnou před Bab  Tuma, bránu svatého Tomáše, která je jedním ze vstupů za hradby Starého Města. Touto se vstupuje do křesťanské části, ale odsud už labyrintem úzkých a polozakrytých uliček plynule přejdeme do části muslimské, vlastně je nejde ani nijak odlišit. Kromě Kataríny už nikdo netušíme, kterým směrem právě jdeme. Procházíme okolo typickým černo-bílých vchodů a pod dřevěnými výklenky z prvního patra domů, a nějakým způsobem se pak vynoříme u zdi Velké Ummájovské mešity. Dovnitř půjdeme zítra, teď se před ní jen na chvilku posadíme a vychutnáváme atmosféru. Měsíc vycházející za jedním z minaretů a do toho volání k modlitbě po západu slunce. Obejdeme mešitu a zase se ztrácíme ve změti uliček starého súku. Vstupujeme do kryté galerie zvané al Hamidije, která má být údajně nejživější částí tržiště, ale teď to tak rozhodně nevypadá.

Pohoda s dýmkou

Je totiž pátek a tmavá ulička je skoro liduprázdná, jen zatažené rolety obchodů, a nikde nikdo, působí to až trošku strašidelně. Víc lidí se zase objevuje když vyjdeme na hlavní ulici starého města, která se označuje Ulice Přímá. Zahneme do některé z bočních uliček a Katka nás vede do svého oblíbeného podniku – restaurace Naana („Máta“). Máme tak i možnost podávat se do typického starého damašského domu. Ty mívaly nenápadné malé vchody, aby odradili zloděje, a úzkou chodbou se teprve vcházelo do prostorného nádvoří, zase zdobeného střídáním černých a bílých cihel a s fontánkou uprostřed. Okolo nádvoří jsou ve dvou patrech balkony, a právě tam usedáme ke stolu a máme tak možnost pozorovat i narozeninovou oslavu, která se odehrává u stolů dole.

Obsluha trochu vázne, stejně jako předevčírem na celnici se tu po syrském způsobu motá nějakých 5-10 obsluhujících, ale jen 1-2 skutečně něco dělají, ti ostatní mají zřejmě funkce dohlížecí. Ten jeden pracující zrovna moc šikovný není, protože zakopne a na Danku vyklopí talíř polívky, takže následuje spousta omluv a výměna ubrusu a všeho nádobíčka. (na závěr ovšem dojem pořádně vylepší, protože jako pozornost podniku nám přinesou mísu ovoce a kupu výborné zmrzliny).

Spokojení vyjdeme do tmavých uliček, ale vracet se nám ještě nechce, a tak se rozhodneme pokračovat. Usadíme se v „dýmkárně“ (nebo jak to nazvat) s úžasnou atmosférou. Podnik je zase schovaný ve dvoře domu, uprostřed bazének s fontánkou a hlavně kolem dokola na stěnách všude nápisy No smoking, což nám v podniku specializovaném pouze na podávání vodní dýmky přijde absurdní. Prý je to ale jen pro formu, nedávno byl zaveden zákon zakazující kouření v restauracích, a tak to tam musí mít vyvěšené, ale tím jejich povinnosti končí. Poslední společný večer si užíváme naprosto dokonale. Nevím, jestli je to tou dýmkou, ale báječně se rozpovídáme a je nám spolu hrozně dobře. Navzájem si vyprávíme šílené zážitky z dětství a z let na gymplu, a zjišťujeme, že Michael Jackson, Roxette, Twenty 4 Seven a Fun Factory tehdy pobláznili Slovensko úplně stejně jako Čechy.

Z Damašku přes kostelíky a Krak do Palmyry

klášter sv. Tekly v Maalule

Katka:

Tento blog navazuje na Letní cestu po Libanonu, protože po příjemném týdnu v Libanonu jsme podnikli ještě takovou menší cestu do Sýrie. Z Údolí Biká jsme se vydali přes hranici Masná do země, kterou již dva měsíce sužovali nepokoje, které nebrali konce. Já jediná jsem měla vízum, ostatních pět to risklo. Vízový proces nám zabral pouze asi dvě hodiny, jako novináři jsme nevypadali, nevoněli ani se nechovali. a proto jsme relativně jednoduše vpluli do země.

