Moderní dějiny Libanonu

Dějiny Libanonu před 2. světovou válkou

Moderní historie Libanonu  se začíná psát od konce 1. světové války kdy se Libanon vymanil zpod Osmanské nadvlády a stal se součástí francouzského mandátního území. V roce 1920 došlo k vytvoření takzvaného Velkého Libanonu, kdy se k původnímu Libanonu (pozůstávajícímu z pohoří Mount Lebanon a přilehlých oblastí) připojil Tripolis, Tyrus, Sidon, Bejrút a údolí Biqá. Velký Libanon odpovídá dnešnímu modernímu státu Libanon. Slib k administrativnímu oddělení od Syýrie obdržel na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 libanonský patriarcha Elias Hwayyek.

Již v této době byla v Libanonu složitá etnická situace. Největší náboženskou a etnickou komunitou byli křesťané, především katoličtí maronité, jež měli napojení na Francii. Libanonští muslimové byli převážně sunnitského vyznání, Tito se orientovali na Sýrii a identifikovali s arabským prostředím. Kromě sunnitů byla v zemi i malá šíitská komunita. V neposlední řadě tvořili libanonské obyvatelstvo rovněž drúzové, náboženská frankce oddělena ve středověku od šíitského islámu.

Libanonská republika byla vyhlášena v roce 1926 vznikem první libanonské ústavy. Libanonská republika byla nezávislým státem pod mandátem a silným vlivem Francie. Byla založena na křesťanské bázi, jelikož křesťané v této době představovali polovinu populace. To znamenalo marginalizaci muslimů, ale rovněž křesťanů, kteří se hlásili k jiným konfesím, například k řecké ortodoxní církvi. V zemi sídlil vysoký komisař Francie pro Libanon a Sýrii, jenž měl právo rozpustit parlament a pozastavit ústavu. Svrchovanost Libanonu byla Francouzy uznána podepsáním tzv. francouzsko-libanonské dohody v roce 1936. Prezidentem se stal maronita Émile Eddé, jenž vystřídal v úradu jiného maronitu, Habíb Paša el-Sáada. Premiérem se stal Char ad-Dín al-Ahdab. Zvolením sunnitského muslima do pozice předsedy vlády byl odstartován proces emancipace a postupného pronikání do té doba marginalizovaných sunnitů do vládních struktur. Významným krokem bylo zvolení muslima-sunnitu do pozice předsedy vlády.

Období 2. světové války

Na začátku 2. světové války byl v Libanonu rozpuštěn parlament a Libanon se dostal pod nadvládu Vichy. Po britsko-francouzské invazi v roce 1941 by Libanon pod správou Svobodné Francie, od které získal příslibem garanci nezávislosti. Nezávislost byla v Libanonu vyhlášena v listopadu roku 1943, kdy došlo rovněž ke zrušení Francouzského mandátu, a to navzdory počátečního odporu Francie. Parlamentní a prezidentské volby vynesli k moci prezidenta Bišáru al-Chúrího a premiéra Rijáda as-Sulha.

Vznik Národního paktu

Vznikl rovněž Národní pakt, který definoval Libanon jako zvláštní multikonfesní entitu s arabskou identitou. Národní pakt určil, že prezidentem bude vždy zvolen maronitský křesťan, premiérem sunnitský muslim a předsedou parlamentu šíita. Maronité ve vládě přitom zaslíbili, že nebudou usilovat o významnější napojení na zahraniční země, především ty Evropské, zatímco muslimové se vzdají ambicí na opětovní připojení k Sýrii. Podle výsledků sčítání lidu v roce 1932 byl rozdělen poměř křesel v parlamentu na 6:5 ve prospěch maronitů. Poslední francouzští vojáci opustili zemi v roce 1946.

 Poválečné období do roku 1958

V poválečném období došlo k postupnému zlepšení ekonomického a mezinárodního postavení země. Přesto byla politická struktura v područí přísně vymezeného sektářského rámce, s malým počtem rodin, jež participovali na politickém rozhodování.

V roce 1948 vznikl Izrael, jemuž v zápětí po deklaraci jeho vzniku vyhlásili jeho arabští sousedé válku. Libanon se této války rovněž zúčastnil, spíše ale v podpoře logistiky svých arabských spojenců než otevřeným bojem. Výsledkem této války pro Libanon byl příchod asi sto tisíc palestinských uprchlíků. Další pak do země přišli v letech 1967 a 1970.

