1.světová válka

 

  • 1920 – vytvoření Velkého Libanonu – připojení Tripolisu, Tyru, Sidonu, Bejrútu, údolí Biqá (29.9.1923 SN)
    • administrativní oddělení od Sýrie
    • slib k tomu od Francie získal Elias Hwayyek, patriarcha Libanonu, na Pařížské mírové konferenci 1919
    • zvýšení podílu muslimského obyvatelstva (šía 4x, sunna 8x), podpora m
    • Maronitů (největší náboženská komunita, 30% populace – orientace na Francii)
    • identifikace sunnitů se Sýrií, s arabským musl. prostředím
    • v Bejrútu sídlo vysokého komisaře pro Sýrii a Libanon
    • složitá etnická situace problémem pro systém vlády – potřeba vyhovět všem stranám
  • 1926 ústava – Libanonská republika
    • nezávislý stát na křesťanské bázi, ale stále pod mandátem
    • silný vliv Francie, ochrana křesťanů (50% populace)
      • marginalizace nekřesťanské a také částečně nemaronitské populace
      • postupně ale role církve v národní politice upadá
    • vysoký komisař měl právo rozpustit parlament a pozastavit ústavu (1932, 1934, 1939)
    • růst střední třídy, prosperita, služby, obchod
  • dva vůdčí maronitští politici – Emile Eddé, Bišára al-Chúrí
    • protikladné představy o rozdělení moci (Eddé příznivcem mandátu, dominance maronitů, al-Chúrí proti mandátu, pro kř.-musl. spolupráci)
  • 1936 podepsání francouzsko-libanonské dohody
    • zastoupení konfesí ve vládě a vysoké administrativě
    • Eddé zvolen prezidentem
    • premiérem zvolen sunnita Chajr ad-Dína al-Ahdaba – důležitý moment
  • postupná emancipace muslimů ve vysoké politice
    • stále dominance maronitů (představa Libanonu jako křesťanské domoviny)
    • přetrvávání mezikonfesního napětí

2.světová válka

  • se začátkem II. války rozpuštěn parlament, Libanon pod vládou ve Vichy
  • 1941 – britsko-francouzská invaze – Libanon pod správou Svobodné Francie, příslib neodkladné, ovšem odkládané nezávislosti
  • 1943 – volby
  • 11. 1943 – nezávislost, zrušení mandátu
    • Prezidentem al-Chúrí, premiérem Rijád as-Sulh
    • odpor Francie, nakonec pod mezinárodním tlakem uznání nezávislosti
    • vznik Národního paktu
      • prezident – maronita, premiér – sunnita, předseda parlamentu – ší‘ita
      • Libanon jako zvláštní multikonfesní entita s arabskou identitou (maronité bez významnějšího zahraničního napojení, muslimové bez ambicí na připojení k Sýrii)
      • podle sčítání lidu z 1932 poměr křesel v parlamentu 6:5
      • maronité se vzdali ochrany Francií, muslimové zase pansyrských aspirací
        • podporováno patriarchou Antoine Aridou
      • odchod posledních fr. vojáků 1946

 

Bišara al-Chúrí

 

