Náš následující den po celodenní Petře začíná opět brzy ráno. Rozdělujeme se na dvě skupiny – Zdeňka, Jajánek a Terka jdou pokořit horu Áron, kluci a my dvě s Pájou zase vyrážíme za křižáky na hrad Shobak.
Historie Jordánska byla poznačená přítomnosti křižáků úplně stejně jako historie dalších zemí Levanty. Po vytvoření Jeruzalémského království v roce 1099 se dnešní území Jordánska stává hraničním územím, které je potřeba patříčně chránit před útoky z východu. Z tohoto důvodu se staví hrady: Karak, Shobak a Al-Wuayra. Shobak se nachází přibližně 20 kilometrů severně od Petry po tzv. Královské cestě, a tam dnes vyrážíme.
Jdeme na autobusové nádraží a doufáme, že pojede zrovna mikrobus do Ammánu, který nás v Shobaku vysadí. Zrovna tam žádný není, ale potkáváme našeho Atallu, řidiče, který se nám postaral o zábavu a tancovačku na cestě z Ammánu do Petry. Atalla rychle naskočí do svého odstaveného mikrobusu, my naskakujeme také a vezeme se na Shobak.
Vystupujeme přímo u hradních bran a připravujeme se na zážitek. Hrad leží, podobně jako Karak, na kopci, vyvýšený a majestátný. Na rozdíl od Karaku je ale ukrytý za vesnicí, z hlavní silnice není možné ho vidět. O to lepší je ale výhled směrem na sever, kde se nám v dálce cca 30 kilometrů črtá město s bílou továrnou. Hrad nacházíme liduprázdný, jen pár dobově oblečených zbrojnošů se nudí na sluníčku, a s velkou radostí se s námi fotí.
Nejprve naše kroky vedou do tmavé chodby, která se zužuje a klesá, až se nakonec úplně ztrácí schody i jakékoliv denní světlo. Trochu se bojíme, jako kdyby jsme opět na chvilku byli prvňáčci. Sestupujeme pomalu a postupně do vnitra kopce, a je nám jasné, že chodba kdysi sloužila jako spojka mezi hradem a zdrojem pitné vody pod kopcem. Byla samozřejmě z bezpečnostních důvodů tajná.
Vycházíme opět ven a besedujeme s jedním ze zbrojnošů. Vypráví, že kdysi byla krajina kolem hradu zelená a pěstovalo se tady ovoce. Dnes je naprosto vyprahlá, a domy v malé vesničce u hradu jsou opuštěné. Procházíme dál hradem a zkoumáme staré mamelucké nápisy, fotíme architekturu a sebe v různých polohách. Z vnitřní kostry hradu se toho moc nezachovalo. Shobak sloužil od roku 1115, kdy byl postaven jeruzalémským králem Baldwinem I. do roku 1189, kdy ho po dvou letech dobývání získal Saladín. Mameluci hrad opravili, smazali stopy po křižácích a umístili arabské nápisy o jejich vítězství. Snad současné archeologické práce italského týmu, kterého několik členů jsme potkali, odhalí z historie hradu víc.
Opouštíme hrad a míříme k vesnici, kde si v parku dáváme oběd. Lančmít s chlebem chutná i přes to, že cestou přes lesík obcházíme zdechlinu psa. Po obědě se vracíme domů a vyrážíme na druhou půlku dnešního výletu – do Malé Petry.
Malá Petra je, jak vyplývá z názvu, menší sestra té slavné, kterou jsme viděli už včera. Nachází se severně od vstupu do Petry a za vesnici Umm Sahjún, proto jedeme taxíkem. Ačkoli by se mohlo zdát, že vedle jednoho ze sedmi divů světa je to jen malá a levná imitace, opak je pravdou. Malou Petru jsme si užili.
U vstupu nás vítala jenom malá skupinka beduínů, žádné vstupné a dva stánky s cetkami. Procházíme malinkým a úzkým síqem a před námi se objevují hrobky. Jsou podobné těm v Petře, nicméně jejich fasády jsou mnohem hezčí, a jedna z nich má krásně zdobený strop. Prolézáme proto hrobky jednu za druhou, až skončíme u schodiště, které vypadá, jakoby vedlo do nebe. Za ním je plošina, kde sedí beduin, a ticho. Zapadá slunce, díváme se na okolní kamenné pahorky a obloha se barví do růžova tak, jak to umí jenom v Petře. Nádhera.
S Martinem neodoláme při východu šátkům a po výhodném nákupu jedeme zpět domů. Těšíme se na vyprávění příhod z hory Áron, kterou holky, jak ohlásily esemeskou, úspěšně zdolaly už v poledne. No a protože já o tomto zážitku nemám co říct, využiji Zdenčino velmi dobře zpracované video:
KOUZLO ORIENTU 