Palmyra před východem slunce

Hanka: Večer jsme se domluvili, že na vykopávky antické Palmyry se půjdeme podívat před východem slunce. Tady ale za mě musí doplnit deník někdo jiný, protože když nám ostatní v pět ráno bušili na dveře, nenamáhali jsme se s BAR ani vstát a velice rychle jsme se shodly na tom, že spánek je nám milejší. Z fotek jsem pak ale viděla, že jsme asi přece jen vylézt měly…

Katka:Já to teda doplním. Jen těžko lze si představit něco tak romantické a zároveň grandiózní jako je Palmyra za světla vycházejícího slunce. Jsme čtyři a protože nechceme zameškat východ slunce, necháváme Zdeňku a Hanku napospas teplým postýlkám a vyrážíme z hotelu. Cestou docela fouká, i když

Cardo - hlavní ulice

se nedá říct, že by byla nějaká extra zima. Jdeme z hotelu pěsky k ruinám, které máme jenom pro sebe. Vstupujeme do areálu ze severu, v blízkosti několika beduinských  obydlí, kde nás vítali psy. Danku jsme museli trochu na ruiny proto motivovat, ale podařilo se. Pejsánci k nám nakonec ani nedoběhli.

Pomalu vychází slunce a ruiny zaplavuje růžové světlo. Procházíme kardem od rezidenční čtvrtě, kde pravděpodobně bydlela i královná Zenobie směrem k lázním, divadlu a agoře. Slunce ještě nehřeje, ale nabízí nejlepší podmínky na focení města, které již padesát let odkrývají týmy archeologů, zejména z Francie. Cesta přes ruiny není jednoduchá, většina města dosud leží ještě pohřbena v písku. Sem-tam na sloupech vidíme nápisy v palmyrštině, jazyku, který se kdysi v těchto ulicích ozýval. Kráčíme až k chrámu boha Bela, který se zachoval z celého města nejlépe – jeho návštěvu si ale necháme na později.

Do ruin přichází první obchodnící, kteří již celé týdny nic nevydělali, a vypadá to, že ani nevydělají. My si užíváme mlčenlivé krásy tohoto impozantního města.

Po návratu do hotelu jdeme na snídaní a pak vyrážíme opět k ruinám – do chrámu boha Bela a na hrobky.

Uvnitř podzemní hrobky

Hanka: Snídani nám nachystali tradiční – zase jogurt labne, hummus s arabským chlebem a podobné. Kolem deváté jsme se rozloučili v hotelu a popojeli ještě jednou k rozvalinám Palmyry. Dopoledne jsou totiž otevřené i tzv. věžové hrobky a také je Belův chrám. Na to, jak je Palmyra prvotřídní archeologickou památkou, jsme tu ale opět nenarazili na žádné davy turistů. Kromě nás byla v celém komplexu vykopávek myslím jen jedna dvojice.

Café Bagdad

Zpáteční cesta vedla zase pouští, zajímavá pro nás byla zastávka na občerstvení. Sem tam jsme míjeli beduínské stany a také nás fascinovala křižovatka s ukazatelem Iraq 200 kmk hranicím. U této křižovatky se nachází stavení s názvem Bagdad Café. Malou restauraci pod přístřeškem a obchůdek provozují beduíni, tito ovšem mluví perfektně anglicky a na stěnách se chlubí články, co o nich napsali v Lonely Planet a v jiných médiích, mezi jiným i v New York Times, a dveře zdobí nálepky a vizitky zanechané cestovateli z celého světa. Na první pohled by se řeklo opuštěná hospůdka uprostřed ničeho, a přitom je takhle vyhlášená.