Byla jsem moc zvědavá, jak se mým kamarádům bude líbit Sýrie ve srovnání s Libanonem a zároveň jsem je nechtěla připravit o vzpomínky a zážitky, když už jsme byli v oblasti. Sýrie a Libanon patří k sobě historicky, kulturně, a škoda je nenavštívit najednou, pokud je možnost. Ještě i nyní, kdy budete číst tento blogový příspěvek, není situace v zemi přehledná a kdoví, co bude dál …

Hanka:

Snídaně v damašském bytě

Damašský byt byl velmi vyhřátý a matrace měkká, takže noc pro mě byla o mnoho horší než u Joa na horách. Ráno jsme pobalili věci potřebné na dva dny a zbytek jsme mohli nechat v bytě, protože se do něho ještě budeme vracet na jednu noc.

Kousek od bytu už na nás čekal Ahmed se svým autobusem. Ahmed je Syřan, který dlouhodobě vozí po Sýrii turisty s cestovkou Alvarez, pro kterou Katka provází. Neměl k dispozici mikrobus, takže jsme měli v šesti lidech pro sebe celý nový klimatizovaný autobus, což byla paráda. Čekal nás dlouhý den. Noc jsme měli strávit v Palmyře, což je město v oáze uprostřed pouště. Ještě předtím jsme ale zamířili z Damašku na sever, prohlédnout si křesťanské památky.

Klášter Sajidnaja

První zastávkou byl řecký ortodoxní konvent Panny Marie ze Sajidnáji, který je postavený na skalním výchozu. Je to jedno z nejdůležitějších poutních míst křesťanů na Blízkém východě a to díky obrazu Panny Marie, který údajně namaloval sv. Lukáš. Ikona je horlivě uctívána jak křesťany, tak muslimy. Legenda vypráví, že byl konvent postaven na pokyn byzantského císaře Justiniána v roce 546, když byl na cestě do Jeruzaléma. Konvent je postaven na místě dřívější řecké svatyně, ve spodní části je patrné středověké zdivo, většina stavby je ale z 19. století. Při návštěvě poutní svatyně, kde je uložena zarámovaná relikvie, jsme si museli zout boty. Úplný vnitřek byl nádherně vyzdobený a osvětlovaly jej zapálené svíce (bohužel jsem nemohla fotit).

O kus dál směrem na sever jsme zastavili ve vesnici Maalúla. Domky jsou tu poskládané pod kolmým útesem a na útesu vyjímají dva kláštery – konvent sv. Tekly a byzantský klášter a kostel sv. Sergeje. Konvent byl založen poblíž jedné z nejsvětějších křesťanských svatyní – svatyně sv. Tekly. Tekla byla žákyně sv. Pavla a jednou z prvních křesťanských mučednic. Legenda vypráví, že Tekla byla vojáky, kteří ji měli popravit, zahnána k útesu, odkud nebylo úniku. Začala se modlit k Bohu, když tu se ve skále objevila průrva, kterou unikla. Ve skutečnosti byla průrva ve skále způsobena vodou odtékající z plošiny. Když jsme průrvou procházeli, byli jsme šokování množstvím odpadkových košů. Z jednoho místa bylo vidět až 4 koše najednou, namontované na skále byly v podstatě ve všech meandrech, přesto se odpadky povalovaly po zemi.

Interiéry, které se nesmí fotit, Maalula

Při prohlídce konventu sv. Tekly jsme narazili na velmi ochotnou jeptišku, která nám nejen dovolila fotografovat, ale také povyprávěla o některých rekvizitách v kostele. V místě svatyně jsme se opět museli vyzout a pak vychutnat atmosféru poutního místa.

