Dějiny Libanonu před 2. světovou válkou
Moderní historie Libanonu se začíná psát od konce 1. světové války kdy se Libanon vymanil zpod Osmanské nadvlády a stal se součástí francouzského mandátního území. V roce 1920 došlo k vytvoření takzvaného Velkého Libanonu, kdy se k původnímu Libanonu (pozůstávajícímu z pohoří Mount Lebanon a přilehlých oblastí) připojil Tripolis, Tyrus, Sidon, Bejrút a údolí Biqá. Velký Libanon odpovídá dnešnímu modernímu státu Libanon. Slib k administrativnímu oddělení od Syýrie obdržel na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 libanonský patriarcha Elias Hwayyek.
Již v této době byla v Libanonu složitá etnická situace. Největší náboženskou a etnickou komunitou byli křesťané, především katoličtí maronité, jež měli napojení na Francii. Libanonští muslimové byli převážně sunnitského vyznání, Tito se orientovali na Sýrii a identifikovali s arabským prostředím. Kromě sunnitů byla v zemi i malá šíitská komunita. V neposlední řadě tvořili libanonské obyvatelstvo rovněž drúzové, náboženská frankce oddělena ve středověku od šíitského islámu.
Libanonská republika byla vyhlášena v roce 1926 vznikem první libanonské ústavy. Libanonská republika byla nezávislým státem pod mandátem a silným vlivem Francie. Byla založena na křesťanské bázi, jelikož křesťané v této době představovali polovinu populace. To znamenalo marginalizaci muslimů, ale rovněž křesťanů, kteří se hlásili k jiným konfesím, například k řecké ortodoxní církvi. V zemi sídlil vysoký komisař Francie pro Libanon a Sýrii, jenž měl právo rozpustit parlament a pozastavit ústavu. Svrchovanost Libanonu byla Francouzy uznána podepsáním tzv. francouzsko-libanonské dohody v roce 1936. Prezidentem se stal maronita Émile Eddé, jenž vystřídal v úradu jiného maronitu, Habíb Paša el-Sáada. Premiérem se stal Char ad-Dín al-Ahdab. Zvolením sunnitského muslima do pozice předsedy vlády byl odstartován proces emancipace a postupného pronikání do té doba marginalizovaných sunnitů do vládních struktur. Významným krokem bylo zvolení muslima-sunnitu do pozice předsedy vlády.
Období 2. světové války
Na začátku 2. světové války byl v Libanonu rozpuštěn parlament a Libanon se dostal pod nadvládu Vichy. Po britsko-francouzské invazi v roce 1941 by Libanon pod správou Svobodné Francie, od které získal příslibem garanci nezávislosti. Nezávislost byla v Libanonu vyhlášena v listopadu roku 1943, kdy došlo rovněž ke zrušení Francouzského mandátu, a to navzdory počátečního odporu Francie. Parlamentní a prezidentské volby vynesli k moci prezidenta Bišáru al-Chúrího a premiéra Rijáda as-Sulha.
Vznik Národního paktu
Vznikl rovněž Národní pakt, který definoval Libanon jako zvláštní multikonfesní entitu s arabskou identitou. Národní pakt určil, že prezidentem bude vždy zvolen maronitský křesťan, premiérem sunnitský muslim a předsedou parlamentu šíita. Maronité ve vládě přitom zaslíbili, že nebudou usilovat o významnější napojení na zahraniční země, především ty Evropské, zatímco muslimové se vzdají ambicí na opětovní připojení k Sýrii. Podle výsledků sčítání lidu v roce 1932 byl rozdělen poměř křesel v parlamentu na 6:5 ve prospěch maronitů. Poslední francouzští vojáci opustili zemi v roce 1946.
Poválečné období do roku 1958
V poválečném období došlo k postupnému zlepšení ekonomického a mezinárodního postavení země. Přesto byla politická struktura v područí přísně vymezeného sektářského rámce, s malým počtem rodin, jež participovali na politickém rozhodování.
