Z Rissani jedeme do Tinghiru a oblasti mezi Vysokým Atlasem a pohořím Sarghro. Cesta vede z východu na západ, cestou míjíme malé berberské vesničy. V některých nabízí místní specialitu, kterou je velbloudí mléko, jiné se zase věnuji výrobě šperků, arganového oleje a turismu obecně. Malé restaurace při silnici lákají na tajine nebo berberskou omeletu, a na některých otevřených pláních je vidět se pást velbloudy.

Architektura v této části Maroka pozůstává ze ksaru a kaseb – tradičních domů a vesnic, postevených z vepřovic. I nové budovy se staví právě v tomto stylu, akorát jsou už z betonu. Některé kasby a ksary jsou už polorozpadlé, ale řada z nich měla štěstí v podobě (většinou( zahraničního investora, který je zakoupil a přetvořil v turistickou zajímavost, čímž je vlastně zachránil.

Teplota trošíčku klesá a v kaňonu Todgha, u kterého se zastavujeme na malou procházku, je už naprosto příjemně. Místní ve vesničkách v kaňonu slaví svatby, ženušky jsou tady slavnostně oblečené v takovém přehozu, který připomíná záclonu. Nadšeně nás zdraví a vybízí, abychom se v té jejich zácloně vyfotili. Fotíme také barevné koberce, které jsou rozvěšené po skalách kaňonu, a jsou za skutečně příznivé ceny. Kaňon samotný je také plný lidí piknikujících přímo v řece Todgha na jejích ostrůvcích. Život se má užívat, takové poselství si z Todghy odnášíme.

Chcete také poznat Maroko?

Tinghriru spíme v daru v palmerii, v postranné uličce kde jediným zvukem je híkání sousedova osla. Posedíme nejprve ve stanu z kozí srsti, který, když začne pršet, páchne kozou. Jdeme se pak projít do města, a protože je před západem slunce, lidé jsou v ulicích, nakupují, posedávají, zvou nás mezi ně, nebo jenom tak očumují. Všechno je idylka až dokud se nespustí liják, a my pod jeho prvními kapkami spěcháme domů. Zvedá se také docela silný vítr, který víří prách až ho máme v očích. Do daru dobíháme právě ve chvíli, kdy se intenzivně rozprší.

Trochu lituji, že jsem nevyfotila večeři, která dnes pozůstává z marockého salátu a beduinské omelety se zeleninou, zdobené dvěmi suchými švestkami. To je dobrota! I ta kozí vůně stanu se s prvními hlty rozplývá do ztracena. Tinghrir je příjemným městem, a jeho lidé, jako i náš pán majitel v hotelu, pohoďáci. Další den ale směřuje naše cesta dál do … pokračování

Reklamy