  • (1943 – 1952) – úzká politická struktura podporovaná striktně sektářským rámcem, pouze malé zlepšení ekonomiky, několik rodin participujících na politickém životě
  • 1948 – vznik Izraele
    • Libanon podporoval arabské země spíše logisticky, drobný úspěch v boji
    • po roce 1948 příchod přes 100 tis. palestinských uprchlíků (další v roce 1967 a 1970)
  • léta – ohromující ekonomický i kulturní rozvoj
    • „Švýcarsko Blízkého východu“, Bejrút „Paříží BV“
    • svoboda podnikání, rozvoj bankovnictví, svoboda projevu, mezietnická spolupráce…
    • pod povrchem udržování náboženských, rodinných preferencí – manipulace voleb, vyplácení odměn, protislužby… – vytváření bloků loajálních jednotlivci (rodině)
  • Růst vnitropolitických problémů
    • Růst požadavků drúzů na participaci – drúzská Pokroková socialistická strana, zakl. Kamál Džumblát, sunnité fragmentovanější
    • Maronitům roste silná opozice
    • květen 1952 – demonstrace za prezidentovu rezignaci
    • červen 1952 – organizace Sociální národní fronta (SNF) – Kamil Džumblatt, Kamil Šamún, Emile Boustání
    • strana Falanga vedená Pierrem Džumajjilem – velmi radikální maronitská strana, také nespokojenost s režimem
    • 9. 1952 – SNF vyhlásila generální stávku, aby přinutila prezidenta k rezignaci – revoluce „růžové vody“ – nekrvavá
      • Chúrí povolal velitele vojska generála Fuáda Šihába, aby ukončil stávku – ten se ale odmítl angažovat v politice – 18. 9. Chúrí rezignoval

 

Kamil Šamún

  • novým prezidentem– velmi silný prezident, snaha utužit moc, své postavení
    • 1957 – měly proběhnout volby, Šamún získal machinacemi většinu v parlamentu a došlo ke změně ústavy, aby mohl být znovu zvolen prezidentem
    • 5. 1958 – zavraždění Nassíba Matního (novinář proti Šamúnovi) → pouliční stávky a protesty, Šamún podal žádost o zahraniční pomoc (země na pokraji občanské války), použil Eisenhowerovu doktrínu
    • opozice proti němu nejen muslimská, protěžoval pouze některé skupiny maronitů
      • postavil se proti němu i patriarcha Boulose Meouchi – zejména proti jeho prozápadní politice – prezident si musí uvědomit regionální kontext Libanonu
        • je tady cítit rivalitu prezidenta a patriarchy, jež pokračovala celé 20. století
      • 7. 1958 – operace Bluebat – nenásilné vylodění mariňáků 6. americké flotily u Bejrútu, americká intervence v Libanonu, nezasáhli do samotných bojů
      • krize uklidněna před vypuknutím občanské války, přesto mnoho mrtvých při pouličních střetech

 

Fuád Šiháb

  • (1958 – 1964)
  • šíhábismus – koncept silného osvíceného prezidenta, který upevnil roli exekutivy, volební reforma
    • zlepšení libanonské infrastruktury, tekoucí voda, elektřina do zapadlých vesnic, nemocnice a školy i v zemědělské oblasti, ekonomická stabilita
    • neutrální zahraniční politika, snaha o dobré vztahy s arabskými zeměmi i se západem
    • uklidnění situace a snaha o vyvážení politické nerovnosti v zemi
    • problémy ale zůstávají

 

 

Charles Hilu

  • (1964 – 1970)
  • 1967 – 6ti denní válka
    • Libanon se neúčastnil
    • příchod dalších palestinských uprchlíků – předměstí Bejrútu
    • problém palestinských táborů – po vytvoření OOP (1964) v táborech probíhal vojenský trénink, infiltrace do Izraele z jižního Libanonu
    • Na přelomu dekád přes čtvrt milionu uprchlíků (tábory v jižním Libanonu, další přichází 1970 po problémech v Jordánsku)
    • Růst problémů, ztráta kontroly nad jižním územím
    • OOP, militarizace skupiny, od 1969 přenechán dozor nad tábory OOP = stát ve státě (Káhirské dohody)
    • na konci 60. let – střety mezi libanonskými bezpečnostními složkami a radikálními Palestinci
    • od 1970 časté útoky proti Izraeli + odvety → další demografické změny + kritika neschopnosti vlády (formování milic)
    • Současně aktivace libanonských ší‘itů – Músa as-Sadr
    • už před vypuknutím války bylo zřejmé, že šía je největší komunitou – trvání na „6:5“ sbližovalo muslimy s palestinskou věcí
    • 1969 Kamál Džumblát ustavuje Libanonské národní hnutí (zrušení konfesionálních mechanismů, podpora Pals