Padesátá léta se pro Libanon nesla ve znamení ekonomického a kulturního rozvoje. Libanon se stal Švýcarskem Blízkého východu a jeho hlavní město Bejrút Paříží Blízkého východu. Tato pojmenování odrážejí nejenom ekonomickou situaci charakteristickou svobodou podnikání a rozvojem bankovnictví, ale rovněž například mírou svobody projevu a mezietnické spolupráce. V této době vzniká Pokroková socialistická strana, založena drúzkým předákem Kamálem Džumblátem, čímž se i drúzové dostávají do politického dění země.

Přes tyto pozitivní ukazatele ale země dál sužovaly problémy, především ve spojení s konfesijním politickým systémem vytvořené v roce 1943 (Národní pakt). Navzdory demokratickým volbám docházelo k manipulacím a výplácení odměn za podporu a vytváření bloků loajálních jednotlivým politicky činným rodinám. Nespokojenost se stávajícím režimem a především zkorumpovanou vládou prezidenta Bišára al-Chúrího vyjadřila Sociální národní fronta, ve které dominovali drúzové pod vedením Kamála Džumbláta i křesťané na čele s Kamilem Šamúnem a Émilem Bustáním, jakož i občané Libanonu, jež demonstrovali v ulicích. Poté, co Sociální národní fronta vyhlásila generální stávku, prezident al-Chúrí rezignoval a v prezidentském křesle ho nahradil Kamile Šamún.

 

Nepokoje roku 1958 a období do občanské války
  • novým prezidentem– velmi silný prezident, snaha utužit moc, své postavení
    • 1957 – měly proběhnout volby, Šamún získal machinacemi většinu v parlamentu a došlo ke změně ústavy, aby mohl být znovu zvolen prezidentem
    • 5. 1958 – zavraždění Nassíba Matního (novinář proti Šamúnovi) → pouliční stávky a protesty, Šamún podal žádost o zahraniční pomoc (země na pokraji občanské války), použil Eisenhowerovu doktrínu
    • opozice proti němu nejen muslimská, protěžoval pouze některé skupiny maronitů
      • postavil se proti němu i patriarcha Boulose Meouchi – zejména proti jeho prozápadní politice – prezident si musí uvědomit regionální kontext Libanonu
        • je tady cítit rivalitu prezidenta a patriarchy, jež pokračovala celé 20. století
      • 7. 1958 – operace Bluebat – nenásilné vylodění mariňáků 6. americké flotily u Bejrútu, americká intervence v Libanonu, nezasáhli do samotných bojů
      • krize uklidněna před vypuknutím občanské války, přesto mnoho mrtvých při pouličních střetech

 

Fuád Šiháb

  • (1958 – 1964)
  • šíhábismus – koncept silného osvíceného prezidenta, který upevnil roli exekutivy, volební reforma
    • zlepšení libanonské infrastruktury, tekoucí voda, elektřina do zapadlých vesnic, nemocnice a školy i v zemědělské oblasti, ekonomická stabilita
    • neutrální zahraniční politika, snaha o dobré vztahy s arabskými zeměmi i se západem
    • uklidnění situace a snaha o vyvážení politické nerovnosti v zemi
    • problémy ale zůstávají

 

 

Charles Hilu

  • (1964 – 1970)
  • 1967 – 6ti denní válka
    • Libanon se neúčastnil
    • příchod dalších palestinských uprchlíků – předměstí Bejrútu
    • problém palestinských táborů – po vytvoření OOP (1964) v táborech probíhal vojenský trénink, infiltrace do Izraele z jižního Libanonu
    • Na přelomu dekád přes čtvrt milionu uprchlíků (tábory v jižním Libanonu, další přichází 1970 po problémech v Jordánsku)
    • Růst problémů, ztráta kontroly nad jižním územím
    • OOP, militarizace skupiny, od 1969 přenechán dozor nad tábory OOP = stát ve státě (Káhirské dohody)
    • na konci 60. let – střety mezi libanonskými bezpečnostními složkami a radikálními Palestinci
    • od 1970 časté útoky proti Izraeli + odvety → další demografické změny + kritika neschopnosti vlády (formování milic)
    • Současně aktivace libanonských ší‘itů – Músa as-Sadr
    • už před vypuknutím války bylo zřejmé, že šía je největší komunitou – trvání na „6:5“ sbližovalo muslimy s palestinskou věcí
    • 1969 Kamál Džumblát ustavuje Libanonské národní hnutí (zrušení konfesionálních mechanismů, podpora Pals

