Nápad jet do Melilly vznikl při hledání vlakových spojů z Fesu na východ Maroka, a vzhledem k tomu, že existuje spojení Fes-Nador, rozhodla jsem se, že se do Melilly vypravím.

Z Fesu do Nadoru (nebo spíš vesničky Beni Nsar ležící na hranicích s Melillou) jede přes den vlaků několik, za nejvhodnější jsem zvolila odjezd v 10.55. Další spoje jsou totiž většinou navečer nebo pak až přes noc. Vlak nejede přímo do Nadoru, je to vlak do Oujdy, a tudíž jsem ve městečku Taourirt přestoupila na další do Taourirt – Beni Nsar.

Celá cesta trvala 6 a půl hodiny, a vedla přes polosuchou východní krajiny mezi pohořími Střední Atlas a Ríf, které bylo vidět v dálce, jeli jsme také kolem několika vodních přehrad. První úsek cesty trval 3 a půl hodiny, ten druhý následně asi dvě hodiny s nějakým tím čekáním v Taourirtu.

Asi nejkrásnější úsek cesty byl ten poslední, mezi Nadorem a přístavem Beni Nsar. Zde po pravé straně ve směru jízdy bylo vidět pobřeží a laguny, po levé straně zase dramaticky se zvedající kopce pohoří Ríf. Ze samotného Nadoru byla hranice vzdálená asi 20 minut, a místo, kde jsem z vlaku vystoupila, byla úplná konečná marockých drah, kde končily koleje.

Vystoupila jsem z vlaku a vyšla z jakéhosi provizorního nádraží, které se ani nedá snad nádražím nazvat. Hned jsem si všimla důležité věci, a to že tady nejde koupit jízdenku, což budu potřebovat na cestu zpět.

Státní hranice byla od nádraží vzdálená asi 100 metrů. Na kruhovém objezdu jsem odbočila doprava. Beni Nsar jako správná hraniční vesnice byla špinavá, prašná a plná lidí spěchajících do Melilly, nebo se z nich vracejících domů. Španělů tady moc nebylo.

Hraniční přechod nebyl nijak zvláštně označen, a proto jsem jenom následovala dav lidí a aut, většinou se španělskou poznávací značkou. Zanedlouho jsem si všimla plotu a hraniční kontroly. Výstup z Maroka nebyl složitý, ani netrval dlouho – stačilo vyplnit pověstnou bílou kartičku základními údaji a nechat si orazítkovat pas.

Ani ne deset metrů dál už stála španělská hraniční kontrola, vstup do Melilly vedl ve dvou koridorech. V té chvíli jsem ocenila svojí příslušnost k jedné ze zemí Evropské Unie, jelikož koridor pro občany EU byl naprosto prázdný, a tudíž v ostrém kontrastu s koridorem „marockým“, kde mimo jiného byla i rentgenová kontrola. Tlačilo se tam na sebe odhadem asi sto lidí.

Španělský policista se podíval na můj pas a velmi zběžně také dovnitř. Tak rychlé vyřízení jsem opravdu nečekala a váhala jsem proto, jestli je to všechno a mohu tedy vstoupit na španělském území. Nicméně vlajka Španělska a Evropské unie mluvila za všechno, a já jsem se po hlavní ulici rozběhla k tomu malému ostrůvku Španělska v Africe.

Překvapila mě hned jedna věc, a to, že na hranicích nečekali taxi směrem do města, ale velmi rychle jsem pochopila proč: jednak na hranici zajíždí jeden z autobusů městské dopravy, a jednak je centrum tak blízko, že jet autem se snad ani nevyplatí. A opravdu asi po 15 minut chůze jsem byla přímo v centru Melilly!

Na první pohled mě zaujal pořádek a čistota města, která byla v ostrém kontrastu se špínou vesničky Beni Nsar. Obyvatelejsou převážně  marockého původu a tudíž i arabštinu jsem cestou do centra potkávala hodně a jen postupně se začali míchat se španělštinou. Ne vždycky bylo také možné určit, kdo je skutečný Španěl a kdo Maročan, postupně jsem zjistila, že i v kaftanech zahalené na první pohled jasné Maročanky mluví výbornou španělštinou a dokonce ji používají i se svými potomky.

Potěšilo mě také, že mi na přechodech zastavují auta a dávají přednost, to je luxus, na který v Maroku opravdu nenarazíte, i když výjimky z řad ohleduplných řidičů by se našly.

Cesta do centra vedla jednou z ulic podél pobřeží směrem na sever. Já jsem šla ulicí General Polavieja a pomáhala jsem si GPSkou na telefonu, kterýtéměř až do samotného centra pořád chytal marocký signál. Přešla jsem most nad téměř vyschlou řeku Río de Oro a jsem se dostala na Plaza Espana. Pomalu zapadalo slunce, proto jsem rychle fotila budovy na náměstí, některé byly postaveny v modernistickém stylu – právě tento styl je pro Melillu specifický. Po pravé straně jsem už viděla hradby melillské citadely, ale vydala jsem se dál rovně. Objevila jsem malé náměstí s řadou restaurací a také turistickou informační kancelář. Připomínám, že o Melille jsem dopředu nevěděla téměř nic, cestovala jsem bez mapy a průvodce, a neměla jsem ani rezervaci noclehu do žádného hotelu.

Velmi milý tým pracovníků informační kanceláře mi dal mapu, přehled muzeí a informační brožuru. Také mě nasměrovali do nejbližší ulice, kde se nacházeli hotely. Podle toho, jak mi je slečna zakroužkovala na mapě, jsem zjistila, že booking.com nebyl daleko od pravdy, když mi ve vyhledávači zobrazil hotelů pouze pět  – víc jich v Melilla opravdu nebylo. Alternativou k hotelům jsou hostely, kterých nebylo víc než půl tuctu.

Vydala jsem se proto do ulice Pablo Vallesca, kde se naproti sobě nachází hotely dva, a to Rusadir a Anfora. Zamířila jsem do Anfory napravo, a měla jsem štěstí – ne všechny asi z 200 pokojů byli obsazené, a proto jsem za cca půl hodiny byla převlečená, vysprchovaná a připravená na večerní poznávání města.

Melilla, jak jsem měla možnost záhy poznat, je opravdu malinké městečko, na kterého návštěvu postačí jeden den. Hlavními lákadly je samozřejmě na kopci postavená citadela, a pak už zmíněná modernistická architektura centra postaveného začátkem 20. století. Vydala jsem se proto nejprve na Citadelu, která byla nyní v šeru už krásně osvětlená. Vchod, který byl otevřený, byl na schodech k restauraci Pergola blízko brány San Fernando. Tudy jsem se dostala až ke kostelu de la Concepción. Melilla la Vieja, jak říkají opevněné historické části města, je velmi dobře udržovaná, čistá a dodnes obydlená. Malé uličky vedou kolem bytů s balkóny a je v nich několik kostelů a muzeí, ze kterých by mne nejspíš zajímalo to historicko/archeologické. Bohužel můj první den v Melille bylo pondělí, a to je den, kdy nejenom nejsou otevřená muzea a expozice, ale také v tento den neotevírá mnoho restaurací   – příkladem byla restaurace Roca u historického muzea. Celkově mě také překvapilo to, jak málo lidí se pohybovalo ve městě po západu slunce (a další den jsem zjistila, že ani během dne není město přeplněné). Noční život se tudíž nejspíš odehrával uvnitř barů a tavern, nebo prostě bylo pondělí, a tehdy sedí Melillané doma.. pokračování

Advertisements