V roce 1948 vznikl Izrael, jemuž v zápětí po deklaraci jeho vzniku vyhlásili jeho arabští sousedé válku. Libanon se této války rovněž zúčastnil, spíše ale v podpoře logistiky svých arabských spojenců než otevřeným bojem. Výsledkem této války pro Libanon byl příchod asi sto tisíc palestinských uprchlíků. Další pak do země přišli v letech 1967 a 1970.
Padesátá léta se pro Libanon nesla ve znamení ekonomického a kulturního rozvoje. Libanon se stal Švýcarskem Blízkého východu a jeho hlavní město Bejrút Paříží Blízkého východu. Tato pojmenování odrážejí nejenom ekonomickou situaci charakteristickou svobodou podnikání a rozvojem bankovnictví, ale rovněž například mírou svobody projevu a mezietnické spolupráce. V této době vzniká Pokroková socialistická strana, založena drúzkým předákem Kamálem Džumblátem, čímž se i drúzové dostávají do politického dění země.
Přes tyto pozitivní ukazatele ale země dál sužovaly problémy, především ve spojení s konfesijním politickým systémem vytvořené v roce 1943 (Národní pakt). Navzdory demokratickým volbám docházelo k manipulacím a výplácení odměn za podporu a vytváření bloků loajálních jednotlivým politicky činným rodinám. Nespokojenost se stávajícím režimem a především zkorumpovanou vládou prezidenta Bišára al-Chúrího vyjadřila Sociální národní fronta, ve které dominovali drúzové pod vedením Kamála Džumbláta i křesťané na čele s Kamilem Šamúnem a Émilem Bustáním, jakož i občané Libanonu, jež demonstrovali v ulicích. Poté, co Sociální národní fronta vyhlásila generální stávku, prezident al-Chúrí rezignoval a v prezidentském křesle ho nahradil Kamile Šamún.
Nepokoje roku 1958 a období do občanské války
- novým prezidentem– velmi silný prezident, snaha utužit moc, své postavení
- 1957 – měly proběhnout volby, Šamún získal machinacemi většinu v parlamentu a došlo ke změně ústavy, aby mohl být znovu zvolen prezidentem
- 5. 1958 – zavraždění Nassíba Matního (novinář proti Šamúnovi) → pouliční stávky a protesty, Šamún podal žádost o zahraniční pomoc (země na pokraji občanské války), použil Eisenhowerovu doktrínu
- opozice proti němu nejen muslimská, protěžoval pouze některé skupiny maronitů
- postavil se proti němu i patriarcha Boulose Meouchi – zejména proti jeho prozápadní politice – prezident si musí uvědomit regionální kontext Libanonu
- je tady cítit rivalitu prezidenta a patriarchy, jež pokračovala celé 20. století
- 7. 1958 – operace Bluebat – nenásilné vylodění mariňáků 6. americké flotily u Bejrútu, americká intervence v Libanonu, nezasáhli do samotných bojů
- krize uklidněna před vypuknutím občanské války, přesto mnoho mrtvých při pouličních střetech
- postavil se proti němu i patriarcha Boulose Meouchi – zejména proti jeho prozápadní politice – prezident si musí uvědomit regionální kontext Libanonu
Fuád Šiháb
- (1958 – 1964)
- šíhábismus – koncept silného osvíceného prezidenta, který upevnil roli exekutivy, volební reforma
- zlepšení libanonské infrastruktury, tekoucí voda, elektřina do zapadlých vesnic, nemocnice a školy i v zemědělské oblasti, ekonomická stabilita
- neutrální zahraniční politika, snaha o dobré vztahy s arabskými zeměmi i se západem
- uklidnění situace a snaha o vyvážení politické nerovnosti v zemi
- problémy ale zůstávají
Charles Hilu
- (1964 – 1970)
- 1967 – 6ti denní válka
- Libanon se neúčastnil
- příchod dalších palestinských uprchlíků – předměstí Bejrútu
- problém palestinských táborů – po vytvoření OOP (1964) v táborech probíhal vojenský trénink, infiltrace do Izraele z jižního Libanonu
- Na přelomu dekád přes čtvrt milionu uprchlíků (tábory v jižním Libanonu, další přichází 1970 po problémech v Jordánsku)
- Růst problémů, ztráta kontroly nad jižním územím