Po průchodu průrvou jsme zamířili ke kláštěru sv. Sergeje. Ten byl postaven v roce 325 jako jeden z nejstarších kostelů na světě. V kostelíku jsou prvky pohanského chrámu, který tu kdysi stával. Jedním z nich je mezera na obrubě pohanského oltáře, odkud odtékala krev při pohanských rituálech. V místě je rovněž obchod se suvenýry a ochutnávka místního vína. Místní v Maalúle a okolí mluví aramejštinou (jazyk Krista). Maalúla je jedno z mála míst, kde se jazyk dochoval. Kdysi se s ním hovořilo na celém Blízkém východě (má prvky hebrejštiny a arabštiny) a je to jeden z nejdéle používaných jazyků na světě. V posledních letech proběhla iniciativa na záchranu tohoto jazyka, neboť místní dobře vědí, jak je důležité zachování jazyka, ve kterém přednášel Ježíš. Paní v klášteře sv. Sergeje nám potom odříkala Otčenáše v aramejštině (video tady http://www.facebook.com/#!/video/video.php?v=10150209889988878). V areálu kláštera jsme si ještě pochutnali na džusu a fatíru, což je syrské jídlo – připomíná tenkou pizzu.

majestátný Krak de Chevaliers

Pokračovali jsme dále na sever kolem průmyslového města Homs, až jsme dorazili na hrad Krak des Chevaliers (Kalaat al- Hosn). Nejprve to vypadalo, že mají zavřeno, ale poté nám tento monumentální křižácký hrad jako jediným přítomným turistům otevřeli k prohlídce. Za poslední měsíc, kdy v Sýrii probíhaly protivládní demonstrace, tu prošlo turistů velmi málo. Krak stojí v homské průrvě, což je oblast oddělující od sebe pohoří Ansáríje (jih) a Libanon (sever). V historii platilo, že kdo měl průrvu v moci, ovládal tok zboží z přístavů do vnitrozemí. Na tomto místě dal homský emír postavit roku 1031 pevnost. Počátkem 12. století byl vyhnán prvními křižáckými výpravami, které tudy procházeli do Jeruzaléma. Křižáci přenechali hrad v polovině 12. století rytířům řádu johanitů, kteří hrad rozšířili do současné podoby.

Palmyra

Úžasný hrad jsme tak měli celý sami pro sebe a prolezli jsme jej „od sklepa až na půdu“. Impozantní byly hlavně dva okruhy hradeb s vodním příkopem a několik věží. Do dnešního cíle nám zbývala ještě dlouhá cesta. Palmyra leží na východě Sýrie uprostřed pouště a silnice vede jen kamenitou vyprahlou pustinou, široko daleko žádné větší centrum není. V klimatizovaném pohodlném autobuse nám to vůbec nevadilo, a cestou už jsme začali spřádat plány na další společný výjezd – námětem pro příští rok je Írán. Když jsme se blížili k Palmyře, začínalo už zapadat slunce. Jak jsme si všimli hned po příletu do Libanonu, tady na Blízkém východě slunce se stmívá o mnoho rychleji. Vyjeli jsme na kopec se zříceninou hradu Qalat ibn Maan z18. st, postaveném emírem Fachreddínem. Lepší úvod k objevování Palmyry, které nás mělo čekat zítra, jsme si ani přát nemohli. Ve zvláštním načervenalém oparu, způsobeném zapadajícím sluncem a zrníčky písku poletujícími v silném větru, se dole před námi otevřel pohled na rozsáhlou pláň s pozůstatky města ze3. st. n.l. z období jeho největší slávy, kdy mu vládla královna Zenobie. Z výšky jsme se dala dobře rozeznat lomená římská kolonáda s tetrapylony a oblouky, zbytky chrámu, divadla a několik pohřebních věží.

