Dojíždíme do Imlilu, kde se loučíme s naším autem a řidičem. Hamid, místní průvodce na Toubkal nám naloží věci do svého auta, a Mustafa jeho kamarád nás vede pěšky do kopce kolem malého vodopádu, až do vesničky Aroumd. Tady strávíme jednu noc. Rodinný dům patřící Hamidovi a jeho otci Hussejnovi byl předělán na obytovnu tak, že celé patro je jeden dům s několika místnosti a posteli ve formě matrací. Jsou tady dvě koupelny, ale také kuchyně, kde nám Hamid hned děla na přivítání čaj, a společenská místnost.

Spát jdeme brzy, protože vstáváme ráno v sedm a máme před sebou fyzicky náročné dva dny. Po snídani pod vedením Hamida vyrážíme na cestu pod Jebel Toubkal, kde budeme před náročným výstupem nocovat. Naše věci jsou naloženy na dvě muly spolu s proviantem, ze kterého nám Hamid na chatě Toubkal uvaří večeři.

Cesta vede z vesnice ven podél vysušeného koryta řeky, po necelém kilometru začíná stoupání po úpatí kopce na levé straně. Stoupání není velké, cestou míjíme jeden stánek s pitím, který je ale zavřený. Po asi hodině a půl chůze se poprvé zastavujeme v malé vesničce, kde jsou stánky s pitím, nabízí čerstvý pomerančový džús, kolu a vodu, ale k tomu je tady i pár domků a do růžová zbarvená mešita. Zastavujeme se na drink a krátký oddych. Cesta následní vede přes malou lávku na náprotivný kopec, kde hned začíná docela prudkým stoupáním. Ještěže není tak teplo, jsme tady kolem desáté hodiny ranní a sluníčko ještě tolik nepeče. Jak vystoupáme do poloviny kopce, vidíme celou vesničku jako na dlani, a také náprotivné kopce, na kterých se pasou ovce a kozy. Stoupání se pomalu zklidňuje, ale pořád ještě to není rovná pěšinka. Dnešní trek má převýšení 1300 metrů, a je to také znát. Za další asi hodinu přicházíme k dalšímu stánku s občerstvením a suvenýry. Tady nás předběhnou naše muly, kterým to do kopce jde poněkud snáž. Pořád kopírujeme tok potůčku, akorát jsme nyní po jeho pravé straně, a pomalu se od něj vzdalujeme. Krátce za dalším stánkem už začíname vidět chatu Toubkal! Cesta je tady už témeř rovná a bez stoupání, potůček je nám nyní blíž a po jeho levé straně jsou rozestavěné stany.

Samotná chata Toubkal pozůstává ze třech budov, te největší vepředu a dvou malých vzádu. Je označovaná jako Refuge Toubkal a patří do sítě francouzských horských ubytoven. Horký mátový čaj nám bodne, nohy jsou už značně unavené, a vzhledem k tomu, že jsem opět jednou zapoměla, že i nohy jsou moje a mám o ně pečovat stejně jako o obličej a ruce, mám je zezadu spálené.

Odpoledne trávíme v ubytovně a její společenské místnosti. Je tady větší skupinka Katalánců, jeden kluk z Vancouveru, zpoustu Francouzů a Maročanů. Oddychujeme a sbíráme síly na další den, po večeři jdeme brzy spát. Jako klasicka horská ubytovna, Refuge Toubkal má v naší budově pět pokojů, v každém je až do 20 paland. Spíme tedy všichni pohromadě, a venku je docela teplo, takže vlastně zbytečně rozdělávám spacák, který ani nevyužiju.

Budíček je ráno ve 4.15. Nasnídáme se, Hamid nám dělá čaj. V pět vyrážíme na cestu, jsme jedni z prvních. Ostatní se jenom pomalu budí v čase, kdy my už máme na nohou boty a v rukou hůlky.

Hamid tvrdil, že je lepší vyrazit brzy ráno a vyhnout se tudíž jak horku, tak vůbec pohledu na cestu. Měl naprostou pravdu. Za světla dvou čelovek se vydáváme na trek, kterého hrůzu jsem si uvědomila až cestou naspátek. Trek (a pozor, tento náš je ten nejjednoduší ze všech možností) je dlouhý asi 4 hodiny, převýšení má 950 metrů. Začínáme po levé straně chaty, přeskakujeme potáček – to je ten, který nás včera celou dobu provázel u výstupu na chatu Toubkal. Poté vede cesta docela prudce nahoru po skalách, kde není žádná jasně daná stezka, nicméně Hamid ví, kudy je povrch nejschůdnější.  Poté odbočujeme trochu doleva, kolem velkého balvanu, a točíme se opět doprava. Cesta má stejné stoupání až po první větší skály, kde si děláme první přestávku na občerstvení a kde nám chata Toubkal mizí před očima. Dále už je stoupání poněkud jemnější, pomalu se ztrácí větší kameny, až se před námi otevře výhled na Toubkal. Tady se stoupá po klikaté stezce do hladkého kopce až k dalším větším balvanům, kde je opět přestávka. Od balvanů je pak cesta doleva už mnohem jednoduší a velmi mírná, na samotný vrchol nejvyšší hory severní Afriky je to už jenom otázka minut.