 

Sulejmán Frandžíja

  • (1970 – 1976)
  • Politické strany a uskupení
    • Falanga (Katá’ib) – radikální maronitská strana založená 1936 Pierrem Džumajjilem
    • Národní pokroková strana Kamála Džumbláta (Drúz)
    • strana Amal (šíité) – strana práce
    • palestinské radikální skupiny

 

Libanonská občanská válka

  • příčiny – více faktorů:
    • krize konfesionálního politického systému, změna demograficko-sociálního vývoje (růst počtu obyvatelstva, přítomnost velkého počtu Palestinců)
    • neochota maronitů přehodnotit podíl na politické moci
    • ozbrojená přítomnost Palestinců
    • postupná internacionalizace konfliktu (Sýrie, Izrael, USA, Francie)

První fáze 1975-1976

  • autobusový masakr – duben 1975 – útok Falangy (lib. Politická strana – civilní, ale podporovaná maronity) na palestinský autobus (předtím útok na členy strany Falanga)
  • rozsáhlé operace ze strany palestinských radikálních skupin proti Izraeli, zejména území jižního Libanonu
  • Kolotoč protiakcí a sektářského násilí do června
  • válka mezi Libanonci
    • Maronité – status quo
      • někteří církevní představitelé – protimuslimská rétorika, podpora křesťanských milicí, výzva k federaci nebo rozdělení Libanonu
    • muslimové – změny politické i sociální
    • hlavním bojištěm Bejrút
    • rozklad pravidelné armády
  • leden 1976 koalice okolo Falangy (Libanonská fronta) obléhá tábor Tal al-Zactar
    • 1975 – Falanga – útok na autobus plný Palestinců leden 1976 – Falanga a maronitšti spojenci vytvořili Libanonskou frontu, útok na palestinský utečenecký tábor Tall az-Zátar, OOP do boje
  • květen 1976 – vstup Sýrie do konfliktu na straně Falangy tábor padl v srpnu
    • Sýrie poslala armádu na pomoc maronitským jednotkám proti OOP a Džumblátovi (na žádost prezidenta Frandžíji) – rozhořčení většiny arabských zemí (Sýrie se zapojila kvůli špatným vztahům mezi syrským prezidentem a Arafatem)
  • v říjnu příměří – syrská vojska zůstávají v zemi
    • pod patronátem arabských zemí příměří mezi Sýrií a OOP, ale stálé působení syrských jednotek, důležitá role
  • výsledek války 1975-76
    • destrukce Bejrútu, 40 tis. mrtvých
    • vliv Sýrie, vznik enkláv s vlastními armádami
  • 1977 zavražděn Kamál Džumblátt

Druhá fáze 1977 – 1982

  • 100 denní válka – Bejrút únor – duben 1978
    • mezi maronity a syrskými oddíly – ty vyhnány z východního Bejrútu
  • 1978 – Jižní Libanon
    • Útoky OOP z jižního Libanonu na Izrael
    • Útoky v severním Izraeli – např. tzv. masakr na pobřežní cestě
    • Izraelská odveta – Operace Litani
    • OSN – nařízení o stažení izr. sil
    • vznik UNIFIL (United Nations Interim Forces in Libanon)

 

Iljás Sarkis

  • (1976 – 1982)
    • země rozdělena podle konfesijní příslušnosti, oslabení centrální správy, seskupování kolem vůdců
    • Operace Litani1978 – březen 1978 – členové Fatahu se vylodili v Izraeli a povraždili cestující v autobusu do Tel Avivu → Izrael zahájil operaci Litani – vojenské obsazení jižního Libanonu (severní hranice – řeka Litani)
      • rezoluce 425 – vyzvala Izrael ke stažení vojska a vytvoření jednotek UNIFIL
      • i po stažení jižní Libanon kontrolován Jiholibanonskou armádou – napojení na maronity – spojení s Izraelem?
    • Hizbulláh – šíitské prostředí, vznik na počátku 80. let, v počátcích vztah s Amalem, vliv Íránu, snaha vytlačit Izrael z Libanonu
    • operace Mír pro Galileu 1982 – záminka – pokus o atentát na izraelského velvyslance v Londýně (skupina Abú Nidála), operace pod vedením Ariela Šarona, začátek června
      • důvody – vyčištění základen OOP v jižním Libanonu, zničení infrastruktury OOP v západním Bejrútu, podpora volby Bášira Džumajjila za prezidenta
      • dohoda o odchodu OOP z Libanonu – 1982, na evakuaci jednotek OOP mají dohlížet mnohonárodní síly (USA, Francie), dokončení evakuace 1. září

