Sny o výborném mátovém čaji se nakonec nevyplnily, pán s vozíkem mi nabízel pytlíkový černý, který jsem já odmítla. Zanedlouho poté už zastavujeme ve stanici Rabat Agdal, což je jenom jedna stanice od mojí destinace. Vystupuji ven a poprvé se vlastně tváří v tvář potkávám s Marokem! Maroko mě vítá s úsměvem, ležérně, moje přítomnost nemůže narušit jeho odpolední siestu, kterou si vychutnává prostřednictvím svých obyvatel rozvalených na trávníku podél ulice Muhammada V. To je pohoda! Mířím směrem ke starému městu, a k mému překvapení je velmi blízko od nádraží. Opět platí, že ženy neumí číst v mapách, nebo alespoň já určitě ne, a k tomu ještě ani nemám odhad. Ale politická a bankovní metropole Maroka je tak jednoduše uspořádaná, že ani já se v ní nemůžu ztratit.

Chvilku hledám hotel, nakonec se ubytuji přímo ve staré Medíně, v malé zastrčené uličce v hotelu, který má síce agresivní křiklavě růžové zdi, ale jinak mu nic nezchází. Vyrážím v zápětí venku, abych si Rabat užila.

Na první dojem na mě marocká metropole působí velmi klidně a nesmírně provinčně. Ani ta nová část neoplývá vysokými stavbami a širokými bulváry, a staré město je také malinké a útulné. Procházím hlavní ulici směrem k moři, a neodolám čerstvému pomerančovému džúsu. Sem-tam je vidět na prodej ryby, lákají mě také sušené datle a fíky. Od hřbitovního komplexu, kam z úcty k muslimským zemřelým ve svém evropském tričku radši nevstupuji, mířím ke slavné Kasbě Oudaia, a opět je překvapivě mnohem blíž, než prozrazuje mapa (nebo spíš moje chápání mapy).

Vstupuji do ní bránou Bab Oudaia, která je krásně zdobená arabským písmem, a už mě odchytává první průvodce, kterému slovensky sděluji, že musí na mě v mé rodné řeči, jinak nejsem ochotná spolupracovat. Slovensky kupodivu a naštěstí neumí. Procházím proto klidně kasbou, a trochu se stydím fotit, protože v Alžírsku je focení ošemetná záležitost. Ale tady to nikomu nevadí. Zaráží mě, jak je prastará kasba čistá a modrobílá. Na konci hlavní ulice je nádherný výhled na oceán, ve kterém jsou davy koupajících se Maročanů! Dívám se také směrem k městu Salé a k nedokončenému minaretu, ale vracím se zpět, teď trochu jinými uličkami, na začátek kasby. To musí být radost tady bydlet, myslím si, když vidím z jednoho z domů vycházet mladou holku, která mě zdraví Bonjour. Tak barevnou a čistou kasbu jsem ještě neviděla, a dávám za pravdu těm, kteří ji popisují v superlativech.

Chcete také navštívit magické Maroko?

V dolní části kasby jsou Andaluzské zahrady, které jsem patrně místem zamilovaných. Na malém prostranství, a vlastně jeden vedle druhého sedí kolem jednoho ze stromů v rohu zahrady asi čtyři páry. I tady jsou projevy náklonnosti mezi pohlavími na veřejnosti zapovězené.

Od kasby mířím přes medínu k nedokončenému minaretu, kupuji si kredit do mobilu a dávám si pozor na nohy, ruce a osobní věci, protože kasby se s příchodem večera plní. Je to krásný večer, který nelze než ztrávit právě u nedokočeného slavného minaretu ještě slavnějšího sultána Hasana.  Je tak majestátný, že snad i trochu zastíňuje mauzoleum Muhammada V, ve kterém je hrobka jeho královského otce. Stráž v národním kroji mě pouští dovnitř i mému oblečení navzdory, a já se kochám krásně zdobeným interiérem této národní hrobky.

This slideshow requires JavaScript.

Cestou zpět se mi podaří jít přes obytné čtvrti nového Rabatu, které jsou tiché a vesměs čisté. Trochu mi připomínají Dubaj, snad tou bílou barvou fasády. Život v Rabatu nebude asi nejhorší. Podél ulice krále Hasana se zatím čile prodává a nakupuje, ale já mám už docela hlad. Odpověd nacházím v hradbách madíny, v restauraci al Bahia. Moje první marocká večeře musí být co nejtypičtější, a proto si objednávám kuřecí tajine a čekám, co přijde. Přišlo, nebo spíš přineseno bylo kuře, které je ugrilované, s citronem a olivy. K tomu je chléb, a je to to velmi chutné. Stejně tak banánový džús, který nevím, jestli je úplně typický, ale poté, co mi bylo sděleno, že hámud nemají, vybrala jsem si první, co mi nabízeli namísto hámudu. Na hámud jsem zvědavá, zatím v každé zemi ho dělají jinak, a vzhledem k tomu, že na menu byl i citronový džús, očekávám že hámud bude mít svou marockou podobu, která bude jiná, než co jsem dosud měla možnost vyzkoušet.

Konečně si dám mátový čaj! Přinesou mi ho v malé tepané konvičce, k mému překvapení je to čaj zelený ochucený mátou, ne máta samotná. Chuť máty tam ale je, a je tam i zpoustu cukru. Jsem v arabském světě, o tom nyní není pochyb.

Teprve nyní medína ožívá, a středy jejich ulic se plní obchodníky, kteří si své zboží rozprostírají doprostřed na kus látky nebo plastu. Medínou se nyní skoro nedá projít, a to má své čaro.

Těším se na další den, kdy mám v plánu navštívit … pokračování

Reklamy