 

Sulejmán Frandžíja

  • (1970 – 1976)
  • Politické strany a uskupení
    • Falanga (Katá’ib) – radikální maronitská strana založená 1936 Pierrem Džumajjilem
    • Národní pokroková strana Kamála Džumbláta (Drúz)
    • strana Amal (šíité) – strana práce
    • palestinské radikální skupiny

 

Libanonská občanská válka

  • příčiny – více faktorů:
    • krize konfesionálního politického systému, změna demograficko-sociálního vývoje (růst počtu obyvatelstva, přítomnost velkého počtu Palestinců)
    • neochota maronitů přehodnotit podíl na politické moci
    • ozbrojená přítomnost Palestinců
    • postupná internacionalizace konfliktu (Sýrie, Izrael, USA, Francie)

První fáze 1975-1976

  • autobusový masakr – duben 1975 – útok Falangy (lib. Politická strana – civilní, ale podporovaná maronity) na palestinský autobus (předtím útok na členy strany Falanga)
  • rozsáhlé operace ze strany palestinských radikálních skupin proti Izraeli, zejména území jižního Libanonu
  • Kolotoč protiakcí a sektářského násilí do června
  • válka mezi Libanonci
    • Maronité – status quo
      • někteří církevní představitelé – protimuslimská rétorika, podpora křesťanských milicí, výzva k federaci nebo rozdělení Libanonu
    • muslimové – změny politické i sociální
    • hlavním bojištěm Bejrút
    • rozklad pravidelné armády
  • leden 1976 koalice okolo Falangy (Libanonská fronta) obléhá tábor Tal al-Zactar
    • 1975 – Falanga – útok na autobus plný Palestinců leden 1976 – Falanga a maronitšti spojenci vytvořili Libanonskou frontu, útok na palestinský utečenecký tábor Tall az-Zátar, OOP do boje
  • květen 1976 – vstup Sýrie do konfliktu na straně Falangy tábor padl v srpnu
    • Sýrie poslala armádu na pomoc maronitským jednotkám proti OOP a Džumblátovi (na žádost prezidenta Frandžíji) – rozhořčení většiny arabských zemí (Sýrie se zapojila kvůli špatným vztahům mezi syrským prezidentem a Arafatem)
  • v říjnu příměří – syrská vojska zůstávají v zemi
    • pod patronátem arabských zemí příměří mezi Sýrií a OOP, ale stálé působení syrských jednotek, důležitá role
  • výsledek války 1975-76
    • destrukce Bejrútu, 40 tis. mrtvých
    • vliv Sýrie, vznik enkláv s vlastními armádami
  • 1977 zavražděn Kamál Džumblátt

Druhá fáze 1977 – 1982

  • 100 denní válka – Bejrút únor – duben 1978
    • mezi maronity a syrskými oddíly – ty vyhnány z východního Bejrútu
  • 1978 – Jižní Libanon
    • Útoky OOP z jižního Libanonu na Izrael
    • Útoky v severním Izraeli – např. tzv. masakr na pobřežní cestě
    • Izraelská odveta – Operace Litani
    • OSN – nařízení o stažení izr. sil
    • vznik UNIFIL (United Nations Interim Forces in Libanon)

 