Třetí fáze 1982 – 1983

  • 1982 – plán ministra obrany Ariela Šarona – cílem eliminovat bojeschopnost OOP, vypudit Syřany, vyprovokovat širší spolupráci s maronity (Bašír Gemayel)
  • 6.1982 – operace „mír pro Galileu“ – za několik dní v Bejrútu, západní Bejrút (OOP) bombardován, ostřelován → neúspěch
  • Červen 1982 – jednání o příměří, OSN tlak na stažení Izraele
  • 8. uzavřena dohoda – OOP vyhoštěno z Libanonu do Tunisu
  • Konfesní napětí zůstává – nečinný dohled nad masakry v táborech Sabra a Šatíla (probuzení veřejného mínění)
  • 1983 se stahují Izraelci (dokončeno 1985) do nárazníkového pásu u hranice

 

 

Bašír Džumajjil

 

  • konec srpna 1982Bášir Džumajjil prezidentem – po 14 dnech zavražděn → Izrael poslal jednotky do západního Bejrútu
    • Falanga (Elie Hobajka) – masakr v palestinských táborech Sabra a Šatíla (mezinárodní pobouření)
      • Izrael – Kahanova komise – vyšetření incidentu – izraelské jednotky měly sice nepřímý podíl, ale mohly mu zabránit
    • létaOOP do Tuniska – odříznutí od Palestiny; pokračuje násilí – politicky motivované vraždy, ne ale otevřená fronta

 

Čtvrtá fáze 1984 – 1990

  • pokračující střety kř. a musl. milic + zbytek OOP
    • křesťanské milice využívaly kláštery jako své základny
      • patriarcha neschopen přispět k řešení konfliktu – odvolán Vatikánem 1986 (byť sám byl umírněný)
    • křesťané rozdělení mezi Michel Aouna a Samira Geagea
    • šíité dělí své sympatie mezi Amal (Naděje, založeno Músou as-Sadrem) a Hizbulláh
    • jih okupován Izraelem, 40 tis. syrských vojáků
    • odpor vůči Syřanům, bombardování Bejrútu
    • výsledek války: 150 tisíc mrtvých, 350 tisíc zraněných, 430 tisíc emigrovalo

 

Amín Džumajjil

  • (1982 – 1988)
  • bratr Bášira, vnímán jako proizraelský
    • 1983 – vojáci USA do Bejrútu, v říjnu sebevražedný útok na kasárna amerických sil – Reagan nařídil stažení
    • na jihu izraelské jednotky, syrské jednotky v údolí Biqá na východě země
    • do roku 1984 – ekonomická situace udržitelná, pak už velké problémy, dotkly se všech
    • povstání generála Aouna1988 – konec mandátu A. Džumajjila – neschopnost vybrat nástupce → Džumajjil jmenoval generála Aouna premiérem (narušení Národního paktu – nebyl sunnita); úřadující premiér Salím al-Huss – proti

 

  • východiskem z krize politická reforma
    • Dohody z Táifu 10. 1989
  • pod patronátem LAS, hlavní zprostředkovatel Saúdská Arábie, pozvala vůdce – přeživší členové posledního parlamentu (1972)
  • přesunutí části pravomocí z prezidenta na premiéra a vládu
    • prezidentem dál maronita ale zbaven exekutivních pravomocí
  • muslimům garantována větší účast na libanonském politickém systému (prospěch pro sunnity, ne pro drúzy a šíity)
    • 6:5 v parlamentu změněno na 5:5
      • 68 křesel pro křesťany a 68 křesel pro muslimy
    • legalizování přítomnosti syrských vojsk v zemi na následující dva roky
      • důležité bezpečnostní záruky pro syrské zájmy v zemi (syrské jednotky se časem stáhnou); proti dohodám Hizbulláh a někteří maronité (generál Aoun)
    • požadavek odzbrojení milic (odzbrojili všichni až na Hizbulláh)

