Budíme se ráno kolem sedmé hodiny, a rychle balíme stany, protože máme před sebou nejenom dlouhou cestu, ale hlavně nabitý program! Snídaně je ze zásob ve stylu holky připraví, kluci sní a odklidí. Startujeme autíčko, já s melancholií koukám na Ein Bokek, kde jsme se včera koupali, a jenom pár zatáček za Ein Bokekem se nalevo již rýsuje Masada. Zasvěcuji své spolucestovatele do její historie, a vyrážíme na prohlídku.

Masada je fascinující místo, které se jakoby vznáší nad Mrtvým moře. Plošina o délce 1 kilometru je natolik vyvýšená nad ostatní okolí, že se na ní po strmých skalních stěnách dá dostat jen velmi, velmi těžko. Ani my nepůjdeme pěšky, protože už začíná prát slunce, a proto se vezeme lanovkou, odkud vidíme pod námi Hadí stezku a na ní turisty s jazykem po kolená. Přiznávám, že jsem se pěšímu výstupu na Masadu zatím vždy úspěšně vyhla.

Nedobytná rezidence krále Heroda Velikého a zároveň útočiště zélótů už je docela zaplněné turisty, protože tento hrdý symbol židovské odvahy, odhodlání a obětování obejde jen málokdo. Kocháme se pohledem na Mrtvé moře v dálce, ale také skalní stěny kolem – obdiv a nepochopení tu vzbuzuje jak důmeselný systém donášky vody na oslích chrbtech z dešťových rezervoárů, tak římská šikovnost při stavbě násypu, díky kterému Masadu nakonec dobili.

Zastavujeme se také v Herodových lázních a severním terasovitém paláci, které museli být ztělesněním luxusu pro Heroda a jeho manželku, kterou po její tragické smrti z velké lásky nechal naložit do medu (nebo alespoň tak to tvrdí jedna talmudická legenda). V nejstarší synagoze na území Izraele zrovna probíhá bar mitzva, proto si tajně fotíme obřad a pokračujeme dál.

Po prohlídce Západního paláce, kde se nám podařilo vyfotit i nádherné podlahové mozaiky, míříme opět k lanovce. Snad to s námi bezpečně dojede až dolu, bojíme se, když vidíme nastupovat skupinu objemných Američanů. Lanovka je na to evidentně dobře připravená a jistěná.

Cestou do Jeruzaléma se zastavujeme jednou na toalety, ještě pořád pod úrovni světového oceánu. U bodu nula na úrovni moře máváme velbloudovi, a coby nevidět jsme na Olivetské hoře. Taková krása! Město Jeruzalém vyráží lidem dech, a to právem. Zlatá kopule mešity Skalního dómu s hradbami kolem a bílou zástavbou kam se oko podívá, je bezpochyby magická kombinace. Máme štěstí, přímo pod námi na hřbitovech jsou zrovna ortodoxní Židi, modlící se u hrobů svých blízkých. Je to podívaná, na jakou oko není zvyklé, co jenom potvrzuje atmosféra Křížové cesty, súku nebo Zdi Nářků. Výklad, focení, nákupy, papání – to všechno se střídá v pravidelných intervalech tak, aby se každému dostalo tolik času, kolik je potřeba. Máme na Jeruzalém pouze jeden den, nebo spíš odpoledne, nicméně poměrně úspěšně pokryjeme všechny čtyři čtvrtě starého Jeruzaléma.

Cestou do hotelu, který je v novém městě, odbočujeme „špatně“ a najednou se ocitáme v Mea Shearim. To je podívaná! Najednou jsme jakoby někde v shtetlu v Evropě na konci 19.století. Ženy oblečené od hlavy až po paty v černém, muži ve vysokých kloboucích, které mají pokryté igelitem, protože zrovna prší. Jsme v nejortodoxnější čtvrti Jeruzaléma, kde se zastavil čas. Život tady plyne podle nejpřísnějších pravidel biblických a rabinických příkazů, a pro nezainteresovaného „goya“ je to nevídaná podívaná. Máme štěstí v tom, že ráno  zase blbě odbočujeme, takže si Mea Shearim dáváme ještě jednou, ale úplně největším štěstím je, že není Shabbat, jinak by nás z Mea Shearim asi hnali nepříliš úctivým způsobem.

Na tak krátký čas, který jsme Jeruzalému věnovali, se nám věčné město odvděčilo více než štědře. Zažili jsme Jeruzalém židovský, muslimský, křesťanský i sekulární. Pokud bychom se náhodou v Galilei nudili, máme na co vzpomínat!

Advertisements