Rudko a jeho harém

Západem slunce pro nás ale tento už tak na zážitky bohatý den zdaleka nekončil. Před odjezdem do hotelu nás ještě čekala pravá beduínská hostina. OK, bylo to v restauraci ve městě a ne v pouštním stanu, ale jinak autentické se vším všudy. Uvedli nás do místnosti vybavené typickými červenočernými gobelíny a polštářky na sezení, na podlahu prostřeli ubrus a pak začali nosit talíře s nejrůznějšími saláty a mezze a nakonec to hlavní – obrovský tác s beduínskou specialitou zvanou mansaf – ochucená rýže s kousky kuřete a zeleniny a s piniovými oříšky. K tomu (nedobré) pivo, čaj anebo oblíbená citronáda s mátou. Ani v sedmi lidech jsme to nezvládli všechno sníst. Obsluha nám ale přichystala ještě jedno překvapení. Když už jsme jen tak odpočívali na polštářcích a popíjeli čaj, odlákali nám Zdeňku A. a odvedli si ji někam do zadní místnosti. Trochu jsme znejistěli, a přemýšleli, jestli ji jít zachraňovat, anebo nechat věcem volný průběh. Když už nám to po deseti minutách začínalo být divné, do místnosti vstoupila nádherná arabská princezna. V dlouhém hábitu, se šátkem na hlavě a uhlem namalovanými ornamenty na obličeji Zdeňku proměnili k nepoznání. Než jsme šok z té proměny stačili rozdýchat a pořádně Zdeňku vyfotit, už tahali dozadu další z nás. Pak už jsme vždycky jen pobaveně čekali, v jakém úboru se kdo vynoří. Bezkonkurenčně nejlepší byl ale Rudko – k nerozeznání od bohatého arabského šejka, kterého by klidně mohli pokládat za manžela nás pěti. Nebýt ovšem pravidla, že arabský muž smí mít maximálně čtyři manželky, což vedlo k lakonickému konstatování: „No co, jedna ste navyše.“.

náš Ahmad 🙂

Hostina se docela protáhla, a začínala jsem se už těšit na hotel, sprchu a postel – hlavně proto, že v neprodyšných hábitech z umělin se člověk hned zpotil jak prase a v místnosti bylo dost dusno a vedro už tak. Busem jsme popojeli pár bloků k hotýlku Oasis. Jednoduchý, čistý a příjemný, a navíc, jak se tu dalo čekat, jsme byli jediní hosté. Mě ale ještě čekalo něco pracovních záležitostí. Když už to tak dopadlo, že jsem souhlasila s tím, že za měsíc vezmu za Katarínu zájezd po Libanonu, měla jsem jednu zásadní podmínku – chci řidiče, se kterým se domluvím. Protože Alí a Talí tento požadavek nesplňovali ani náhodou, slíbila mi Katka tohoto syrského řidiče. Takže jsem sepsala program, kam budu chtít zavézt, a začala mu to vysvětlovat jednoduchou angličtinou a ještě za pomoci recepčního, který byl velice ochotný a mluvil anglicky hodně dobře. Ukázalo se ale, že jsem si starosti dělala úplně zbytečně – nejenže mi Ahmed rozuměl v pohodě, ale navíc jsem se dozvěděla, že ani není potřeba nic vysvětlovat – pro hradeckou cestovku jel ten samý zájezd už nejmíň dvacetkrát a já tak nemusím vůbec nic řešit, pouze se vždy nechat vysadit před danou pamětihodností… pokračování

Nechoď ven, střílejí tam do lidí!

To byla věta, kterou přednesla moje spolubydlící do telefonu. Měly jsme jít ven nakupovat do centra nového Damašku. Bylo asi šest večer a já jsem se oblíkala, s tím, že ji vyzvednu u školy, kde studuje.

„Podívej se na google realtime search, prý je toho plný internet!!“ Rozrušeně mi sdělila a udala také místo, kde se střílí. Jednalo se Umajovské náměstí, které se nachází ne příliš daleko od našeho bytu.

