Jedeme do Casablanky, vzdálené 340 kilometrů. Cestou si děláme technické přestávky na mátový čaj, výborné fíky a banány. Pobřeží je lemováno malými vesničkami, kde jenom částečně mluví obyvatelé francouzsky. Ale nechybí malé resturace kde nabízí tajine a kuskus. V Casablance jsme před večerem. Není zas tak bílá jak se jmenuje, ale přesto je to město se stylem, v mnohém mi připomíná Alžíř. Jdeme se podívat na katedrálu Sacre Coeur, která už dávno neslouží svému původnímu účelu, je z ní kulturní středisko, Už je zavřená, ale všude je hodně lidí, zejména na náměstí Muhammada V, kde se také nachází budovat hlavní pošty a banky. U nás by zrovna banka a pošta nebylo to nejhezčí, co lze ve městě vidět, nicméne v Maroku je to úplně jinak. Banka  a pošta jsou vážené instituce, pro které postavili krásné, zdobené, monumentální budovy. Ani interiér pošty není nezajímavý, a jejich praktické schrány na poštu nemají chybu – jsou to vlastně jenom otvory ve zdi s nápisy Casablanka, Maroko, zahraničí.

Večeříme v jedné z místních restaurací a dáváme si tajine, místní klasiku. Restaurace je plná, a tajine je velmi dobrý. Po večeři se ještě projdeme do staré medíny, kde už místy obchodníci zavírají, jinde to ale žije, a my si kupujeme snídani. Čerstvá bageta to jistí.

Casablanka je největším a nejrušnějším městem v zemi, a zřejmě proto nechal král Hassan II. v roce 1986 postavit „svou“ mešitu právě v tomto městě. Allah si upevnil svůj trůn na vodách, zní jeden z koránských veršů, který tady v Casablance došel naplnění. Polovina mešity stojí na 60 metrů vysokých pilíří zasazených do mořského dna. Mešita pojme přes sto tisíc lidí, řadí se proto mezi největší na světě. Maurský styl a moderní technologie tady jsou ruku v ruce při vytvoření místa, kde pro věřící je možné zpuštění podlahového vytápění v zimě, a naopak odklopení střechy v létě. Místní pan průvodce se snaží být vtipný, když říká, že holuby tady pochází ze Španělska a jsou vevnitř tolerování, protože přestoupili na islám.

Mešita má v pozdemí jednak prostor k vykonání rituální očisty, ale také lázně, které bohužel nikdy nebyli uvedeny do provozu. Jsou ale krásně velké, čisté, a bazének je napuštěn vodou. Tam nás místní pan průvodce opouští. Odoláme koupání a snažíme se vyfotit si mešitu zvenku. Ale 210 metrů vysoký minaret je težký oříšek pro naše objektívy.

Cesta do Rabatu je dobrodružná zejména díky tomu, že se nám někde kolem 20ho kilometru pokazí auto. Dokud nám přijede nové z Casablanky, navážeme kontakt s „dědkem“, který pod mostem silnice, která slouží jako výpadovky z naší dálnice, vaři oběd. Sedáme si na čaj, ale přichází dělníci, kteří si dávají haríru, čočkovou polévku, a grilované maso. Polévku dědek určitě dovezl z domova, ale maso opéká přímo tam, po mostem, a vaří k tomu také čaj. Dělníci nemluví francouzsky, ale vypadá, že jim chutná, a nejspíš chutná i zaměstnancům fabriky, kde se vyrábí náhradní díly na Daciu, a která je opodál. Dědek připravuje igelitové tašky se sendviči pro její zaměstnance.

Odoláváme vařící se čočkovce, a přes silnici si ve vesnici nakonec dáváme pizzu, ale neděláme špatně? Dědek je kouzelnej, nejde ho nevyfotit a řádně mu za čaj nezaplatit. Vypadá to, že podnikat se dá všude, a jen to, že jeho podnik nemá skutečné židle a stoly evidentně nic neznamená, oproti restauracím ve vesnici má právě on kolem oběda narváno.

Cesta do Rabatu pak následně už probíhá bez problémů. Na město nám pořád zůstává dostatek času, a proto si ho celé projdeme pěšky. O návštěvě Rabatu je možné přečíst si tady.

Advertisements