Budím se ráno v šest hodín, už je venku světlo, a těším se na nový den. Jeden ze svých baťohů svěřuji Hasanovi, recepčnímu v hotelu, a budu doufat, že si ho tam o týden opět najdu. Miluji cestování nalehko a udělám všechno pro to, abych se zbytečně netahala s tím, co budu potřebovat až k závěru svě cesty.

Medína je v sedm hodin ráno takřka prázdná, jenom v restauraci poblíž majitel umývá okna, několik žen jde domů s taškami plnými nákupu a kočky se spokojeně rozvalují veprostřed ulice. Cestou na nádraží si kupuji pečivo s čokoládou a poté si dávám ještě kafé v Segafredu na nádraží. S číšníkem se pak snažíme chytit a zabít obrovského švába, který běhá po podlaze. Je to můj první marocký šváb a ani se mu nedivím, i když teda zrovna v Segafredu bych ho nečekala. Velikosti odpovídá svým egyptským bratránkům.

Návštěva nádražních toalet je překvapením, protože u vchodu stojí ostraha, která kontroluje jízdenky! Evidentně nechtějí, aby jim tam chodil někdo z ulice, ale přijde mi to trochu zbytečně byrokratické a hodně francouzské.

Nádraží Rabat Ville má jenom dvě koleje, směr jih a směr sever, což je krásně přehledné. Vláček do Feau je pohodlný, ale Maročané evidentně neradi cestují zády ke směru jízdy, protože ta část vagonu je vždy prázdná. Cesta do Meknésu je příjemná a okolí už více zelená než to bylo včera do Rabatu.

V Miknásu vystupuji na hlavním nádraží, které je mnohem menší než to v Rabatu. Pustím se pěšky dolu z kopce jen proto, abych se vyhla taxikářům, a vzhledem k tomu, že podle mapy vypadá být staré město daleko, beru si taxík. V Meknésu jsou na rozdíl od Rabatu taxíky světle modré, v Ribátu byli mnohem tmavší barvy. Řidič se mě ptá, jestli mluvím francouzsky, ale když mu sděluji, že mluvím i arabsky, radši zapne taxametr. Dělá dobře :-).

Vystupuji na Place Hdime, náměsti v samotném srdci Meknéské medíny, kde vymyslím plán: dám si čaj v jedné z kaváren a požádám personál o pohlídání baťohu, dokud si neprojdu medínu. Plán mi vychází, ale už jenom samotné čajování na balkonu místní kavárny s výhledem na město je zážitek sám o sobě.

Medína v Meknésu už není tak přehledná jako v Rabatu, ale s docela velkou radostí se ztrácím ve spleti hradeb, protože snažit se zorientovat podle dosti chabé mapy Lonely Planetu (ale nemám jim to za zlé), je sranda. Velká a majestátná brána Bab el Mansour je zavřená, vstupuji proto do města postranným vchodem, a hledám Mausoleum velkého zakladatele Meknésu, Moulay Ismaila. Dnes je pro turisty zavřené, je totiž pátek, den modlitby. Už podle vnější fasády ale tuším, že jeho návštěva musí být zážitkem.  Po návratu na hlavní náměstí se jdu podívat do Dar Jamai, což bylo kdysi sídlo velkovezíra, a dnes tento krásný dům, který mi trochu připomína daašské staré rezidence, slouží jako muzeum miknáské kultury a užitého umění. Asi nejvíc mě ze všeho zajímá expozice šperků, a vzhledem k tomu, že Berbeři nejsou moc na zlato, nacházím tady překrásnou kolekci šperků že stříbra, niklu a dalších kovů. Krásné jsou také koberce a kaftany, ale asi nejlepší ze všeho je hamám zdobený tzv. zellídžem neboli mozaikou.

Po muzeu je konečně čas si udělat radost a koupit si něco hezkého, láká mě zejména všudepřítomná Fátimina ruka. Kupuji si proto v jedném obchodu plném koberců, mosazních předmětů a šperků svoje první marocké naušnice. Súq je docela vyprázdněný, někteří obchodnící zrovna zavírají, jiní už mají zavřeno, blíží se totiž hodina páteční společné modlitby. Nezdržím se proto dlouho, čeká mě dnes ještě … pokračování

Reklamy