- OOP, militarizace skupiny, od 1969 přenechán dozor nad tábory OOP = stát ve státě (Káhirské dohody)
- na konci 60. let – střety mezi libanonskými bezpečnostními složkami a radikálními Palestinci
- od 1970 časté útoky proti Izraeli + odvety → další demografické změny + kritika neschopnosti vlády (formování milic)
- Současně aktivace libanonských ší‘itů – Músa as-Sadr
- už před vypuknutím války bylo zřejmé, že šía je největší komunitou – trvání na „6:5“ sbližovalo muslimy s palestinskou věcí
- 1969 Kamál Džumblát ustavuje Libanonské národní hnutí (zrušení konfesionálních mechanismů, podpora Pals
Sulejmán Frandžíja
- (1970 – 1976)
- Politické strany a uskupení
- Falanga (Katá’ib) – radikální maronitská strana založená 1936 Pierrem Džumajjilem
- Národní pokroková strana Kamála Džumbláta (Drúz)
- strana Amal (šíité) – strana práce
- palestinské radikální skupiny
Libanonská občanská válka
- příčiny – více faktorů:
- krize konfesionálního politického systému, změna demograficko-sociálního vývoje (růst počtu obyvatelstva, přítomnost velkého počtu Palestinců)
- neochota maronitů přehodnotit podíl na politické moci
- ozbrojená přítomnost Palestinců
- postupná internacionalizace konfliktu (Sýrie, Izrael, USA, Francie)
První fáze 1975-1976
- autobusový masakr – duben 1975 – útok Falangy (lib. Politická strana – civilní, ale podporovaná maronity) na palestinský autobus (předtím útok na členy strany Falanga)
- rozsáhlé operace ze strany palestinských radikálních skupin proti Izraeli, zejména území jižního Libanonu
- Kolotoč protiakcí a sektářského násilí do června
- válka mezi Libanonci
- Maronité – status quo
- někteří církevní představitelé – protimuslimská rétorika, podpora křesťanských milicí, výzva k federaci nebo rozdělení Libanonu
- muslimové – změny politické i sociální
- hlavním bojištěm Bejrút
- rozklad pravidelné armády
- Maronité – status quo
- leden 1976 koalice okolo Falangy (Libanonská fronta) obléhá tábor Tal al-Zactar
- 1975 – Falanga – útok na autobus plný Palestinců leden 1976 – Falanga a maronitšti spojenci vytvořili Libanonskou frontu, útok na palestinský utečenecký tábor Tall az-Zátar, OOP do boje
- květen 1976 – vstup Sýrie do konfliktu na straně Falangy – tábor padl v srpnu
- Sýrie poslala armádu na pomoc maronitským jednotkám proti OOP a Džumblátovi (na žádost prezidenta Frandžíji) – rozhořčení většiny arabských zemí (Sýrie se zapojila kvůli špatným vztahům mezi syrským prezidentem a Arafatem)
- v říjnu příměří – syrská vojska zůstávají v zemi
- pod patronátem arabských zemí příměří mezi Sýrií a OOP, ale stálé působení syrských jednotek, důležitá role
- výsledek války 1975-76
- destrukce Bejrútu, 40 tis. mrtvých
- vliv Sýrie, vznik enkláv s vlastními armádami
- 1977 zavražděn Kamál Džumblátt
Druhá fáze 1977 – 1982
- 100 denní válka – Bejrút únor – duben 1978
- mezi maronity a syrskými oddíly – ty vyhnány z východního Bejrútu
- 1978 – Jižní Libanon
- Útoky OOP z jižního Libanonu na Izrael
- Útoky v severním Izraeli – např. tzv. masakr na pobřežní cestě
- Izraelská odveta – Operace Litani
- OSN – nařízení o stažení izr. sil
- vznik UNIFIL (United Nations Interim Forces in Libanon)
Iljás Sarkis
- (1976 – 1982)
- země rozdělena podle konfesijní příslušnosti, oslabení centrální správy, seskupování kolem vůdců
- Operace Litani – 1978 – březen 1978 – členové Fatahu se vylodili v Izraeli a povraždili cestující v autobusu do Tel Avivu → Izrael zahájil operaci Litani – vojenské obsazení jižního Libanonu (severní hranice – řeka Litani)
- rezoluce 425 – vyzvala Izrael ke stažení vojska a vytvoření jednotek UNIFIL
- i po stažení jižní Libanon kontrolován Jiholibanonskou armádou – napojení na maronity – spojení s Izraelem?