Odpoledne v Damašku jsme se vrátili do „našeho“ bytu. Po týdnu na cestách je fajn mít aspoň na pár dní mít „normální“ bydlení jen pro sebe a moct třeba využít pračku a kuchyň. Krátce jsme si odpočinuli a pak už jsme vyrazili za poznáváním hlavního města Sýrie, a to přímo do jeho centra, do Starého Města. Tam jsme se dopravili minibusem servís, které fungují jako veřejná doprava, stojí pár drobných, jezdí po určených trasách, ale zastavují kdekoli na požádání. My se nechali dovézt až na konečnou před Bab  Tuma, bránu svatého Tomáše, která je jedním ze vstupů za hradby Starého Města. Touto se vstupuje do křesťanské části, ale odsud už labyrintem úzkých a polozakrytých uliček plynule přejdeme do části muslimské, vlastně je nejde ani nijak odlišit. Kromě Kataríny už nikdo netušíme, kterým směrem právě jdeme. Procházíme okolo typickým černo-bílých vchodů a pod dřevěnými výklenky z prvního patra domů, a nějakým způsobem se pak vynoříme u zdi Velké Ummájovské mešity. Dovnitř půjdeme zítra, teď se před ní jen na chvilku posadíme a vychutnáváme atmosféru. Měsíc vycházející za jedním z minaretů a do toho volání k modlitbě po západu slunce. Obejdeme mešitu a zase se ztrácíme ve změti uliček starého súku. Vstupujeme do kryté galerie zvané al Hamidije, která má být údajně nejživější částí tržiště, ale teď to tak rozhodně nevypadá.

Pohoda s dýmkou

Je totiž pátek a tmavá ulička je skoro liduprázdná, jen zatažené rolety obchodů, a nikde nikdo, působí to až trošku strašidelně. Víc lidí se zase objevuje když vyjdeme na hlavní ulici starého města, která se označuje Ulice Přímá. Zahneme do některé z bočních uliček a Katka nás vede do svého oblíbeného podniku – restaurace Naana („Máta“). Máme tak i možnost podávat se do typického starého damašského domu. Ty mívaly nenápadné malé vchody, aby odradili zloděje, a úzkou chodbou se teprve vcházelo do prostorného nádvoří, zase zdobeného střídáním černých a bílých cihel a s fontánkou uprostřed. Okolo nádvoří jsou ve dvou patrech balkony, a právě tam usedáme ke stolu a máme tak možnost pozorovat i narozeninovou oslavu, která se odehrává u stolů dole.

Obsluha trochu vázne, stejně jako předevčírem na celnici se tu po syrském způsobu motá nějakých 5-10 obsluhujících, ale jen 1-2 skutečně něco dělají, ti ostatní mají zřejmě funkce dohlížecí. Ten jeden pracující zrovna moc šikovný není, protože zakopne a na Danku vyklopí talíř polívky, takže následuje spousta omluv a výměna ubrusu a všeho nádobíčka. (na závěr ovšem dojem pořádně vylepší, protože jako pozornost podniku nám přinesou mísu ovoce a kupu výborné zmrzliny).

Spokojení vyjdeme do tmavých uliček, ale vracet se nám ještě nechce, a tak se rozhodneme pokračovat. Usadíme se v „dýmkárně“ (nebo jak to nazvat) s úžasnou atmosférou. Podnik je zase schovaný ve dvoře domu, uprostřed bazének s fontánkou a hlavně kolem dokola na stěnách všude nápisy No smoking, což nám v podniku specializovaném pouze na podávání vodní dýmky přijde absurdní. Prý je to ale jen pro formu, nedávno byl zaveden zákon zakazující kouření v restauracích, a tak to tam musí mít vyvěšené, ale tím jejich povinnosti končí. Poslední společný večer si užíváme naprosto dokonale. Nevím, jestli je to tou dýmkou, ale báječně se rozpovídáme a je nám spolu hrozně dobře. Navzájem si vyprávíme šílené zážitky z dětství a z let na gymplu, a zjišťujeme, že Michael Jackson, Roxette, Twenty 4 Seven a Fun Factory tehdy pobláznili Slovensko úplně stejně jako Čechy.

Advertisements