Město Fes, ležící v severním Maroku, je už od středověku pokládáno za jedno z kulturně nejdůležitějších měst v arabském světě. Po dlouhá staletí bylo hlavním městem Maroka a centrem vědy, umění a vzdělání. Svůj status snad napořád ztratilo koncem 19. století, kdy se marockou metropolí stal přímořský Rabat. Dosud se má ale za to, že jeho obyvatelé jsou ti nejvzdělanější a nejšikovnější v celé zemi.

Fes se podobně, jako řada dalších marockých měst rozděluje na dvě části: bohatší a modernější Ville Nouvelle, kterou vystavěli během okupace Francouzi, a staré město, které pamatuje dobu středověku. Fes byl založen mužem, kterému se podařilo místní Berbery islamizovat. K tomu mu nepochybně posloužil fakt, že pocházel přímo z rodiny proroka Muhammada. Po několik staletí se pak Fes chlubil nejenom titulem politické metropole, ale také jako Mekka kvalitního vzdělání, které zosobňovala Kairuánská univerzita. Ta svojí činnost započala v 9. století na popud bohaté dedičky Fatimy al-Fihrí, a dosud se řadí mezi nejdůležitější islámské instituce v arabském světě.

Pojmout celé rozpěti architektonické a umělecké krásy feského starého města, které dosud leží za hradbami ze 16. století, je úkol na několik dnů. Středověký půdorys města, a zejména bohatě propletená síť uliček s pouze arabskými názvy může i otřelého cestovatele zpomalit nebo zaskočit. Bude tak odkázán alespoň částečně na pomoc místních, kteří se se svou nabídkou průvodcovských služeb budou předhánět. Turistický ruch je jednou z realit Fesu, a nutno říci, že bez zájmu ze zahraničí a organizací jako UNESCO, která se výrazně podílí na konservaci a revitalizaci původní medíny, by se nejmíň část starého města nedožila 21. století. Tou druhou realitou je původní, jakoby modernitou nepoznačený Fes, kde dosud ženy pečou chléb ve společné peci a jednou týdně všichni navštěvují tradiční hammám. Vydejme se na procházku, která zachytí oba tyto aspekty a spojí je v dokonalou harmonii.

Oba tyto názvy jsou ve Fesu jako doma. Moulay Idríss II., syn zakladatele Fesu, přijal uprchlíky z obou měst (šlo o několik desítek rodin, prchajících před křesťanskou ukrutností ze Španělska a politickými boji z tuniského Kairuánu), a přidělil jim pozemky na obou březích řeky Boukhareb tak, aby si mohli samostatně vybudovat fungující komunity. Andaluští Židé a muslimové zaujali pravý břeh, kde jejich někdejší přítomnost dokazuje název překrásné Andaluské mešity, ležící na říčním údolím. Ta, spolu s několika náboženskými školami dnes tvoří základní památky čtvrtě, kde na turistu natrefíte jenom málokdy. Tato část Fesu, do které se lehce dostanete přes bránu Bab l-Ftúh si žije svým poklidným tradičním životem, pravděpodobně ne příliš odlišným od toho středověkého. Jen stěží se tady domluvíte francouzsky, zato častěji potkáte úpřimný úsměv obchodníka se zbožím denní potřeby. Ráno se nedaleko Andaluské mešity pořádají trhy se zeleninou a masem čerstvě poražených zvířat. Slepici, kterou si můžete vybrat ještě za živa, před vaším zrakem zařežou. O čerstvosti a bio kvalitě zde nemůže být pochybení.

Přejděte mostem přes řeku Boukhareb, a jste v jiném Fesu. Zvuky, které vydávají kovotepci při výrobě hrnců a tepaných lamp vás dovedou ke knihovně slavné Kairuánské univerzity. Již ve středověku byli feští, zejména ti tuniského původu, známí svým vzděláním a smyslem pro obchod. Obchůdky kovotepců tak střídají stánky s koženým zbožím – barvířství a koželužnictví je specialitou Fesu. Pokud se proto z náměstí kovotepců (známé jako Seffarine) vydáte doprava, váš nos vás zaručeně dovede do starých koželužen. Místní vám hned strčí pod nos svazek máty, a brzy pochopíte proč – zápach chemikálií smíšený s holubím trusem ve velkých kádích není zrovna nejpříjemnější. Tato podívaná ale stojí za to – pouze v Fesu a Marrakéši se tradiční způsob činění zvířecích kůží zachoval dodnes … 

Reklamy