Zdeňka: Neděle je zároveň posledním společným dnem. Protože Saifi už má na další noc plně obsazeno, my se Zdeňkou přečkáme noc v domluveném hotýlku na stejné ulici, a slovenská trojka odjíždí na letiště už dnes v noci. My pak se pak budeme vracet tím samým letem, ale o den později, v noci z pondělí na úterý.

Dnes jsme se dohodli na krátkém výletu do pohoří Šúf, kde navštívíme drúzské městečko Deir al Qamar a blízký palác Beituddín. Ten byl postaven na přelomu 18. a19. století v osmanském stylu, a je to zase úplně jiná architektura, než jakou jsme v Libanonu viděli dosud. Řidiče jsme si nechali obstarat přes recepci v Saifi, ukázalo se, že je to ten samý, co nás první den vezl z letiště. Domluva sice taky jen v arabštině, ale byl úplně v pohodě. Efektivní využití prostoru v autě už máme za tu dobu natrénované, a tak se nás pět do osobáku bez problémů poskládalo. Sice trochu natěsno, ale cesta měla trvat jenom hodinu. Probíhalo to parádně, svištěli jsme přes jižní předměstí Bejrútu zase dolů podél moře, z rádia na plné pecky vyhrávaly evropské diskotékové hity a užívali jsme si ještě atmosféru posledních hodin naší libanonské cesty. V městečku Damour jsme u checkpointu uhnuli doleva a prudkými serpentinami jsme stoupali pořád výš a kochali se výhledy do hlubokého zalesněného údolí. Málem bychom dojeli až k cedrové rezervaci Šúf, protože řidič přehlédl odbočku na Beituddín, ale brzo jsme si toho všimli. K paláci jsme tak sjížděli z kopce a mohli si aspoň udělat lepší představu, jak obrovský skutečně je. Palác si jako své sídlo postavil jeden z osmanských správců Libanonu, emír Bašír z vlivné rodiny Šihábů, a pro každého ze svých tří synů zároveň nechal vybudovat menší paláce poblíž (z těch dnes zůstal jen jeden, ze kterého je teď luxusní hotel). Protož palác Beiteddine slouží také jako letní rezidence libanonských prezidentů, jedna část není veřejnosti přístupná. Celkem300 m dlouhý komplex se skládá ze tří nádvoří. Největší vnější nádvoří bývalo volně přístupné veřejnosti (v době, kdy jsme Beiteddine navštívili, ale byla jeho plocha kompletně zastavěná obřím hledištěm a viděli jsme tak jen hradbu modrých plastových sedaček – letní festivaly ve všech památkách jsou libanonskou specialitou). Bránou se schodištěm se pak projde na krásné prostřední nádvoří s fontánou, obklopeném dvoupatrovým ochozem s arkádami, kde byly vstupy do jednotlivých místností. Část z nich sloužila jako kanceláře ministerských úředníků, a některé byly mozaikami a mramorem zdobené pokoje pro hosty. Zajímavostí je, že v té době prý bylo dobrým zvykem jakékoli hosty přijmout,ubytovat je a po tři dny je štědře hostit – a teprve potom se ptát co jsou zač a kvůli čemu přišli. Specialitou jednacích místností zase byly mramorové fontánky. Tekoucí voda totiž nejen chladila místnost, ale zurčení vody také mělo odradit případné špiony od poslouchání za dveřmi. Do třetího, soukromého nádvoří, už turisté nesmí, ale prohlédli jsme si ještě turecké lázně, skvělou sbírku byzantských mozaik a poseděli v zahradách s výhledem do údolí.

Za dvě hodiny jsme se vrátili k autu a popojeli asi pět kilometrů do Deir al Qamar. Tam je několik paláců z doby asi o 100 let dřívější, a městečko souvisí hlavně s emírem Fachruddínem, osmanským správcem, který začal se sjednocováním území dnešního Libanonu a na počátku 17. století si za své sídlo zvolil právě Deir al Kamar. Dá se tak říct, že to bylo první hlavní město moderního Libanonu. Zůstalo po něm několik paláců, ale v nich nic zajímavého. Některé jsou zavřené úplně, a v jednom je voskové muzeum, což nás vůbec nelákalo. Radši jsme si prohlédli malou mešitu na náměstí a pak se posadili do příjemné kavárny nad ním a dali si malý oběd. Okolo páté jsme se pak vraceli zpátky do Bejrútu. Sympatické bylo, že řidič to vzal přes jižní předměstí a v šíitské čtvrti nám zastavil u svého známého, který provozuje stánek s kafem a čajem, a byli jsme pozvaní na malé očerstvení. Protože Dance, Zdeňce a Rudkovi stačilo jet na letiště až o půlnoci, plán byl takový, že budeme co nejdéle ve městě, a zbytek času pak nějak překlepeme v kavárně ve dvoře Saifi, kde aspoň ještě využijeme internet. Nechali jsme se proto vysadit u jedné bejrútské dominanty, kterou jsme dosud nestihli: Raouche, neboli Holubí skály se nachází u pobřeží v nejzápadnějším bodě Bejrútu, a pro místní jsou oblíbeným místem, kam navečer vyrazit. Stejně tak jsme si tam posední večer vychutnali i my. Na skalní oblouk se dá buď koukat ze břehu, anebo cestičkou sejít z nábřeží až k moři a usadit se tam u některého stánku s šawarmou a dýmkou. Napřed jsme ale od zábradlí na promenádě sledovali, jak se u skal nějaký kluk topí. Bylo to dost dramatické a čumilů jako nás se nahoře seběhla spousta. Místní kluci kolem skal jezdí na loďkách nebo se přímo koupou, což ale zrovna bezpečné není, pokud jsou jako dnes silné vlny, které člověka akorát omlátí o skalnatý břeh a z moře se nedá vylézt. Postupně za ním naskákali do vody dva další, už to vypadalo, že tam zůstanou taky, ale nakonec se všem nějak povedlo dostat se z vody. Dole jsme chvíli pozorovali hemžení místních a taky přistávající letadla, a zapózovali jsme na několik fotek se zapadajícím sluncem. Pak už jsme se vydali na několikakilometrovou procházku zpátky do Saifi – stačilo jít pořád dál podél pobřeží.

V kavárně ve dvoře Saifi poslední „čaj s nánou,“ vzájemné zkopírování fotek a pak už jen loučení…

Katka: Trip se skutečně více než povedl, takže děkuji všem zúčastněným, a těším se na další společné cesty! 

Reklamy