Melilla, jak jsem měla možnost záhy poznat, je opravdu malinké městečko, na kterého návštěvu postačí jeden den. Hlavními lákadly je samozřejmě na kopci postavená citadela, a pak už zmíněná modernistická architektura centra postaveného začátkem 20. století. Vydala jsem se proto nejprve na Citadelu, který byla nyní v šeru už krásně osvětlená. Vchod, který byl otevřený, byl po schodech od restaurace Pergola přes bránu San Fernando, a tudy jsem se dostala až ke kostelu de la Concepción. Melilla la Vieja, jak říkají opevněné historické části města, je velmi dobře udržovaná, čistá a dodnes obydlená. Malé uličky vedou kolem bytů s balkony a několika kostelů k muzeím, ze kterých by mne nejspíš zajímalo to historicko/archeologické. Je třeba připomenout, že můj první den v Melille bylo pondělí, a to je den, kdy nejenom nejsou otevřená musea a expozice, ale také mnoho restaurací v tento den neotevírá – příkladem byla restaurace Roca u historického musea. Celkově mě také překvapilo to, jak málo lidí se pohybovalo ve městě po západu slunce (a další den jsem zjistila, že ani během dne není město přeplněné). Noční život se tudíž nejspíš odehrával vevnitř barů a tavern, nebo prostě bylo pondělí, a tehdy sedí Melillané doma.

Melilla má asi 77 tisíc obyvatel, podle dostupných informací je 65 procent z nich Španělů, 30 procent pak etnických Maročanů, žijí tady také Židé (1000 obyvatel) a asi stovka hinduistů. Melilla má nejvyšší porodnost ve Španělsku (to bude díky těm Maročanům), a také nejnižší úmrtnost v království. Že těch Maročanů žije v Melille opravdu dost, bylo vidět i v citadele, kde bylo slyšet arabštinu a berberštinu patrně obyvatel citadely, posedávajících venku a louskajících slunečnicová semínka.

Z citadely jsem zamířila do restaurace La Traviata, kterou mi doporučili v turistickém informačním centru. Byla jsem jedna z mála hostů ve chvíli, kdy jsem přišla (třičtvrtě na devět), přičemž La Traviata otevírala v půl deváté. Postupně se ale podnik naplnil místními mluvícími španělsky, kteří živě diskutovali u baru popíjejíc pivo a zobajíc tapas. Hudba byla směsicí populárních italských a španělských hitů, a jídlo bylo vesměs s masem. Hovězí carpacchio se sýrem jako předjídlo bylo výborné, a hlavním chodem byla nějaká ryba se zeleninou, taky chutné (obecně musím říct, že jsem jídelnímu lístku moc nerozuměla).

Po večeři jsem se ještě vydala do parku Hernandez. V ulicích už skoro nebyli žádní lidé, jen pár potulujících se výrostků, podle všeho Maročanů. Park byl krásně nasvícen a měl několik fontán, na škodu bylo pouze to, že byl celý vydlážděný. Hlavní stezka vedla podél dvou řad palmových stromů, a na konci bych východ na ulici Reyes Católicos. Vydala jsem se doprava směrem do modernistického trojúhelníku, tudíž části města, kde je největší koncentrace těchto budov. Procházela jsem chvilku ulicemi a fotila jejich nasvícené fasády, ze kterých většina domů vypadala být rezidenčních. Našla jsem také univerzitu, kostel Sagrado Corazón a synagogu Or Zaruah. Postupně jsem se dopracovala zpět do mého hotelu.

Ráno jsem začala den snídaní na terase hotelu, odkud byl výhled na město. Melillané si opravdu nemůžou stěžovat na nedostatek slunečného svitu a tepla, i když jim v této době patrně je už zima – nezřídka jsem viděla lidi oblečené v lehké bundě a dokonce v kozačkách.

Moje cesta dnes vedla od staré Melilly směrem přes modernistický trojúhelník a dál, do rezidenčních čtvrtí města. Opět jsem se přesvědčila o tom, že Melilla je opravdu malinká – stačilo, aby se 10 minut nedívala do mapy a pokračovala ulicemi dál a pak jsem zjistila, že jsem podle mapy prošla mnohem větší vzdálenost, než jsem si myslela. Tak jsem se dostala mimo modernistickou architekturu do rezidenčních čtvrtí v křivolakých uličkách na kopečcích, odkud byl opět hezký výhled na město. Postupně jsem se tak dostala i čtvrtě, která byla výrazně marockého stylu, a kde také nechyběli arabské nápisy a největší měšita města – Mezquita el Polígono, kterou mimochodem postavil stejný architekt, jako synagogu Or Zaruah – Enrique Nieto.

Po vyzvednutí si baťohu v hotelu jsem opět zamířila k marockým hranicím, tentokrát podél pobřeží, na kterém je jak přístav, tak upravená plocha pláží. Na pláži nebylo moc lidí, jenom pár jich sedělo v kavárnách kolem hlavní pobřežní silnice. Podle talířů bylo zřejmé, že teprve teď (bylo půl jedenácté), snídají.

Moje procházka na hranici trvala asi půl hodiny lehkým tempem, a vyřízení hraničních záležitostí dalších asi 15 minut. Při východě ze Španělska se nikdo na nic neptal, a po vyplnění hraniční kartičky (opět jednou), jsem opět získala tříměsíční vstup na území Maroka. Kolem mne byla hrstka Španělů a několik Maročanů, ani na vstup do Melilly nyní nečekalo tolik lidí.

Měla jsem časovou rezervu, a protože jsem spatřila autobusovou linku do Nadoru, svezla jsem se ní až na nádraží. Stejně bych si v Beni Nsar na hranicích nemohla koupit jízdenku. Tak jsem viděla něco z Nadoru, který se velmi jasně připravoval na Velký svátek, a v ulicích bylo spoustu lidí nakupujících jídlo a ovoce. To samé platilo o vlaku z Nadoru do Fesu.

Melilla za jednodenní výlet stála a byla zajímavou změnou po Maroku. Jak málo stačí k tomu, aby se naprosto změnilo prostředí – stačí k tomu jiná architektura a jiný jazyk.

Reklamy