 

  • zejména křesťané s dohody nesouhlasili, právě oni válku prohráli

= náboženská identita zůstává jádrem politiky

 

  • Aoun vyhlásil válku za osvobození – proti syrské přítomnosti
  • 1989 – 1990 – velmi krvavé povstání
    • boj o moc mezi generálem Aounem a Samirem Geageaou
    • názorové střety patriarchy s Aounem (ten má podporu lidových vrstev)
      • vyústilo ve fyzické napadení patriarchy Aounovými příznivci
        • patriarcha Butrus Sfeir totiž dlouhé měsíce bojů mezi maronity nazval kolektivní sebevraždou maronitů a hrozil exkomunikací Aounovi (generál) a Geageaovi (šéf křesťanských milic)

 

Iljas Hrawí

(11/1989-1998)

 

  • nový prezident – prosyrský kabinet
    • Aoun – azyl na francouzské ambasádě
    • Geagea do vězení v Sýrii

 

  • 10.1990 konec občanské války
  • léta – Poválečné období (pax syriana)
    • 1992 nový parlament, premiérem Rafíq Harírí
    • dobré vztahy se západem i arabskými zeměmi
    • Snaha znovu zbudovat „Švýcarsko východu“
    • společnost důsledně rozdělená podle náboženství
      • tichá spolupráce prosyrských křesťanů
    • období křesťanské deprese (al-ihbát al-masíhí)
      • uvěznění, emigrace křesťanských vůdců, přítomnost Izraele a Sýrie, mezinárodněpolitická izolovanost maronitů, ekonomická nadvláda sunnitů
      • díky tomu ale došlo k sjednocení maronitů
    • výbušný jih (OOP, Hizbulláh)
    • 1991 rozpuštěny milice (kromě Hizbulláhu)
    • Izrael – stále na jihu země (konečné stažení 2000)
    • Sýrie – stále kontroluje Libanon
      • Pojistka – Smlouva o přátelství, spolupráci a koordinaci
    • Problém s okupačními vojsky
      • odmítání Sýrie opustit Libanon po vyklizení jihu Izraelci – nesouhlas části obyvatel (podpora šíitů) – rezoluce RB OSN 1559 (2004) – požadavek vyklizení Libanonu cizími silami, odzbrojení všech milic
    • Patriarcha Butrus Sfeir
      • politicky aktivní – vymezuje se proti diskriminaci křesťanů
      • založil Uskupení Qornet Šehván
      • vyzýval k volbám
        • postupně se maronité vrací do politického života země
      • 5.2000 stažení Izraele z jihu kromě 50 km2 (Mazáric šibcá)
        • Na podnět vlády premiéra Baraka
      • pokračující střety mezi Izraelem a Hizbulláhem
      • patriarcha Sfeir s radou biskupů požaduje odchod syrských vojsk

14.2.2005 zavražděn Rafík Harírí

  • obviňována především Sýrie
  • masové protesty – Cedrová revoluce
  • Koalice 14. března – proti-syrská
  • Koalice 8. března – pro-syrská
  • 4.2005 opouštějí Syřané Libanon
  • návrat Aouna z Francie (1990-2005) a Geagea ze syrského vězení (amnestie)
  • konflikt mezi nimi pokračuje
  • od této doby oslabení role patriarchy Sfeira
  • nové politické rozdělení křesťanů:
    • Libanonské síly, Kataib a Qornet Šehván + muslimské strany = čtyřstranná koalice
    • Svobodné vlastenecké hnutí (FPM) + prosyrské strany
      • ve volbách 2005 tak šel Aoun do opozice (neobsadil většinu křesel v parlamentu v rámci křesťanů)

Vstup Hizbulláhu do politiky

  • podepsání Memoranda o porozumění (6.2.2006) mezi Hizbulláhem a FPM, stažení ministrů z vlády
    • požadavek ustavení vlády národní jednoty – opozice by měla právo veta jednou třetinou ministerských hlasů
    • 77 procent křesťanů údajně tuto koalici podpořilo
      • rozdělení křesťanského tábora na sunnitsky x šíitsky orientovaný
    • 11. útok Hizbulláhu na izraelské pozice
    • měsíc trvající válečný konflikt mezi oběma – 12.7.-14.8.2006
      • Červencová válka
      • 33denní válka
      • – rezoluce RB z 11.8.2006 (1701) – odzbrojení Hizbulláhu, prodloužení mandátu UNIFIL