Iljás Sarkis

  • (1976 – 1982)
    • země rozdělena podle konfesijní příslušnosti, oslabení centrální správy, seskupování kolem vůdců
    • Operace Litani1978 – březen 1978 – členové Fatahu se vylodili v Izraeli a povraždili cestující v autobusu do Tel Avivu → Izrael zahájil operaci Litani – vojenské obsazení jižního Libanonu (severní hranice – řeka Litani)
      • rezoluce 425 – vyzvala Izrael ke stažení vojska a vytvoření jednotek UNIFIL
      • i po stažení jižní Libanon kontrolován Jiholibanonskou armádou – napojení na maronity – spojení s Izraelem?
    • Hizbulláh – šíitské prostředí, vznik na počátku 80. let, v počátcích vztah s Amalem, vliv Íránu, snaha vytlačit Izrael z Libanonu
    • operace Mír pro Galileu 1982 – záminka – pokus o atentát na izraelského velvyslance v Londýně (skupina Abú Nidála), operace pod vedením Ariela Šarona, začátek června
      • důvody – vyčištění základen OOP v jižním Libanonu, zničení infrastruktury OOP v západním Bejrútu, podpora volby Bášira Džumajjila za prezidenta
      • dohoda o odchodu OOP z Libanonu – 1982, na evakuaci jednotek OOP mají dohlížet mnohonárodní síly (USA, Francie), dokončení evakuace 1. září

Třetí fáze 1982 – 1983

  • 1982 – plán ministra obrany Ariela Šarona – cílem eliminovat bojeschopnost OOP, vypudit Syřany, vyprovokovat širší spolupráci s maronity (Bašír Gemayel)
  • 6.1982 – operace „mír pro Galileu“ – za několik dní v Bejrútu, západní Bejrút (OOP) bombardován, ostřelován → neúspěch
  • Červen 1982 – jednání o příměří, OSN tlak na stažení Izraele
  • 8. uzavřena dohoda – OOP vyhoštěno z Libanonu do Tunisu
  • Konfesní napětí zůstává – nečinný dohled nad masakry v táborech Sabra a Šatíla (probuzení veřejného mínění)
  • 1983 se stahují Izraelci (dokončeno 1985) do nárazníkového pásu u hranice

 

 

Bašír Džumajjil

 

  • konec srpna 1982Bášir Džumajjil prezidentem – po 14 dnech zavražděn → Izrael poslal jednotky do západního Bejrútu
    • Falanga (Elie Hobajka) – masakr v palestinských táborech Sabra a Šatíla (mezinárodní pobouření)
      • Izrael – Kahanova komise – vyšetření incidentu – izraelské jednotky měly sice nepřímý podíl, ale mohly mu zabránit
    • létaOOP do Tuniska – odříznutí od Palestiny; pokračuje násilí – politicky motivované vraždy, ne ale otevřená fronta

 

Čtvrtá fáze 1984 – 1990

  • pokračující střety kř. a musl. milic + zbytek OOP
    • křesťanské milice využívaly kláštery jako své základny
      • patriarcha neschopen přispět k řešení konfliktu – odvolán Vatikánem 1986 (byť sám byl umírněný)
    • křesťané rozdělení mezi Michel Aouna a Samira Geagea
    • šíité dělí své sympatie mezi Amal (Naděje, založeno Músou as-Sadrem) a Hizbulláh
    • jih okupován Izraelem, 40 tis. syrských vojáků
    • odpor vůči Syřanům, bombardování Bejrútu
    • výsledek války: 150 tisíc mrtvých, 350 tisíc zraněných, 430 tisíc emigrovalo

 

Amín Džumajjil

  • (1982 – 1988)
  • bratr Bášira, vnímán jako proizraelský
    • 1983 – vojáci USA do Bejrútu, v říjnu sebevražedný útok na kasárna amerických sil – Reagan nařídil stažení
    • na jihu izraelské jednotky, syrské jednotky v údolí Biqá na východě země
    • do roku 1984 – ekonomická situace udržitelná, pak už velké problémy, dotkly se všech
    • povstání generála Aouna1988 – konec mandátu A. Džumajjila – neschopnost vybrat nástupce → Džumajjil jmenoval generála Aouna premiérem (narušení Národního paktu – nebyl sunnita); úřadující premiér Salím al-Huss – proti

 