- Hizbulláh – šíitské prostředí, vznik na počátku 80. let, v počátcích vztah s Amalem, vliv Íránu, snaha vytlačit Izrael z Libanonu
- operace Mír pro Galileu 1982 – záminka – pokus o atentát na izraelského velvyslance v Londýně (skupina Abú Nidála), operace pod vedením Ariela Šarona, začátek června
- důvody – vyčištění základen OOP v jižním Libanonu, zničení infrastruktury OOP v západním Bejrútu, podpora volby Bášira Džumajjila za prezidenta
- dohoda o odchodu OOP z Libanonu – 1982, na evakuaci jednotek OOP mají dohlížet mnohonárodní síly (USA, Francie), dokončení evakuace 1. září
Třetí fáze 1982 – 1983
- 1982 – plán ministra obrany Ariela Šarona – cílem eliminovat bojeschopnost OOP, vypudit Syřany, vyprovokovat širší spolupráci s maronity (Bašír Gemayel)
- 6.1982 – operace „mír pro Galileu“ – za několik dní v Bejrútu, západní Bejrút (OOP) bombardován, ostřelován → neúspěch
- Červen 1982 – jednání o příměří, OSN tlak na stažení Izraele
- 8. uzavřena dohoda – OOP vyhoštěno z Libanonu do Tunisu
- Konfesní napětí zůstává – nečinný dohled nad masakry v táborech Sabra a Šatíla (probuzení veřejného mínění)
- 1983 se stahují Izraelci (dokončeno 1985) do nárazníkového pásu u hranice
Bašír Džumajjil
- konec srpna 1982 – Bášir Džumajjil prezidentem – po 14 dnech zavražděn → Izrael poslal jednotky do západního Bejrútu
- Falanga (Elie Hobajka) – masakr v palestinských táborech Sabra a Šatíla (mezinárodní pobouření)
- Izrael – Kahanova komise – vyšetření incidentu – izraelské jednotky měly sice nepřímý podíl, ale mohly mu zabránit
- léta – OOP do Tuniska – odříznutí od Palestiny; pokračuje násilí – politicky motivované vraždy, ne ale otevřená fronta
- Falanga (Elie Hobajka) – masakr v palestinských táborech Sabra a Šatíla (mezinárodní pobouření)
Čtvrtá fáze 1984 – 1990
- pokračující střety kř. a musl. milic + zbytek OOP
- křesťanské milice využívaly kláštery jako své základny
- patriarcha neschopen přispět k řešení konfliktu – odvolán Vatikánem 1986 (byť sám byl umírněný)
- křesťané rozdělení mezi Michel Aouna a Samira Geagea
- šíité dělí své sympatie mezi Amal (Naděje, založeno Músou as-Sadrem) a Hizbulláh
- jih okupován Izraelem, 40 tis. syrských vojáků
- odpor vůči Syřanům, bombardování Bejrútu
- výsledek války: 150 tisíc mrtvých, 350 tisíc zraněných, 430 tisíc emigrovalo
- křesťanské milice využívaly kláštery jako své základny
Amín Džumajjil
- (1982 – 1988)
- bratr Bášira, vnímán jako proizraelský
- 1983 – vojáci USA do Bejrútu, v říjnu sebevražedný útok na kasárna amerických sil – Reagan nařídil stažení
- na jihu izraelské jednotky, syrské jednotky v údolí Biqá na východě země
- do roku 1984 – ekonomická situace udržitelná, pak už velké problémy, dotkly se všech
- povstání generála Aouna – 1988 – konec mandátu A. Džumajjila – neschopnost vybrat nástupce → Džumajjil jmenoval generála Aouna premiérem (narušení Národního paktu – nebyl sunnita); úřadující premiér Salím al-Huss – proti
- východiskem z krize politická reforma
- Dohody z Táifu – 10. 1989
- pod patronátem LAS, hlavní zprostředkovatel Saúdská Arábie, pozvala vůdce – přeživší členové posledního parlamentu (1972)
