Po druhém dnu, kdy jsem věnovala čas oddychu, nasávání atmosféry a přemýšlení, jak bych nainstalovala ty krásné lustry na zeď do koupelny, se vydávám opět na cestu. Tentokrát s Muhammadem, řidičem a jeho mikrobusem, se kterým podnikneme dalších dvanáct dnů. Vyrážíme z Marrakéše před třetí hodinou, a horko by se dalo krájet. Nepřipadá mi to zas tak špatný, ale Muhammad ukazuje na telefonu 44 stupňů Celzia. To už není špatné.

Jedeme přes poušť a polopoušť směr pobřeží Atlantického oceánu do Agadiru vyzvednout zbytek skupiny, se kterými dál cesta bude pokračovat. Cesta není ničím výjimečná až na to, že se hned za Marrakéšem posilníme dobrým kuřecím tajinem nakládaným v olivách a citronu. Neměl chybu.

Nad Agadirem se nachází kopce a je odsud krásný výhled na město. Je mnohem menší než Marrakéš a dnes žije převážně ze zahraničného cestovního ruchu. Je zcela nové, opět vystavěné po zemětřesení v roce 1960.

Oceán se nyní zdá být klidný, ale vlny tady dokážou být vysoké. Sardinková oblast, pomyslím si, a těším se na snídani, ke které jsem si už sardinky pořídila.

Z Agadiru nyní již se skupinou pokračujeme do Essaouiry. Jedeme podél pobřeží, kde je ještě místy koupou lidé, ale povětšině jsou to místní. Stavujeme v malém krámku na nákup baget ke snídani, ale ani chléb tady není nejhorší. Je mnohem hrubší než třeba egyptský, a placky se někdy dělají tak velké, že se z nich nají i tři najednou.

Chcete navštívit Essaouiru?

Ráno vstáváme před osmou a je příjemně chladno – jsme v Essaouiře, větrném městu na březích Atlantiku, kde místní po ránu nosí na hlavě kapuci kaftanu, aby nenastydli. Není zas taková zima, ale fouká docela slušně, moje vlasy z toho mají radost.

Město působí rozespalým dojmem když vstupujeme přes Marrakéšskou bránu do staré madíny. No, staré – pochází až z 18.století, už doby vládnutí současné královské rodiny. Ale má za sebou pestrou budoucnost zejména díky svému průmyslu výroby indigového barviva, kterou zavedli už Féničané. Její název Mogador zase pochází z doby, kdy patřila Portugalcům. Dnes ani průmysl, ani obchod netvoří zásadní pilíř ekonomiky města. Jsou to naopak sardinky, které koupíte levně třeba přímo v Skala du Port neboli přístavě. kde 7 kusů stojí 5 marockých dirhamů.

Essaouira je modrobílé městečko až na hradby, které jsou pískovcové barvy. Od Marrakéšské brány vede hlavní ulice na kolonádu, která je hlavní tepnou pojící někdejší prosperující mellah s přístavem.

Jdeme nejprve do přístavu kde obdivujeme krásné modrošedé zrovna vylovené sardinky ale taky místní lodě. Dnes už velké lodě v Essaouiře nejsou k vidění kromě těch, které z týkového  a eukalyptového dřeva vyrábí poblíž přístavu. Město se probouzí, racci už krouží kolem obchodníků, a spokojené kočičky vypadají být už po snídani. Jedna si zrovna nese v tlamě sardinku a rychlým krokem míří pod auto do úkrytu. Ukradla ji nebo ji dostala?

Ani my neodoláme a nakonec si sedáme do jedné z restauraci na oběd. Dáváme si – jak jinak – grilované sardinky. Každý dostává na talíř 7 kusů, obložených rajčaty a cibulkou. K tomu je marocký salád, pozůstáívající z papriky, rajčat a cibule nakrájené dohromady, zdobený lilkem a olivami. Taková mňamka a ještě k tomu zdravá!

Po obědě opuštíme Essaouiru a míříme na sever… pokračování

Advertisements