  • východiskem z krize politická reforma
    • Dohody z Táifu 10. 1989
  • pod patronátem LAS, hlavní zprostředkovatel Saúdská Arábie, pozvala vůdce – přeživší členové posledního parlamentu (1972)
  • přesunutí části pravomocí z prezidenta na premiéra a vládu
    • prezidentem dál maronita ale zbaven exekutivních pravomocí
  • muslimům garantována větší účast na libanonském politickém systému (prospěch pro sunnity, ne pro drúzy a šíity)
    • 6:5 v parlamentu změněno na 5:5
      • 68 křesel pro křesťany a 68 křesel pro muslimy
    • legalizování přítomnosti syrských vojsk v zemi na následující dva roky
      • důležité bezpečnostní záruky pro syrské zájmy v zemi (syrské jednotky se časem stáhnou); proti dohodám Hizbulláh a někteří maronité (generál Aoun)
    • požadavek odzbrojení milic (odzbrojili všichni až na Hizbulláh)

 

  • zejména křesťané s dohody nesouhlasili, právě oni válku prohráli

= náboženská identita zůstává jádrem politiky

 

  • Aoun vyhlásil válku za osvobození – proti syrské přítomnosti
  • 1989 – 1990 – velmi krvavé povstání
    • boj o moc mezi generálem Aounem a Samirem Geageaou
    • názorové střety patriarchy s Aounem (ten má podporu lidových vrstev)
      • vyústilo ve fyzické napadení patriarchy Aounovými příznivci
        • patriarcha Butrus Sfeir totiž dlouhé měsíce bojů mezi maronity nazval kolektivní sebevraždou maronitů a hrozil exkomunikací Aounovi (generál) a Geageaovi (šéf křesťanských milic)

 

Iljas Hrawí

(11/1989-1998)

 

  • nový prezident – prosyrský kabinet
    • Aoun – azyl na francouzské ambasádě
    • Geagea do vězení v Sýrii

 

  • 10.1990 konec občanské války
  • léta – Poválečné období (pax syriana)
    • 1992 nový parlament, premiérem Rafíq Harírí
    • dobré vztahy se západem i arabskými zeměmi
    • Snaha znovu zbudovat „Švýcarsko východu“
    • společnost důsledně rozdělená podle náboženství
      • tichá spolupráce prosyrských křesťanů
    • období křesťanské deprese (al-ihbát al-masíhí)
      • uvěznění, emigrace křesťanských vůdců, přítomnost Izraele a Sýrie, mezinárodněpolitická izolovanost maronitů, ekonomická nadvláda sunnitů
      • díky tomu ale došlo k sjednocení maronitů
    • výbušný jih (OOP, Hizbulláh)
    • 1991 rozpuštěny milice (kromě Hizbulláhu)
    • Izrael – stále na jihu země (konečné stažení 2000)
    • Sýrie – stále kontroluje Libanon
      • Pojistka – Smlouva o přátelství, spolupráci a koordinaci
    • Problém s okupačními vojsky
      • odmítání Sýrie opustit Libanon po vyklizení jihu Izraelci – nesouhlas části obyvatel (podpora šíitů) – rezoluce RB OSN 1559 (2004) – požadavek vyklizení Libanonu cizími silami, odzbrojení všech milic
    • Patriarcha Butrus Sfeir
      • politicky aktivní – vymezuje se proti diskriminaci křesťanů
      • založil Uskupení Qornet Šehván
      • vyzýval k volbám
        • postupně se maronité vrací do politického života země
      • 5.2000 stažení Izraele z jihu kromě 50 km2 (Mazáric šibcá)
        • Na podnět vlády premiéra Baraka
      • pokračující střety mezi Izraelem a Hizbulláhem
      • patriarcha Sfeir s radou biskupů požaduje odchod syrských vojsk