- přesunutí části pravomocí z prezidenta na premiéra a vládu
- prezidentem dál maronita ale zbaven exekutivních pravomocí
- muslimům garantována větší účast na libanonském politickém systému (prospěch pro sunnity, ne pro drúzy a šíity)
- 6:5 v parlamentu změněno na 5:5
- 68 křesel pro křesťany a 68 křesel pro muslimy
- legalizování přítomnosti syrských vojsk v zemi na následující dva roky
- důležité bezpečnostní záruky pro syrské zájmy v zemi (syrské jednotky se časem stáhnou); proti dohodám Hizbulláh a někteří maronité (generál Aoun)
- požadavek odzbrojení milic (odzbrojili všichni až na Hizbulláh)
- 6:5 v parlamentu změněno na 5:5
- zejména křesťané s dohody nesouhlasili, právě oni válku prohráli
= náboženská identita zůstává jádrem politiky
- Aoun vyhlásil válku za osvobození – proti syrské přítomnosti
- 1989 – 1990 – velmi krvavé povstání
- boj o moc mezi generálem Aounem a Samirem Geageaou
- názorové střety patriarchy s Aounem (ten má podporu lidových vrstev)
- vyústilo ve fyzické napadení patriarchy Aounovými příznivci
- patriarcha Butrus Sfeir totiž dlouhé měsíce bojů mezi maronity nazval kolektivní sebevraždou maronitů a hrozil exkomunikací Aounovi (generál) a Geageaovi (šéf křesťanských milic)
- vyústilo ve fyzické napadení patriarchy Aounovými příznivci
Iljas Hrawí
(11/1989-1998)
- nový prezident – prosyrský kabinet
- Aoun – azyl na francouzské ambasádě
- Geagea do vězení v Sýrii
- 10.1990 konec občanské války
- léta – Poválečné období (pax syriana)
- 1992 nový parlament, premiérem Rafíq Harírí
- dobré vztahy se západem i arabskými zeměmi
- Snaha znovu zbudovat „Švýcarsko východu“
- společnost důsledně rozdělená podle náboženství
- tichá spolupráce prosyrských křesťanů
- období křesťanské deprese (al-ihbát al-masíhí)
- uvěznění, emigrace křesťanských vůdců, přítomnost Izraele a Sýrie, mezinárodněpolitická izolovanost maronitů, ekonomická nadvláda sunnitů
- díky tomu ale došlo k sjednocení maronitů
- výbušný jih (OOP, Hizbulláh)
- 1991 rozpuštěny milice (kromě Hizbulláhu)
- Izrael – stále na jihu země (konečné stažení 2000)
- Sýrie – stále kontroluje Libanon
- Pojistka – Smlouva o přátelství, spolupráci a koordinaci
- Problém s okupačními vojsky
- odmítání Sýrie opustit Libanon po vyklizení jihu Izraelci – nesouhlas části obyvatel (podpora šíitů) – rezoluce RB OSN 1559 (2004) – požadavek vyklizení Libanonu cizími silami, odzbrojení všech milic
- Patriarcha Butrus Sfeir
- politicky aktivní – vymezuje se proti diskriminaci křesťanů
- založil Uskupení Qornet Šehván
- vyzýval k volbám
- postupně se maronité vrací do politického života země
- 5.2000 stažení Izraele z jihu kromě 50 km2 (Mazáric šibcá)
- Na podnět vlády premiéra Baraka
- pokračující střety mezi Izraelem a Hizbulláhem
- patriarcha Sfeir s radou biskupů požaduje odchod syrských vojsk
14.2.2005 zavražděn Rafík Harírí
- obviňována především Sýrie
- masové protesty – Cedrová revoluce
- Koalice 14. března – proti-syrská
- Koalice 8. března – pro-syrská
- 4.2005 opouštějí Syřané Libanon
- návrat Aouna z Francie (1990-2005) a Geagea ze syrského vězení (amnestie)
