křižáci | KOUZLO ORIENTU

Město Akko se nachází na pobřeží Haifského zálivu v nížinné a úrodní oblasti, díky čemuž vzniklo již ve starých dobách a řadí se mezi nejstarší města Izraele. Původ jeho názvu je řecký a znamená léky, nebo léčivý. Podle řecké mytologie si Herkules na těchto místech léčil svou neplodnost.

Osídlení v oblasti dnešního Akka sahá do doby bronzové, kdy tady bylo sídlo Kanaánců, původních obyvatel Palestiny (Kanaánu). Městský stát tady existoval v době vlády egyptských faraonů Tutmose III. A Ramesse II. (15. – 13. století před naším letopočtem). Fénický přístav vznikl taktéž ve 13.století a podle Starého Zákona kolem Akka žil izraelský kmen Ašer. Pro svou strategicky důležitou pozici bylo město neustále obsazováno dobyvateli (Asyřané, Egypťané, izraelské kmeny, Peršané, Řekové a Římané). V době římské bylo město pojmenováno Ptolemais,, a tento název mu zůstal až do doby křižáků, kteří ho přejmenovali na St. Jean DAcres. Bylo to právě v době křižáckých výprav, kdy město dosáhlo největšího rozkvětu. Stalo se spojnicí Palestiny s Evropou a jednou z hlavních bašt západního křesťanství ve Svaté zemi. Akko bylo hlavním překladištěm zboží z Damašku a dalších měst Orientu, přičemž v něm sídlili pobočky výměny zboží italských obchodních center jako Janov a Benátky. Město navštívil jak František z Assissi, tak Marco Polo a král Richard Lví srdce, který se také zasloužil o získání města z rukou vládce Saladina po čtyřleté nadvládě muslimů mezi lety 1187 až 1191. Město se tak stalo nejvýznamnějším centrem tzv. Latinského království a křižáci si tady udrželi moc po dobu 200 let. Jako město rytířů, mnichů, poutníků a obchodníků mělo na v době největší slávy až 40 000 obyvatel. V roce 1219 tady svatý František z Assisi založil první františkánský klášter klarisek, významnou úlohu sehrali také Johanité (rytíři sv. Jana), kteří v zemi poskytovali zdravotní služby rytířům a poutníkům. V roce 1263 se poprvé město rozhodl dobýt mamelucký sultán Bajbars, který ale nebyl úspěšný. Mnohem úspěšnější byl vpád mameluku na jaře v roce 1291, vyprovokován povražděním muslimského obyvatelstva křižáky ani ne rok předtím. Boj o město trval 2 měsíce, během kterých egyptský sultán Malik al Ashraf Khalil spolu se 200 000 svých bojovníků město vypálili a obyvatelstvo povraždili. Dalších 500 let někdy slavné Akko postupně upadalo, až se stalo pouhou rybářskou osadou. O návrat evropských obchodníků a františkánů se zasloužil drúzský emír Fakhredin, který město opravil a povýšil na sídlo emirátů. O další výstavbu a rozvoj se v 18.století zasloužili různí místodržitelé z pověření Osmanské říše, kteří také obránili (spolu s Brity) město před obléháním Napoleona. V roce 1917 se Akko stalo administrativním střediskem severní části britského mandátu, poté státu Izrael. Město se postupně rozrůstalo až do dnešní podoby, kdy tady žije přes 46 tisíc obyvatel v novém městě (převážně Židé) a ve starobylé části (Arabové). Město je také náboženským centrem muslimů severního Izraele a významným turistickým střediskem.

Staré Akko má dosud zachovalé opevnění z doby osmanské nadvlády (18.století) s důmyslně postaveným fortifikačním systémem, kde ve výhodní části jsou dosud patrné dvě brány, tzv. Brána mořská a Brána pevninová. Hradby mají několik bastionů (obranné nárožní věže), ze kterých nejmohutnější, Burj el Sandak sloužil jako maják. Je odsud nádherný výhled na moře.