14.2.2005 zavražděn Rafík Harírí

  • obviňována především Sýrie
  • masové protesty – Cedrová revoluce
  • Koalice 14. března – proti-syrská
  • Koalice 8. března – pro-syrská
  • 4.2005 opouštějí Syřané Libanon
  • návrat Aouna z Francie (1990-2005) a Geagea ze syrského vězení (amnestie)
  • konflikt mezi nimi pokračuje
  • od této doby oslabení role patriarchy Sfeira
  • nové politické rozdělení křesťanů:
    • Libanonské síly, Kataib a Qornet Šehván + muslimské strany = čtyřstranná koalice
    • Svobodné vlastenecké hnutí (FPM) + prosyrské strany
      • ve volbách 2005 tak šel Aoun do opozice (neobsadil většinu křesel v parlamentu v rámci křesťanů)

Vstup Hizbulláhu do politiky

  • podepsání Memoranda o porozumění (6.2.2006) mezi Hizbulláhem a FPM, stažení ministrů z vlády
    • požadavek ustavení vlády národní jednoty – opozice by měla právo veta jednou třetinou ministerských hlasů
    • 77 procent křesťanů údajně tuto koalici podpořilo
      • rozdělení křesťanského tábora na sunnitsky x šíitsky orientovaný
    • 11. útok Hizbulláhu na izraelské pozice
    • měsíc trvající válečný konflikt mezi oběma – 12.7.-14.8.2006
      • Červencová válka
      • 33denní válka
      • – rezoluce RB z 11.8.2006 (1701) – odzbrojení Hizbulláhu, prodloužení mandátu UNIFIL

 

Volby v roce 2009

  • vítězství koalice 14. března
  • Saad Hariri premiérem
  • sestavil třicetičlennou vládu národní jednoty s právem veta jednou třetinou hlasů pro opozici
    • ministři Aouna odstoupili s tím, že výsledky voleb jsou zpolitizované
    • vláda padla v lednu 2011

 

Volby v květnu 2011

  • většinu křesel získala šiítsko-křesťanská opozice
  • premiérem Najib Mikáti
  • Aounův Blok změny a reforem (FPM, Marada, Tašnaf a další křesťanské strany) – získal právo veta ve vládě
  • koalice 14.března se odmítla této vlády účastnit
  • patriarcha Sfeir obviňován z politické podpory Samira Geageay
  • po jeho smrti novým patriarchou Bišára Rai
    • pro sekulární, nekonfesijně založený demokratický stát
  • podporil nového premiéra Mikátiho

 

Válka v Sýrii

  • premiér Mikáti se nejprve rozhodl do války nijak nezasahovat
  • poté ale sunnité ze severu – podpora sunnitským ozbrojeným skupinám
  • Hizbulláh – podpora Asadovi
    • podobně i křesťané: Aoun – podpora Asadovi
    • Geagea – podpora sunnitským milicím

 

Pád vlády 2013

  • pád šíitsko-aounovské koalice po rezignací premiéra Najiba Mikátiho
  • nový premiér: Tamám Salám (měl blízko ke koalici 14. března)
  • sestavil novou vládu v únoru 2014
    • mandát poslancům vypršel ve 2013, prezidentovi v roce 2014
    • neschopnost poslanců přijmout nový volební zákon a uspořádat parlamentní volby
      • protiústavně si prodloužili dvakrát mandát – do roku 2017
      • prezidentské křeslo zůstalo prázdné

 

Libanon bez prezidenta (duben 2014- říjen 2016)

 

  • dohoda 8. března a 14. března na podpoře vládního bezpečnostního plánu
    • došlo tak k omezení bojů na severu země a bombových útoků v šíitských oblastech
    • přesto atentát v Burž al-Baražne 12.11.2015 (Islámský stát)
      • toto sblížení se ale také promítlo ve sblížení Aouna s Geageaou
        • potkali se v červnu 2015
          • Dohoda o záměru
            • ohledně nového volebního zákona a syrských uprchliků
            • pouliční protesty stoupenců Aouna v létě 2015 kvůli nedodržování Táifské dohody a ostrakizaci křesťanů (na tom se s Geageaou shodnou)

 

Prezidentské volby 2016

  • prezident zvolen na 46. krát
  • do čela země Michel Aoun
Reklamy