Stoupáme pomalu, není to jednoduchý trek pro někoho, kdo není na vysokohorskou turistiku zvyklý. V podstatě každých deset metrů nebo patnáct je zastávka na prodýchání. Máme štěstí, není vůbec zima, je asi 15 stupňů, naprosté bezvětří. Úbytek tlaku se stoupající nadmořskou výškou zatím necítíme. Pohled dolu za sebe prozrází, že nejsme na úpatí sami, malými světýlky je poset prostor mezi námi a chatou Toubkal.

První větší přestávka přichází po asi hodině a půl. Dávám si čokoládové mléko a plnými doušky vdechuji horský vzduch. Odsud se cesta trochu zmírňuje a hlavně už vidíme na cestu, protože se rozednívá. Po asi půl hodině se trochu ochladí, ale je vidět, že sluníčko se plazí po náprotivných kopcech, takže když zasvítí na nás, bude to příjemné.

Někteří rychlejší nás předbíhají, ale nám to nevadí. Konečně vidíme cíl naší cesty, kopec před námi, který na samém vrcholu (a ten ještě nevidíme), měří 4167 metrů. To dáme.

Další přestávka přichází přímo pod vrcholem, je třičtvrtě na devět. Opět se občerstvujeme a dojdeme si na toaletu. Tady to už vzdát nemůžeme, k vrcholu je to asi půl hodiny cesty. Výhled na obě strany odhaluje další kopce, většina bude mít kolem 3700 metrů. Krásný výhled.

Poslední úsek cesty je už takovou třešničkou na dortu, stoupání je velmi mírné, kameny se dají zvládnout. Vrcholek je vidět po pravé straně, vede k němu klikatá cesta. Kovový hranol určuje nejvyšší bod, a po finálním rozdýchaní se nezapomínáme na focení. Je to přijemný pocit být na vrcholu.

Sluníčko už vyšlo, ale zatím nepálí, jenom dodává fotkám šmrnc.  Je pořád bezvětří, takže si sedáme a po svém výkonu oddychujeme. Míchají se tady různé jazyky, katalánština s arabštinou a berberštinou, k tomu francouzština a naše čeština.

Po asi půl hodině se vydáváme opět na cestu, tentokrát by měla být mnohem snažší. Ale není to tak úplně pravda. Zejména druhý úsek cesty je bolestivý, moje kolená mají víc než dost. Průvodce Hamid mi nabízí svou ruku a podporu, kterou neodmítám. Bez ní bych to dolu asi nesešla, a už i přemýšlím o možnosti, že tady, ve skalách, zůstanu a otevřu si kavárnu s čajem a pomerančovým džusem. Vzhledem k charakteru výstupu si myslím, že bych více než uspěla.

Konečně dolu! V malém přírodním bazénku se koupe pár unavených trekařů, a my si v chatě dáváme oběd a čaj. Ještě není úplně vyhráno, čeká nás cesta do Aroumdu.

Nikdy jsem si nemyslela, že obecně cesta dolu může být horší a delší než cesta nahoru. Do Aroumdu nám to trvá dlouho, nohy už jsou unavené a trochu podlomené, navíc sluníčko je odpoledne v plné síle. Pomerančový džús v malinké vesničce mizí v mém krku jako voda v sahelu. Ještě hodinka a půl cesty!

V Aroumdu u Husejna vysvobozuji své unavené nohy z bot a ponožek, a dopřeju jím vlažnou sprchu. Jsou mi vděčné. Jsem slaná, že bych mohla konkurovat Mrtvému moři. Odpolední čaj i večeře je už spíš jenom povinnost, těším se na spánek. Navzdory tomu, že jsem se natřela opalovacím krémem, obličej mi hoří.

Ráno se skoro nemůžu postavit na nohy, bolí mě i záda a trochu ruce, nejspíš od těch hůlek. Byl to výkon, ale jsem ráda, že jsem to nepřehnala a v podstatě až na ten strastiplný sestup zvládla s úsměvem.

Cesta z Aroumdu do Imlilu je tentokrát autem, a mám možnost vidět malé vesničky kolem, které evidentně žijí díky cestovnímu ruchu. V Imlilu ještě čajujeme s Husejnem, a loučíme se. To byl zážitek!

Advertisements