 

Volby v roce 2009

  • vítězství koalice 14. března
  • Saad Hariri premiérem
  • sestavil třicetičlennou vládu národní jednoty s právem veta jednou třetinou hlasů pro opozici
    • ministři Aouna odstoupili s tím, že výsledky voleb jsou zpolitizované
    • vláda padla v lednu 2011

 

Volby v květnu 2011

  • většinu křesel získala šiítsko-křesťanská opozice
  • premiérem Najib Mikáti
  • Aounův Blok změny a reforem (FPM, Marada, Tašnaf a další křesťanské strany) – získal právo veta ve vládě
  • koalice 14.března se odmítla této vlády účastnit
  • patriarcha Sfeir obviňován z politické podpory Samira Geageay
  • po jeho smrti novým patriarchou Bišára Rai
    • pro sekulární, nekonfesijně založený demokratický stát
  • podporil nového premiéra Mikátiho

 

Válka v Sýrii

  • premiér Mikáti se nejprve rozhodl do války nijak nezasahovat
  • poté ale sunnité ze severu – podpora sunnitským ozbrojeným skupinám
  • Hizbulláh – podpora Asadovi
    • podobně i křesťané: Aoun – podpora Asadovi
    • Geagea – podpora sunnitským milicím

 

Pád vlády 2013

 

  • pád šíitsko-aounovské koalice po rezignací premiéra Najiba Mikátiho
  • nový premiér: Tamám Salám (měl blízko ke koalici 14. března)
  • sestavil novou vládu v únoru 2014
    • mandát poslancům vypršel ve 2013, prezidentovi v roce 2014
    • neschopnost poslanců přijmout nový volební zákon a uspořádat parlamentní volby
      • protiústavně si prodloužili dvakrát mandát – do roku 2017
      • prezidentské křeslo zůstalo prázdné

 

Libanon bez prezidenta (duben 2014- říjen 2016)

 

  • dohoda 8. března a 14. března na podpoře vládního bezpečnostního plánu
    • došlo tak k omezení bojů na severu země a bombových útoků v šíitských oblastech
    • přesto atentát v Burž al-Baražne 12.11.2015 (Islámský stát)
      • toto sblížení se ale také promítlo ve sblížení Aouna s Geageaou
        • potkali se v červnu 2015
          • Dohoda o záměru
            • ohledně nového volebního zákona a syrských uprchliků
            • pouliční protesty stoupenců Aouna v létě 2015 kvůli nedodržování Táifské dohody a ostrakizaci křesťanů (na tom se s Geageaou shodnou)

 

Prezidentské volby 2016

  • prezident zvolen na 46. krát
  • do čela země Michel Aoun

COVID-19 na Blízkém východě IV.

Část 4  Druhá vlna koronakrize

V současné době zažívají některé země světa již druhou vlnu masivního nárůstu případů nákazy koronavirem. Země Blízkého Východu nejsou výjimkou. Jde predevším o následující země: Alžírsko, Izrael, Libanon a Maroko. Následující komentář a grafy jsou na základě statistik Světové zdravotnícké organizace.

Alžírsko

Tady došlo několikanásobnému vzrůstu počtu případů od konce června. Zatímco v období dubna a květa přibylo denně kolem 100 až 180 případů. v červenci to bylo denně kolem 500 a více, 27. července až 1198. Zatímco úmrtnost byla nejvyšší na přelomu března a dubna a nyní má pouze lehký nárůst, počet nakažených dokazuje, že Alžírsko zažívá druhou vlnu koronakrize.

Graf 1 Počet nemocných (denní přírůstek) v Alžírsku

Izrael

Rovněž v Izraeli vstoupila koronakrize do druhé vlny. Počet nových nakažených je nejméně čtyřikrát vyšší nyní než v průběhu první vlny, která téměř odzněla koncem dubna. Úmrtnost na koronavirus jde rovněž nahoru, byť zatím je o něco nižší než v dubnu.