- konflikt mezi nimi pokračuje
- od této doby oslabení role patriarchy Sfeira
- nové politické rozdělení křesťanů:
- Libanonské síly, Kataib a Qornet Šehván + muslimské strany = čtyřstranná koalice
- Svobodné vlastenecké hnutí (FPM) + prosyrské strany
- ve volbách 2005 tak šel Aoun do opozice (neobsadil většinu křesel v parlamentu v rámci křesťanů)
Vstup Hizbulláhu do politiky
- podepsání Memoranda o porozumění (6.2.2006) mezi Hizbulláhem a FPM, stažení ministrů z vlády
- požadavek ustavení vlády národní jednoty – opozice by měla právo veta jednou třetinou ministerských hlasů
- 77 procent křesťanů údajně tuto koalici podpořilo
- rozdělení křesťanského tábora na sunnitsky x šíitsky orientovaný
- 11. útok Hizbulláhu na izraelské pozice
- měsíc trvající válečný konflikt mezi oběma – 12.7.-14.8.2006
- Červencová válka
- 33denní válka
- – rezoluce RB z 11.8.2006 (1701) – odzbrojení Hizbulláhu, prodloužení mandátu UNIFIL
Volby v roce 2009
- vítězství koalice 14. března
- Saad Hariri premiérem
- sestavil třicetičlennou vládu národní jednoty s právem veta jednou třetinou hlasů pro opozici
- ministři Aouna odstoupili s tím, že výsledky voleb jsou zpolitizované
- vláda padla v lednu 2011
Volby v květnu 2011
- většinu křesel získala šiítsko-křesťanská opozice
- premiérem Najib Mikáti
- Aounův Blok změny a reforem (FPM, Marada, Tašnaf a další křesťanské strany) – získal právo veta ve vládě
- koalice 14.března se odmítla této vlády účastnit
- patriarcha Sfeir obviňován z politické podpory Samira Geageay
- po jeho smrti novým patriarchou Bišára Rai
- pro sekulární, nekonfesijně založený demokratický stát
- podporil nového premiéra Mikátiho
Válka v Sýrii
- premiér Mikáti se nejprve rozhodl do války nijak nezasahovat
- poté ale sunnité ze severu – podpora sunnitským ozbrojeným skupinám
- Hizbulláh – podpora Asadovi
- podobně i křesťané: Aoun – podpora Asadovi
- Geagea – podpora sunnitským milicím
Pád vlády 2013
- pád šíitsko-aounovské koalice po rezignací premiéra Najiba Mikátiho
- nový premiér: Tamám Salám (měl blízko ke koalici 14. března)
- sestavil novou vládu v únoru 2014
- mandát poslancům vypršel ve 2013, prezidentovi v roce 2014
- neschopnost poslanců přijmout nový volební zákon a uspořádat parlamentní volby
- protiústavně si prodloužili dvakrát mandát – do roku 2017
- prezidentské křeslo zůstalo prázdné
Libanon bez prezidenta (duben 2014- říjen 2016)
- dohoda 8. března a 14. března na podpoře vládního bezpečnostního plánu
- došlo tak k omezení bojů na severu země a bombových útoků v šíitských oblastech
- přesto atentát v Burž al-Baražne 12.11.2015 (Islámský stát)
- toto sblížení se ale také promítlo ve sblížení Aouna s Geageaou
- potkali se v červnu 2015
- Dohoda o záměru
- ohledně nového volebního zákona a syrských uprchliků
- pouliční protesty stoupenců Aouna v létě 2015 kvůli nedodržování Táifské dohody a ostrakizaci křesťanů (na tom se s Geageaou shodnou)
- Dohoda o záměru
- potkali se v červnu 2015
- toto sblížení se ale také promítlo ve sblížení Aouna s Geageaou
Prezidentské volby 2016
- prezident zvolen na 46. krát
- do čela země Michel Aoun