Googluji, googluji, nic ale nevidím. Žádné střelby, nebo vůbec zmínky o tom, že by se dnes mělo s odporem a demonstracemi pokračovat. Vycházím na ulici a sleduji, jestli jezdí servísy (mikrobusy zabezpečující meziměstskou dopravu) směrem k náměstí Umajovců. Jezdí, a já nastupuji do jednoho z nich. Je to směrem k místu setkání síce oblikou, ale chci vidět to „střílení“.

Protože pracuji v cestovním ruchu, jsem zvyklá na poplašné zprávy, které se šíří jako oheň a působí paniku. Vetšina lidí u takových zpráv reaguje tak, že zpanikaří a neumí přemýšlet bez emocí. Lidé, zejména, když jsou mimo domov a jakýsi pocit bezpečí (i když bez objektivního základu), jsou schopni úplně ztratit soudnost a selský rozum, když jde o nouzové situace. Možná za to nemůžou, to nevím. Ale moje přirozená reakce na poplašné zprávy je – klid, rozvaha, ubezpečení se, že se skutečně něco děje, a následné jednání pro záchranu života. U práce průvodce jiná reakce ani nepřipadá v úvahu, pokud máte za sebou padesát ječících lidí a začnete také ječet, je to konečná.

Nejsem novinář, netoužím přinést světu senzace, neberu si proto ani foťák, abych to střílení natočila, nechci se ani stát hrdinou syrské revoluce. Nechci riskovat ani své zdraví a život, přesto se ale nespokojím s poplašnými zprávami, které nemají žádný základ a podstatu. Abych byla úpřímná, vysloveně tento způsob jednání a strhávání pozornosti na sebe nesnáším.

Vzhledem k poloze svého přechodného bydliště se teda blížím k Umajovskému náměstí ze severu, odkud servís přijíždí dolu kopcem. Otevírá se mi výhled na Umajovské náměstí. Kromě klasického troubení se z něj nešíří žádné zvuky, skandování, nic. Očima hledám zástupy demonstrujících, policii, armádu. Nic. Vystupuji na kraji náměstí, kde stojí skupina mužů oblečených jako do úřadu (kravata a sako), opodál je dalších pár mladých, pak lidi co čekají na svůj servís. Jinak nic, nikdo, všude klid. Až podezřelý klid na to, že se tady údajně ještě před půl hodinou střílelo.  Oběti teda kosmickou rychlostí odklidili, policie se stáhla, demonstranti již stihli odjet a doprava se obnovila … ne, až tak dobrou fantazii nemám.

Na Umajovském náměstí se nestřílelo. Nebylo totiž ani do koho, demonstranti tam ani nebyli, a pokud ano, tak nejspíš stejně ti provládní, jako bylo možné vidět přes víkend v centru města. Střílení nebylo, zato panika a zděšení se neslo třídou mé spolubydlící po sdělení strašné zvěsti.

Vyzvedla jsem jí před školou, nakrmila teplým jablečným zákuskem se zmrzlinou a hezky jsme si užily večer.

Neříkám, že se agrese, zabíjení, střílení neděje. Ale většina toho, co vysílá televize, co říká vyděšený spolužák a co vymyslí lidská rozum, který má sklony k zveličování a – přiznejme si – který si libuje ve strachu, násilí a krvi (proč by jinak také lidi četli detektivky a dívali se na kriminálky) – většina tohoto jsou výmysly, které nemají podstatu, ale které prodávají, které jsou zajímavé. Nikdo přece nebude číst o zemi, ve které se nic neděje, všichni si ale rádi otevřou stránku s fotkami mrtvých v Sýrii nebo Lýbii.

Ať si každý věří čemu chce, já si ale nenechám výmysly pokazit svůj pobyt v Damašku, ve kterém je po trochu „radostnějším“ víkendu opět všechno jako předtím.

Syrská verze revoluce

Mladí Syřani a jejich podpora současného prezidenta

Jsem síce ráda, že Arabové v roce 2011 chtějí změnu, lepší život, svobodu a nové možnosti, ale zrovna když tady trávím půl roku svého života?

