Mladí Syřani a jejich podpora současného prezidenta

Jsem síce ráda, že Arabové v roce 2011 chtějí změnu, lepší život, svobodu a nové možnosti, ale zrovna když tady trávím půl roku svého života?

Poprvé je revoluce ne v televizi, ale přímo přede mnou.

Nejsem vojnový reportér a tudíž netoužím po senzaci, kromě pár jednotlivců se můj pohled na syrské události k nikomu „významnému“ nedostane. Přece vám ale chci dát možnost nahlédnout do toho, co syrská verze panarabského povstání znamená.

Všechno, zdá se, začalo v Derá. Derá, město na samotných hranicích s Jordánskem, se začalo bouřit během mého bezstarostného víkendu v Libanonu.  Damašek ale zůstal klidný, a vzhledem k tomu, že pátek je volno a tudíž i čas demonstrovat, s napětím jsem čekala na nové události.

Kdo navštívil Sýrii ví, že v každém městě stojí alespoň jedna socha zesnulého prezidenta Háfeze al-Assada a na každé státní nebo správní budově zase visí portrét toho současného, Bašára al-Assada. Tyto portréty je možné si zakoupit, a uvidíte je také téměř v každém bytě a domě v Sýrii.

V pátek odpoledne, cestou ze školy jsem si všimla, jak lidé ve velkém nakupují na několika místech obrazy a plakáty prezidenta, spolu s vlajkami Sýrie. V centru města je hned velmi dobře využili – v blízkosti vstupu do historického Damašku již totiž stáli kolony aut plné lidí všech věkových skupin, kteří mávali vlájkami a plakáty prezidenta. Samozřejmě taková akce se neobejde bez neustálého troubení a skandování: Bůh – Sýrie – Bašár a dost!

Za nějakou dobu již byly uzavřené některé hlavní ulice, domů se dalo dostat pouze taxíkem a oklikou. Páteční odpoledne jsem příjemně strávila v kavárně s výhledem na ulici Thawra (Revoluční), přičemž troubení nebralo konce … Thawra je jedna z hlavních ulic ve městě, a vede od hradeb starého Damašku přes nové město a jeho komerční centrum, kolem a podél několika významných náměstí až do čtvrti Mezze, kde se kromě vládních budov nachází i kampus Damašské univerzity. Tato ulice byla až do pozdních večerních hodin plná aut, taxíků a dokonce autobusů se skandujícími Syřany, kterí svou radostí a nadšení připomínali spíš rozvášněné futbalové fanoušky na svetovém šampionátu než protestující a rozlobené občany, žádající změnu. No a když už jsme u totoho typu protestujících – kde byli v pátek? Vetšina mých známých měla v ten pátek podobnou zkušenost – demonstranty proti vládě nikde neviděli. Tak se den velké revoluce změnil spíš na oslavy jako kdysi na prvního máje.

Asi v deset hodin večer sedám do taxíku a směřuji nahoru pod Qásijún domů. Ptám se taxikáře, jaká je situace v jiných městských částech a on odpovídá, že podobná. Přitom mu také ze střešního okna vlaje vlajka jeho země a s režimem vypadá být spokojený.

Tak, jako mlaď, muži a ženy z Revoluční.

Nechci tady tvrdit, že všichni Syřané milují svého vůdce a vládu strany Baas, nicméně situace v pátek v ulicích potvrdila, že ačkoli arabským světem zmítají revoluce, je tady ještě země, kde většina obyvatel chce zůstat po starém, alespoň co se týče režimu jako takového. Už jenom samotný název pátečního dne – Den důstojnosti – poukazuje na to, že Syřané za svá práva a budoucnost chtejí bojovat důstojně. Není to egyptský Den hněvu, je to Den důstojnosti. A tak to má být. Přeji Syřanům, aby se nebáli si stát za svým názorem, a přitom si natolik vážili názor jiného, aby na něj neodpověděli agresí. Žádné z médií nepřinesli informaci o pouličních bojích opozice a zastánců režimu, což mne osobně velmi těší.

Damašek tento víkend zůstal, naproti městu Derá a Latákie, pokojným, bezpečným a důstojným místem.

Přeji Sýrii do budoucna jenom to nejlepší.

Advertisements