Co navštívit v Akko

Nejvýznamnější památkou města Akko je nepochybně podzemní křižácká pevnost postavená Johanity ve 12.století, která se nachází 8 metrů pod úrovní dnešního města a má 7 zachovalých síní. Byla zpřístupněna po 20 let prací na její odkrytí, protože ji mamelucký sultán po svém vítězství nad křižáky nechal zbořit a zasypat. Nejzajímavější části pevnosti je krypta sv. Jana z roku 1150, postavená v románském štýle, čtyři patra pod dnešní úrovní ulice, s nejstarší raně gotickou žebrovou klenbou. Krypta má výšku 12 metrů a rozlohu 450 čtverečních metrů. Byla využívaná jako refektář (jídelna) johanitského řádu a také přijímací síň pro hosty. Právě tady byl přivítán Marco Polo na své cestě do mongolské říše. Z krypty vedla podzemní chodba dlouhá 65 metrů směrem na sever, kde nakonec vyústila za hradbami města.

Kromě této pevnosti stojí za to se podívat do Bílé mešity (Mešity El Jazzar), vybudované na troskách křižáckého kostela sv. Kříže v roce 1790. Ve zvláštní svatyni jsou tady uložené tři vousy z brady proroka Muhammada, kterým se každý rok v den 27. Ramadánu vzdává poklona.

Město má krásně zachovalé khany (karavanseráje), které sloužili jako střediska obchodu v době křižáků, několik řeckých ortodoxních kostelů, malebné tržiště, rybářský přistav a pláže pod hradbami.

Katka:

Tento blog navazuje na Letní cestu po Libanonu, protože po příjemném týdnu v Libanonu jsme podnikli ještě takovou menší cestu do Sýrie. Z Údolí Biká jsme se vydali přes hranici Masná do země, kterou již dva měsíce sužovali nepokoje, které nebrali konce. Já jediná jsem měla vízum, ostatních pět to risklo. Vízový proces nám zabral pouze asi dvě hodiny, jako novináři jsme nevypadali, nevoněli ani se nechovali. a proto jsme relativně jednoduše vpluli do země.

Byla jsem moc zvědavá, jak se mým kamarádům bude líbit Sýrie ve srovnání s Libanonem a zároveň jsem je nechtěla připravit o vzpomínky a zážitky, když už jsme byli v oblasti. Sýrie a Libanon patří k sobě historicky, kulturně, a škoda je nenavštívit najednou, pokud je možnost. Ještě i nyní, kdy budete číst tento blogový příspěvek, není situace v zemi přehledná a kdoví, co bude dál …

Hanka:

Damašský byt byl velmi vyhřátý a matrace měkká, takže noc pro mě byla o mnoho horší než u Joa na horách. Ráno jsme pobalili věci potřebné na dva dny a zbytek jsme mohli nechat v bytě, protože se do něho ještě budeme vracet na jednu noc.

Kousek od bytu už na nás čekal Ahmed se svým autobusem. Ahmed je Syřan, který dlouhodobě vozí po Sýrii turisty s cestovkou Alvarez, pro kterou Katka provází. Neměl k dispozici mikrobus, takže jsme měli v šesti lidech pro sebe celý nový klimatizovaný autobus, což byla paráda. Čekal nás dlouhý den. Noc jsme měli strávit v Palmyře, což je město v oáze uprostřed pouště. Ještě předtím jsme ale zamířili z Damašku na sever, prohlédnout si křesťanské památky.

První zastávkou byl řecký ortodoxní konvent Panny Marie ze Sajidnáji, který je postavený na skalním výchozu. Je to jedno z nejdůležitějších poutních míst křesťanů na Blízkém východě a to díky obrazu Panny Marie, který údajně namaloval sv. Lukáš. Ikona je horlivě uctívána jak křesťany, tak muslimy. Legenda vypráví, že byl konvent postaven na pokyn byzantského císaře Justiniána v roce 546, když byl na cestě do Jeruzaléma. Konvent je postaven na místě dřívější řecké svatyně, ve spodní části je patrné středověké zdivo, většina stavby je ale z 19. století. Při návštěvě poutní svatyně, kde je uložena zarámovaná relikvie, jsme si museli zout boty. Úplný vnitřek byl nádherně vyzdobený a osvětlovaly jej zapálené svíce (bohužel jsem nemohla fotit).