Poprvé je revoluce ne v televizi, ale přímo přede mnou.

Nejsem vojnový reportér a tudíž netoužím po senzaci, kromě pár jednotlivců se můj pohled na syrské události k nikomu „významnému“ nedostane. Přece vám ale chci dát možnost nahlédnout do toho, co syrská verze panarabského povstání znamená.

Všechno, zdá se, začalo v Derá. Derá, město na samotných hranicích s Jordánskem, se začalo bouřit během mého bezstarostného víkendu v Libanonu.  Damašek ale zůstal klidný, a vzhledem k tomu, že pátek je volno a tudíž i čas demonstrovat, s napětím jsem čekala na nové události.

Kdo navštívil Sýrii ví, že v každém městě stojí alespoň jedna socha zesnulého prezidenta Háfeze al-Assada a na každé státní nebo správní budově zase visí portrét toho současného, Bašára al-Assada. Tyto portréty je možné si zakoupit, a uvidíte je také téměř v každém bytě a domě v Sýrii.

V pátek odpoledne, cestou ze školy jsem si všimla, jak lidé ve velkém nakupují na několika místech obrazy a plakáty prezidenta, spolu s vlajkami Sýrie. V centru města je hned velmi dobře využili – v blízkosti vstupu do historického Damašku již totiž stáli kolony aut plné lidí všech věkových skupin, kteří mávali vlájkami a plakáty prezidenta. Samozřejmě taková akce se neobejde bez neustálého troubení a skandování: Bůh – Sýrie – Bašár a dost!

Za nějakou dobu již byly uzavřené některé hlavní ulice, domů se dalo dostat pouze taxíkem a oklikou. Páteční odpoledne jsem příjemně strávila v kavárně s výhledem na ulici Thawra (Revoluční), přičemž troubení nebralo konce … Thawra je jedna z hlavních ulic ve městě, a vede od hradeb starého Damašku přes nové město a jeho komerční centrum, kolem a podél několika významných náměstí až do čtvrti Mezze, kde se kromě vládních budov nachází i kampus Damašské univerzity. Tato ulice byla až do pozdních večerních hodin plná aut, taxíků a dokonce autobusů se skandujícími Syřany, kterí svou radostí a nadšení připomínali spíš rozvášněné futbalové fanoušky na svetovém šampionátu než protestující a rozlobené občany, žádající změnu. No a když už jsme u totoho typu protestujících – kde byli v pátek? Vetšina mých známých měla v ten pátek podobnou zkušenost – demonstranty proti vládě nikde neviděli. Tak se den velké revoluce změnil spíš na oslavy jako kdysi na prvního máje.

Asi v deset hodin večer sedám do taxíku a směřuji nahoru pod Qásijún domů. Ptám se taxikáře, jaká je situace v jiných městských částech a on odpovídá, že podobná. Přitom mu také ze střešního okna vlaje vlajka jeho země a s režimem vypadá být spokojený.

Tak, jako mlaď, muži a ženy z Revoluční.

Nechci tady tvrdit, že všichni Syřané milují svého vůdce a vládu strany Baas, nicméně situace v pátek v ulicích potvrdila, že ačkoli arabským světem zmítají revoluce, je tady ještě země, kde většina obyvatel chce zůstat po starém, alespoň co se týče režimu jako takového. Už jenom samotný název pátečního dne – Den důstojnosti – poukazuje na to, že Syřané za svá práva a budoucnost chtejí bojovat důstojně. Není to egyptský Den hněvu, je to Den důstojnosti. A tak to má být. Přeji Syřanům, aby se nebáli si stát za svým názorem, a přitom si natolik vážili názor jiného, aby na něj neodpověděli agresí. Žádné z médií nepřinesli informaci o pouličních bojích opozice a zastánců režimu, což mne osobně velmi těší.

Damašek tento víkend zůstal, naproti městu Derá a Latákie, pokojným, bezpečným a důstojným místem.

Přeji Sýrii do budoucna jenom to nejlepší.