Graf 2 Počet nemocných (denní přírůstek) v Izraeli

Libanon

Druhou vlnu zažívá rovněž Libanon, u nějž za poslední týden přibývá přes 100 nových případů nákazy denně. Během první vlny v druhé polovině března to bylo pouze do 50 případů za den. Nejvyšší počet nových nakažených byl zatím 26. července, až 175. Stoupá rovněž úmrtnost, z celkových 54 obětí za měsíc červenec zemřelo 19 osob.

Graf 3 Počet nemocných (denní přírůstek) v Libanonu

Maroko

První vlna odezněla v Maroku v polovině května. Od konce června se opět začal počet nakažených zvyšovat. Nejvyšší denní přírůstek byl ale zaznamenán v posledním červencovém týdnu, s absolutním maximem 26. července kdy přibylo 811 případů onemocnění. Míra úmrtnosti na COVID-19 je rovněž na vzestupu.

Graf 4 Počet nemocných (denní přírůstek) v Maroku

PŘEDCHOZÍ                                                             POKRAČOVÁNÍ

BEJRÚT

Bejrút je hlavním městem Libanonu s počtem obyvatel kolem 2 milionů. Vzhledem k tomu, že poslední sčítání lidu bylo v roce 1932 je však těžké to zjistit přesně. Město bývá často přirovnáváno k bájnemu Fénixu – bylo celkově 10-krát zničeno a opět vystavěno. Poslední rozsáhlé zničení města přišlo 4. srpna roku 2020 výbuchem zatím nezjištěného objemu a druhu chemických látek. Výbuch značně poškodil centrum města. Více o výbuchu a zničení města tady.

Historie Bejrútu

Název města je odvozován od semitského kořene bír (studna) a první písemné zmínky jsou z klínopisných textů nalezených v Egyptě, ve kterých je město označováno jako Berytus. Město bylo v antické době známé jako fénický přístav, byť tento nebyl tak významný jako přístav v Sidonu nebo Byblu. Již v době Alexandra Velikého mělo město pravoúhlou síť ulic a půdorys klasického řeckého města. V římské době tady byla založena prestižní právnická škola, která konkurovala Aténám a Alexandrii.

Antický a moderní Bejrút v harmonii

Bejrút je rovněž místem kde byl sestaven Justiniánův kodex ve 6. století našeho letopočtu. To již byla doba byzantská kdy kvetl obchod s hedvábím. Ještě před příchodem Arabů, jež dobyli město v 7. století došlo k velkému zničení vlnou tsunami. Dobyto bylo později taky Křižáky, Mamlúky a Osmany.

Hlavním městem moderního Libanonu se město stává v roce 1943. Brzy ho lze již pokládat za jedno z center obchodů a financí v regionu, a i proto mu náleží přívlastek „Paříž Blízkého Východu“. Období jeho slávy ale netrvá dlouho, mezi lety 1975 až 1990 je soustavně ničeno občanskou válkou. Bejrút je v roce 2006 bombardován Izraelem ve letní válce (tzv. Harb Tammúz) a je rovněž svědkem častých atentátů na významné politické osobnosti země, například ex-premiéra Rafíka Harírího, představitele křesťanů Pierra Džumajla a dalších.

Moderní Bejrút

Město Bejrút se rozkládá na ploše necelých dvaceti kilometrů čtverečných. Okupuje celý výběžek do moře, který má podobu polostrova nepravidelného tvaru. Centrum města se nachází nedaleko od přístavu a představuje ho Náměsti Mučedníků, kde se nachází mešita Muhammad Amín a hrobka Rafíka Harírího. To rovněž pomyšleně rozděluje město na východní křesťanskou (čtvrtě Ashrafieh, Gemmayzeh, atd.) a západní muslimskou část (čtvrtě Ras Beirut, Ain al-Mreisseh, al-Hamra). Nedaleko tohoto náměstí je Place d’Etoile (Hvězdné náměstí) s budovou parlamentu, kostelem sv. Jiří, restauracemi a kavárny.

Mešita Muhammada Amína v centru Bejrútu

Podél pobřeží se směrem na východ od Náměstí Mučedníků nachází bejrútský přístav a obytné čtvrtě. Směrem na západ je promenáda a hotelová čtvrt se nejmodernější výstavbou, bejrútský přístav pro jachty a pláže. Dál do vnitrozemí jsou obytné čtvrtě, rozdělené podle náboženských konfesí.