O kus dál směrem na sever jsme zastavili ve vesnici Maalúla. Domky jsou tu poskládané pod kolmým útesem a na útesu vyjímají dva kláštery – konvent sv. Tekly a byzantský klášter a kostel sv. Sergeje. Konvent byl založen poblíž jedné z nejsvětějších křesťanských svatyní – svatyně sv. Tekly. Tekla byla žákyně sv. Pavla a jednou z prvních křesťanských mučednic. Legenda vypráví, že Tekla byla vojáky, kteří ji měli popravit, zahnána k útesu, odkud nebylo úniku. Začala se modlit k Bohu, když tu se ve skále objevila průrva, kterou unikla. Ve skutečnosti byla průrva ve skále způsobena vodou odtékající z plošiny. Když jsme průrvou procházeli, byli jsme šokování množstvím odpadkových košů. Z jednoho místa bylo vidět až 4 koše najednou, namontované na skále byly v podstatě ve všech meandrech, přesto se odpadky povalovaly po zemi.

Interiéry, které se nesmí fotit, Maalula

Při prohlídce konventu sv. Tekly jsme narazili na velmi ochotnou jeptišku, která nám nejen dovolila fotografovat, ale také povyprávěla o některých rekvizitách v kostele. V místě svatyně jsme se opět museli vyzout a pak vychutnat atmosféru poutního místa.

Po průchodu průrvou jsme zamířili ke kláštěru sv. Sergeje. Ten byl postaven v roce 325 jako jeden z nejstarších kostelů na světě. V kostelíku jsou prvky pohanského chrámu, který tu kdysi stával. Jedním z nich je mezera na obrubě pohanského oltáře, odkud odtékala krev při pohanských rituálech. V místě je rovněž obchod se suvenýry a ochutnávka místního vína. Místní v Maalúle a okolí mluví aramejštinou (jazyk Krista). Maalúla je jedno z mála míst, kde se jazyk dochoval. Kdysi se s ním hovořilo na celém Blízkém východě (má prvky hebrejštiny a arabštiny) a je to jeden z nejdéle používaných jazyků na světě. V posledních letech proběhla iniciativa na záchranu tohoto jazyka, neboť místní dobře vědí, jak je důležité zachování jazyka, ve kterém přednášel Ježíš. Paní v klášteře sv. Sergeje nám potom odříkala Otčenáše v aramejštině (video tady http://www.facebook.com/#!/video/video.php?v=10150209889988878). V areálu kláštera jsme si ještě pochutnali na džusu a fatíru, což je syrské jídlo – připomíná tenkou pizzu.

Pokračovali jsme dále na sever kolem průmyslového města Homs, až jsme dorazili na hrad Krak des Chevaliers (Kalaat al- Hosn). Nejprve to vypadalo, že mají zavřeno, ale poté nám tento monumentální křižácký hrad jako jediným přítomným turistům otevřeli k prohlídce. Za poslední měsíc, kdy v Sýrii probíhaly protivládní demonstrace, tu prošlo turistů velmi málo. Krak stojí v homské průrvě, což je oblast oddělující od sebe pohoří Ansáríje (jih) a Libanon (sever). V historii platilo, že kdo měl průrvu v moci, ovládal tok zboží z přístavů do vnitrozemí. Na tomto místě dal homský emír postavit roku 1031 pevnost. Počátkem 12. století byl vyhnán prvními křižáckými výpravami, které tudy procházeli do Jeruzaléma. Křižáci přenechali hrad v polovině 12. století rytířům řádu johanitů, kteří hrad rozšířili do současné podoby.

