Budím se ráno docela pozdě, už je po deváté hodině. Ale kvalitní spánek jsem potřebovala. Je sobota, potřebuji vyměnit peníze a stihnout vlak směr Marrákeš, který jede přibližně za hodinu. Nakonec se mi to všechno daří splnit a já se ocitám opět ve vlaku. Tentokrát je plný, hodně lidí přistupuje v Meknésu. Sedím vedle berberské maminky s malinkou holčičkou, která je nádherná. Jinak ale marně hledám někoho, kdo by se mi esteticky líbil. Maročani mi připadají všichni stejní. Až od Casablanky je vidět trochu zajímavější obličeje se širšími licnými kosti a výraznějšími črtami. Holčička s maminkou si odsedá a přisedá si pán, který šnupe tabák. To snad vidím poprvé v životě! Inu,  člověk cestuje, aby poznal lépe svět.

Přijíždíme do Marrákeše, krajina je už suchá a vyprahlá, až na opunciová pole, která svou zelenou barvou ostře kontrastují vůči okolité načervenalé. Doufám, že Marrákeš bude celý červený, protože přesně tak si ho představuji. Městské části mě o tom záhy přesvědčují, Marrákeš je skutečně do červena, i když taxíky má béžové, protože červené již byly ve Fesu.

Jsem na místě! Opět tradiční natahování a protahování se ohledně ceny, podobně jako ve Fesu. Nedám se odbýt ani dobít, a po chvíli sedím v taxíku za 20 dirhamů, což chápu jako nejlepší cenu. Taxikář se se mnou loučí poblíž Jamaa al Fna, samotného centra Marrakéše. Ulice, kterou procházím se doslova hemží lidmi, prodavači, turisty, osly, koňmi, dřevěnými hady a Berberkami nabízejícími malování henou. Vstupuji na Jamaa al Fna – představovala jsem si toto náměstí jako mnohem klidnější a prázdnější, takže jsem si ho evidentně představovala takové, jaké je ve čtyři hodiny nadránem. Wow! Ta směsice chutí, vůní, dojmů a zvuků jde jen těžko popsat, a já s extra kily na zádech radši pilně hledám ulici svého hotelu.

Rituál příchodu do hotelu kopíruje ten z Fezu, kde je najednou každý průvodce, majitel hotelu, věrný přítel a dávný milenec – poroučím se arabsky, francouzsky, anglicky a sem-tam i slovensky, přesto mi je to nic platný. Opět platí, že Lonely Planet nedokázal spleť uliček Marrákeše zachytit úplně nejvěrněji. Ještěže jsou i Maročani, kterým je nad padesát, milenku už nehledají a podivný výdělek ve formě bídné provize taky ne. Právě na takového jednoho se obracím ve chvíli bezradnosti, a ten mi ukazuje, že můj hotel se nachází jenom asi deset kroků od místa, kde zrovna stojím.

Tentokrát bydlím v daru – tradičném marockém rodinném domu, který pozůstává ze třech pater, z toho to poslední je terasa, kde se podávají snídaně. Nechybí nádherná výzdoba muqarnasem a florální mozaika, no a pokoj je naprosto dokonalý ve své čistotě, stylu a útulnosti.

Vyrážím na Jamaa al Fna. Dá se vůbec popsat, co všechno tady člověk může zažít? Nejvíc mi v paměti vyvstává opice s plenou, která málem kousla turistu, co si ji chtěl vyfotit. Berberky mě tahají za ruce a chtějí mě pomalovat hennou, nejlépe snad celou. Doplňuji energii čerstvým pomerančovým džusem za bezkonkurenční cenu, ale také doslova rajskými datlemi a fíkami. Nejvíc mě rozesměje stařík, který trhá zuby a prodáva protézy, a dožaduje se poplatku za focení.

Také vás láka navštívit Maroko?

Jak se ztmívá, Jamaa al Fna ještě získává na své magickosti. Přichází hakawátí – starší muži, kteří umí vyprávět staré příběhy, a prezentují je buď arabsky, nebo berbersky. Když zjistí, že si ho fotím, přiskočí ke mně rychlostí berberského makaka a dožaduje se platby. Zatím napádá publikum, aby zatleskali, takže mi tleská asi 60 lidí a já dělám, že jsem na rozpacích. Deset dirhamů je málo, takže odskočí s neurčitým pokřikem, kterým mě bezesporu proklel.

K večeři zvolím jednu z teras s výhledem na náměstí, a zatímco pofukuje příjemný vetřík, myslím na to, jak je Marrakéš berberský, mnohem víc než jsem čekala. To je snad jediné, co mě na městě zarazilo, jinak takto nějak jsem si Marrákeš představovala – jako místo živé a živelné, originální a autenticképokračování

Advertisements