Ráno vstávám brzy, abych se opět prošla po místní mellah, židovské čtvrti. Chvilku trvá, dokud ji najdu, cestou jsem asi desetkrát pozvaná na snídani k místním obchodníkům, kteří spolu jí před otevřením svých obchůdků. Tradiční marocká snídaně na mě ale čeká v hotelu.

Marrákešský mellah (židovská čtvrt) je úplně jiný než ten ve Fesu. Úplně zmizeli balkony, ulice jsou velmi úzké, domy na nerozeznání od domů muslimů. Připomíná mi to ghetto, přitom i tady Židé požívali úctu a zvláštní status. Dokonce dosud tady žijí, a v synagoze v ulici s příznačným jménem Torah Talmud mají zrovna ranní modlitby, šacharit. Z tohoto důvodu můžu pouze do předsíně, která je zdobená modrobílou mozaikou, a tudíž ve výrazném kontrastu s radikálně červenou barvou omítky. Hřbitov je také zavřen, fotím si proto jeho nadpis, a jeden z mužů, který právě vynáší odpadky, natahuje ruku. Nedostává nic, jsem ochotná zaplatit za focení zboží na súqu, ale patří snad tomuto muži židovský hřbitov?

Celé poledne následně věnuji prohlídce dolní medíny, kde se ztrácím ve spletišti súqů a jejich barevného zboží – nejvíc se mi určitě líbí v Souq al-Hadeed, kde se vyrábí bronzové a mozasní přeměty, lampy, svítidlá, nádobí a odzoby na zeď, všechno za typického a nezaměnitelného zvuku kovotepců.  Zastavuji se v některých obchůdcích, a snad nemusím ani psát, že od rána do mé sbírky už přibylo pět párů náušnic, zejména ve tvaru Fátiminy ruky. K šátkům se radši nepřibližuji, mohlo by to špatně dopadnout, a hlavně mám před sebou ještě dva týdny cesty!

Během mého objevování dolní medíny, které končím u posvátné medresy Ben Youssuf, mám opět jednoho nepovolaného průvodce, který mi neustále tvrdí, že jako průvodce nepracuje, a že mi pouze chce pomoct. Vytáčí ho, jak odbočuji schválně na druhou stranu a do jiných uliček, než mi doporučuje, a nechápe, že se neustále usmívám a úctivě mu děkuji. Právě tady si ale uvědomuji, že je to snad ten nejlepší způsob, jak se místních nepovolaných spasitelů zbavit – děkovat a usmívat se, v podstatě si je naklonit a tím je odklonit. Nebudou přece otravovat tak milou holku.

Poznejte se mnou krásy Maroka!

V tuto chvíli mám i vyřešené to, kdo jsem a odkud pocházím. Mluvím arabsky, anglicky a francouzsky protože tatinek je Libanonec a maminka Slovenka. V Libanonu jsem nikdy pořádně a delší dobu nežila, proto mi arabština někdy jde kostrbatě. Francouzsky mluvím také díky tatínkovi, angličtinu mám ze školy. Takže taková multi-kulti děvenka, kterou tatínek naučil smlouvat a maminka dělat roztomilou. Snad to zabere.

Zdá se mi, že muži jsou tady o zrníčko kuskusu přitažlivější než na severu země, proto podvedomě hledám stánek, kde jsem si včera kupovala pomerančový džús u pohledného obchoníka. Nenacházím ho, pouze stánek, kde to možná mohlo být (zase ta moje orientace), a snad s jeho kolegou se bavím o Berberech. Všichni jsou tady Berbeři, jak se dozvídám, pouze někteří jsou více nebo méně arabizovaní. Nakonec to vypadá, že s jazyky to bude podobně jako v Alžírsku: ve městě se domluvím francouzsky i arabsky, na jihu už pouze arabsky, a v poušti mi arabsky snad budou rozumět, zato araboberbersky odpovídat, čemuž nebudu rozumět já. Jak si tito lidé vzájemně můžou rozumět? Tento aspekt Maroka ještě pořád prožvejkávám.

Kuskus před západem sluncem si objednávám opět na magickém náměstí, tnetokrát v restauraci s připojením na internet. Dnes mi chutná víc než včera, kdy bylo kuře trochu suché. Tento kuskus je o něco také jemnější. Mátový čaj je ale opět výborný. Na náměstí se zrovna intenzivně bubnuje a hraje do noty kobrám. Mám chuť se tam opět vydat, ale přemáhá mě únava. Jsem nesmírně ráda, že jsem na Marrakéš zvolila mít dva plné dny, toto město je potřeba procítit před odjezdem směr … pokračování

Reklamy