Úžasný hrad jsme tak měli celý sami pro sebe a prolezli jsme jej „od sklepa až na půdu“. Impozantní byly hlavně dva okruhy hradeb s vodním příkopem a několik věží. Do dnešního cíle nám zbývala ještě dlouhá cesta. Palmyra leží na východě Sýrie uprostřed pouště a silnice vede jen kamenitou vyprahlou pustinou, široko daleko žádné větší centrum není. V klimatizovaném pohodlném autobuse nám to vůbec nevadilo, a cestou už jsme začali spřádat plány na další společný výjezd – námětem pro příští rok je Írán. Když jsme se blížili k Palmyře, začínalo už zapadat slunce. Jak jsme si všimli hned po příletu do Libanonu, tady na Blízkém východě slunce se stmívá o mnoho rychleji. Vyjeli jsme na kopec se zříceninou hradu Qalat ibn Maan z18. st, postaveném emírem Fachreddínem. Lepší úvod k objevování Palmyry, které nás mělo čekat zítra, jsme si ani přát nemohli. Ve zvláštním načervenalém oparu, způsobeném zapadajícím sluncem a zrníčky písku poletujícími v silném větru, se dole před námi otevřel pohled na rozsáhlou pláň s pozůstatky města ze3. st. n.l. z období jeho největší slávy, kdy mu vládla královna Zenobie. Z výšky jsme se dala dobře rozeznat lomená římská kolonáda s tetrapylony a oblouky, zbytky chrámu, divadla a několik pohřebních věží.

Západem slunce pro nás ale tento už tak na zážitky bohatý den zdaleka nekončil. Před odjezdem do hotelu nás ještě čekala pravá beduínská hostina. OK, bylo to v restauraci ve městě a ne v pouštním stanu, ale jinak autentické se vším všudy. Uvedli nás do místnosti vybavené typickými červenočernými gobelíny a polštářky na sezení, na podlahu prostřeli ubrus a pak začali nosit talíře s nejrůznějšími saláty a mezze a nakonec to hlavní – obrovský tác s beduínskou specialitou zvanou mansaf – ochucená rýže s kousky kuřete a zeleniny a s piniovými oříšky. K tomu (nedobré) pivo, čaj anebo oblíbená citronáda s mátou. Ani v sedmi lidech jsme to nezvládli všechno sníst. Obsluha nám ale přichystala ještě jedno překvapení. Když už jsme jen tak odpočívali na polštářcích a popíjeli čaj, odlákali nám Zdeňku A. a odvedli si ji někam do zadní místnosti. Trochu jsme znejistěli, a přemýšleli, jestli ji jít zachraňovat, anebo nechat věcem volný průběh. Když už nám to po deseti minutách začínalo být divné, do místnosti vstoupila nádherná arabská princezna. V dlouhém hábitu, se šátkem na hlavě a uhlem namalovanými ornamenty na obličeji Zdeňku proměnili k nepoznání. Než jsme šok z té proměny stačili rozdýchat a pořádně Zdeňku vyfotit, už tahali dozadu další z nás. Pak už jsme vždycky jen pobaveně čekali, v jakém úboru se kdo vynoří. Bezkonkurenčně nejlepší byl ale Rudko – k nerozeznání od bohatého arabského šejka, kterého by klidně mohli pokládat za manžela nás pěti. Nebýt ovšem pravidla, že arabský muž smí mít maximálně čtyři manželky, což vedlo k lakonickému konstatování: „No co, jedna ste navyše.“.

Hostina se docela protáhla, a začínala jsem se už těšit na hotel, sprchu a postel – hlavně proto, že v neprodyšných hábitech z umělin se člověk hned zpotil jak prase a v místnosti bylo dost dusno a vedro už tak. Busem jsme popojeli pár bloků k hotýlku Oasis. Jednoduchý, čistý a příjemný, a navíc, jak se tu dalo čekat, jsme byli jediní hosté. Mě ale ještě čekalo něco pracovních záležitostí. Když už to tak dopadlo, že jsem souhlasila s tím, že za měsíc vezmu za Katarínu zájezd po Libanonu, měla jsem jednu zásadní podmínku – chci řidiče, se kterým se domluvím. Protože Alí a Talí tento požadavek nesplňovali ani náhodou, slíbila mi Katka tohoto syrského řidiče. Takže jsem sepsala program, kam budu chtít zavézt, a začala mu to vysvětlovat jednoduchou angličtinou a ještě za pomoci recepčního, který byl velice ochotný a mluvil anglicky hodně dobře. Ukázalo se ale, že jsem si starosti dělala úplně zbytečně – nejenže mi Ahmed rozuměl v pohodě, ale navíc jsem se dozvěděla, že ani není potřeba nic vysvětlovat – pro hradeckou cestovku jel ten samý zájezd už nejmíň dvacetkrát a já tak nemusím vůbec nic řešit, pouze se vždy nechat vysadit před danou pamětihodností… pokračování