To byla věta, kterou přednesla moje spolubydlící do telefonu. Měly jsme jít ven nakupovat do centra nového Damašku. Bylo asi šest večer a já jsem se oblíkala, s tím, že ji vyzvednu u školy, kde studuje.

„Podívej se na google realtime search, prý je toho plný internet!!“ Rozrušeně mi sdělila a udala také místo, kde se střílí. Jednalo se Umajovské náměstí, které se nachází ne příliš daleko od našeho bytu.

Googluji, googluji, nic ale nevidím. Žádné střelby, nebo vůbec zmínky o tom, že by se dnes mělo s odporem a demonstracemi pokračovat. Vycházím na ulici a sleduji, jestli jezdí servísy (mikrobusy zabezpečující meziměstskou dopravu) směrem k náměstí Umajovců. Jezdí, a já nastupuji do jednoho z nich. Je to směrem k místu setkání síce oblikou, ale chci vidět to „střílení“.

Protože pracuji v cestovním ruchu, jsem zvyklá na poplašné zprávy, které se šíří jako oheň a působí paniku. Vetšina lidí u takových zpráv reaguje tak, že zpanikaří a neumí přemýšlet bez emocí. Lidé, zejména, když jsou mimo domov a jakýsi pocit bezpečí (i když bez objektivního základu), jsou schopni úplně ztratit soudnost a selský rozum, když jde o nouzové situace. Možná za to nemůžou, to nevím. Ale moje přirozená reakce na poplašné zprávy je – klid, rozvaha, ubezpečení se, že se skutečně něco děje, a následné jednání pro záchranu života. U práce průvodce jiná reakce ani nepřipadá v úvahu, pokud máte za sebou padesát ječících lidí a začnete také ječet, je to konečná.

Nejsem novinář, netoužím přinést světu senzace, neberu si proto ani foťák, abych to střílení natočila, nechci se ani stát hrdinou syrské revoluce. Nechci riskovat ani své zdraví a život, přesto se ale nespokojím s poplašnými zprávami, které nemají žádný základ a podstatu. Abych byla úpřímná, vysloveně tento způsob jednání a strhávání pozornosti na sebe nesnáším.

Vzhledem k poloze svého přechodného bydliště se teda blížím k Umajovskému náměstí ze severu, odkud servís přijíždí dolu kopcem. Otevírá se mi výhled na Umajovské náměstí. Kromě klasického troubení se z něj nešíří žádné zvuky, skandování, nic. Očima hledám zástupy demonstrujících, policii, armádu. Nic. Vystupuji na kraji náměstí, kde stojí skupina mužů oblečených jako do úřadu (kravata a sako), opodál je dalších pár mladých, pak lidi co čekají na svůj servís. Jinak nic, nikdo, všude klid. Až podezřelý klid na to, že se tady údajně ještě před půl hodinou střílelo.  Oběti teda kosmickou rychlostí odklidili, policie se stáhla, demonstranti již stihli odjet a doprava se obnovila … ne, až tak dobrou fantazii nemám.

Na Umajovském náměstí se nestřílelo. Nebylo totiž ani do koho, demonstranti tam ani nebyli, a pokud ano, tak nejspíš stejně ti provládní, jako bylo možné vidět přes víkend v centru města. Střílení nebylo, zato panika a zděšení se neslo třídou mé spolubydlící po sdělení strašné zvěsti.

Vyzvedla jsem jí před školou, nakrmila teplým jablečným zákuskem se zmrzlinou a hezky jsme si užily večer.

Neříkám, že se agrese, zabíjení, střílení neděje. Ale většina toho, co vysílá televize, co říká vyděšený spolužák a co vymyslí lidská rozum, který má sklony k zveličování a – přiznejme si – který si libuje ve strachu, násilí a krvi (proč by jinak také lidi četli detektivky a dívali se na kriminálky) – většina tohoto jsou výmysly, které nemají podstatu, ale které prodávají, které jsou zajímavé. Nikdo přece nebude číst o zemi, ve které se nic neděje, všichni si ale rádi otevřou stránku s fotkami mrtvých v Sýrii nebo Lýbii.

Ať si každý věří čemu chce, já si ale nenechám výmysly pokazit svůj pobyt v Damašku, ve kterém je po trochu „radostnějším“ víkendu opět všechno jako předtím.

Advertisements