Cesta z Lisabonu do Maroka byla zajímavá už jen tím, že jsme letěli Airlinerem 1200D, což bylo moje nejmenší letadlo za dosavadních 14 let létání. Jeho kapacita byla 20 lidí, chyběla letuška, které by se tam už nevešel jumpseat, a já jsem byla ráda, že namísto jumpseatu se rozhodli mít v letadle záchod, který jsem i záhy využila, hned po nástupu do letadla. Cesta byla příjemná a překvapivě hladká, čekala jsem mnohem větší třesení, turbulenci a výskot Maročanů, kteří nezapoměli komentovat, že takovým letadlem se vozí tak maximálně pošta.

Po přistání probíhal typický rituál nástupu do autobusu a zase výstup u pasové kontroly, podobně jako v jiných arabských zemích i tady milují přistávací karty, tak jsem jim jednu na památku vyplnila. Pasovák se na mě snažil mluvit anglicky, ale francouzsky mu to šlo mnohem líp, a mě bylo jen trochu divné, že mluvím francouzsky a přitom neukazuji doprava a doleva, jak jsem tomu zvyklá běžně. Snad se domluvím a nebudu u toho recitovat mé naučené věty z výkladu u Pražského hradu :-).

Hned na letišti jsem si pořídila telefonní kartu, a i výměna peněz a zakoupení jízdenky do vlaku bylo překvapivě jednoduché. Odchovaná Egyptem a jeho sousedy, automaticky očekávám problémy, těžkosti a zdržení, ale Maroko je prý jiné, a já se na tu jinakost těším.

Ve vlaku směr Casablanca je už plno, ale místo jsem přece jenom našla. Naproti mě sedí Hasan, alespoň tak ho oslovují dvě dámy, co sedí přes uličku a jsou celé v černém. Ještě nepoznám, jestli jsou to Berberky nebo Arabky a ani nevím, jestli to jde poznat. Hasanovi se líbí můj výstřih a dámy živě diskutují – doufám, že je to Tamazigh, berberština, protože nerozumím ani slovo.

Krajina z letiště do Casablanky je vyprahlá, v podstatě větší rozdíl od Egypta nebo Sýrie zatím neshledávám. Domy jsou neohozené,  nebo maximálně jenom přední fasády, větší vesnice mají domy v bílé barvě. V počtu satelitů na obytném domě se Maroko od Mashreku (východní arabské země) také tolik neliší. Kolem vlakové trati jsou odpadky a nejspíš se jemně dotýkáme Casablanských ghett nebo shanty towns, kterými je město nechvalně známé.

Maročtí muži nic moc, to jsem už zkonstatovala u pasové kontroly, všichni mi připadají a la Muammar Qaddafí, ať mu je zem lehká. I paní naproti mě vypadá jako Qaddáfího sestra. Jsem zvědavá jestli se to naučím rozeznávat. Holt už to nejsou Arabové, vždyť i navzdory islámu měla v Maroku hlavní slovo po staletí komunita Berberů, a většina marockých obyvatel by etnicky dosud měla patřit právě k Berberům.

Na nádraží Casa Voyageurs měním vlaky směr Tanger, jedu do Rabatu. Nastupuji do vlaku, ve kterém zatím není zas tak moc lidí, a připadá mi čistčí a hezčí. Ale nejsem vybíravá, jsem ráda, že si mám kam sednout.

Láká vás okruh Marokem?

Přistupuje jedna mladá maminka, která mluví zásadně francouzsky, a já bych ráda věděla, jestli je to tím, že má prostě francouzské vzdělání, nebo z principu nechce mluvit francouzsky. Její potomci přitom míchají francouzštinu a arabštinu. Maminka má šortky a triko bez rukávů, k tomu piercing. Nebude to tady se zahalováním se až tak vážné, zejména kolem pobřeží a hlavních center Casablanky a Rabatu. Poměr zahalených a nezahalených je 50 na 50, přičemž mladá generace holek je zásadně bez šátku.

Už bych si docela dala něco k pití, ve vlaku by měli roznášet spolu s občerstvením, a jak jsem viděla na jedném z nádraží, podává se i marocký mátový čaj.

Vonku na polích se pasou jak krávy a ovce, tak i oslíci, kterých jsem viděla už z letadla. Ve starých medínách marockých královských měst se patrně ještě dnes využívají jako dopravní prostředek. Těším se i na tajine a kuskus a zajímá mě, jestli si pořídím nějaké hezké náušnice. Maroko je další dream come true … pokračování

 

 

Reklamy