Moderní historie Libanonu 

Cestování z Damašku do Bejrútu v roce 2019

Putování po Libanonu v roce 2011

Libanonský deník

COVID-19 na Blízkém východě III.

Část 3  Koronavirus v časové perspektivě

Nyní přinášíme přehled o vývoji koronakrize v čase – kdy se v jednotlivých zemí objevili první případy, kdy přibylo nejvíce nakažených a kdy zemřelo nejvíce pacientů.

Statistiky šíření koronaviru na Blízkém východě ke 30. červenci 2020

První ze zemí regionu MENA, ve které se objevilo onemocnění na COVID-19 byli Spojené arabské emiráty. Poslední zemí, která ohlásila nákazu koronou je Libye téměř o dva měsíce později, jakož i Sýrie (obě konec března). Ve většině zemí se nákaza objevila v průběhu měsíce únor/na začátku měsíce březen.

Země se značně liší co se týče toho, kdy přibylo nejvíce nakažených. V průběhu července počet nakažených kulminoval v Sýrii, Palestině, Maroku, Libyi, Libanonu, Jordánsku, Izraeli, Iráku a Alžírsku. Tyto země zároveň zažívají druhou vlnu koronakrize.  Země, ve kterých (prozatím) počet případů kulminoval v červnu jsou Bahrajn, Omán, Saúdská Arábie, Jemen, Írán a Egypt. V květnu nemoc kulminovala ve Spojených arabských emirátech, Súdánu, Kuvajtu a Kataru. Již v dubnu zaznamenalo nejvíc případů Tunisko a Turecko.

V Jordánsku bylo rovněž nejvíc úmrtí na konci března, v dubnu to bylo v Tunisku, Turecku, Libanonu, Alžírsku a Maroku, v červnu v Bahrajnu, Iráku, Egyptě, Jemenu, Kataru a Libyi. V průběhu července kulminoval počet úmrtí v Saúdské Arábii, Palestině, Ománu, Sýrii a rovněž v Íránu, kde nejvyšší úmrtnost zaznamenali přesně 22. července.

PŘEDCHOZÍ                                                                    POKRAČOVÁNÍ

COVID-19 na Blízkém východě II.

Část 2  Rozšířenost nemoci a úmrtnost

Následující tabulka zachytává procentuální rozšíření nemoci COVID-19 v populaci jednotlivých států, jakož i procento úmrtnosti na komplikace spojené s koronavirem.

Statistiky šíření koronaviru na Blízkém východě k 6. červenci 2020

Screenshot 2020-07-07 12.43.40

Ze všech zemí regionu má nejvyšší počet nemocných Írán, jenž má rovněž nejvyšší úmrtí v souvislosti s koronavirem. První případ onemocnění virem COVID-19 byl v Íránu zaznamenán relativně brzy, už 19. února. Nemoc se v Íránu rychle šířila především mezi šíitkými poutníky na posvátných místech, zejména ve městě Qom jižné od Teheránu.

Zatímco Írán a Turecko jsou země s největším počtem nemocných, rozšíření nemoci v populaci je pod 0,5 procenta. Naopak, v zemích Zálivu (Bahrajn, Kuvajt, Katar, Omán) s relativně nízkými počty nakažených má nemoc COVID-19 více než 1 procento obyvatelstva. Nejvíc je korona rozšířená v Bahrajnu, kde se počet nakažených blíží k 5 procentům.

Naopak nejméně je nemoc rozšířená v Sýrii a Jemenu, kde zatím nedosahuje ani setiny procenta. Tyto statistiky ale nemusí být přesné. Tunisko, Libye, Libanon a Jordánsko dosahuje rovněž velmi nízké hodnoty, které se k 6. červenci 2020 pohybují kolem pouhé setiny nakažených na celkový počet obyvatel.

Co se týče úmrtnosti, ta je nejvyšší v zemi s jinak velmi nízkou rozšířenosti nemoci, v Jemenu, kde podle statistik WHO zemře na nemoc více než čtvrtina nakažených. Druhá nejvyšší úmrtnost na COVID-19 je v Súdánu. Země s úmrtností těsně pod 5 procent jsou Írán, Egypt, Irák a Tunisko. Nejnižší úmrtnost je v zemích Zálivu (Katar, Bahrajn, Omán, UAE) a na Palestinských územích.

PŘEDCHOZÍ                                                                   POKRAČOVÁNÍ