Následující ráno se budím brzy – jedu vlakem do Esfahánu. Už jsem si nemyslela, že by mne íránské železnice mohly něčím překvapit, a přece – podává se snídaně v podobě ořechových koláčků, čokoládovo – kokosové tyčinky a ananasového džuse. Nechybí samozřejmě láhev vody. Cesta plyne pokojně, vlak projíždí pouští, nedaleko od tratě se zvedají pouštní kopce do nadmořské výšky asi 500 metrů. Poušť připomíná egyptskou ve východní části země a sem tam je vidět malé vesničky s domy z vepřovic – přesně jako v Jázdu.

Cesta trvá něco přes tři hodiny a končí na nádraží vdáleném 10 kilometrů od Esfahánu. Beru si taxík a výmluvný taxikář mi po krátké konverzaci touží být k dispozici celé dva dny mého pobytu ve městě, což odmítám. Vysazuje mne na Čahár Bágh neboli Čtyřzahradí, což je v podstatě hlavní tepna centra Esfahánu, vedoucí od řeky Zeydaneh po Starou mešitu. Nachází se tady většina hotelů a hostelů doporučených v Lonely Planet a nyní je napůl rozkopaná kvůli výstavbě metra.

Poté co se složím v hotelu Persia, vyrážím do ulic. Od Esfahánu očekávám mnoho. Má to být, jak se cestovatelé shodují, třešnička na dortu v návštěvě Íránu. Já mám ale hlad, proto mne zajímá, co Čtyřzahradí nabízí – a volba padá na biryani.

Biryani, tak jak jej znám z Libanonu, by mělo být bezmasité jídlo z rýže a zeleniny. Mělo by být. Ale není. Biryani je totiž jehněčí karbanátek zabalený v chlebe a zdobený cibulí a petrželem. Ach jo. Mám hlad, takže ho sním celé a musím uznat, že to není zas tak zlé jak jsem si myslela, i když mi je jasné, že příště si biryani, alespoň v Íránu nedám.

Pokračuji pak dál až k řece Zeydaneh, které koryto je napůl suché, a ponad kterou vede v Esfahánu až 11 mostů. Ten nejstarší je z 11.století, a ten, který je teď přede mnou, má 33 oblouků. Nepočítala jsem, spoléhám na matematické schopnosti toho, kto most pojmenoval jako Sí o seh pol, čiže Most 33. Most je krásný, má dvě patra a v jeho výklencích sedí mladí lidé, po skupinách nebo po samém s knížkou v ruce. Procházím po mostě na druhou stranu, a po levé ruce v dálce vidím most Khajoo, který je prý nejkrásnější ve městě. Tím se teda budu vracet. Teď mne ale zajímá Džolfa, arménská čtvrť přímo naproti ulici Čahár Bágh. Nejsem moc na křesťanské památky, ale v Íránu plném imámzádeh a chrámů ohně mne zajímá, jak taková čtvrť vypadá. Na druhé straně řeky se ocitám v moderní ulici s hezkými domy a podle mapy hledám ulici, na které je kostel sv. Jozefa Arimatejského. Není težké ho najít, protože všude jsou šipky, a I místní mi, dokonce aníž bych cokoli řekla, ukazuji směr k němu. Kostel je jakoby zastrčený mimo hlavní třídu, ale kolem jsou restaurace a několik obchodů. Je otevřen, nicméně nesmí se tady fotit, což je škoda. Kostel sv. Jozefa Arimatejského je z 19.století a patří Arménům, kteří v Esfahánu žijí již po staletí. Dnes je to bohatá komunita, která si uchovala svojí víru ale take svůj jazyk, o čemž svědčí nápisy na zdích kostela. Vevnitř je svatostánek zdobech malby s biblickými výjevy v arménském stylu (obličej Ježíše zobrazeného jako kdyby byl Armén), a já si je všechny postupně prohlížím. Některé mi dají zabrat dokud identifikuji, o který biblický příběh se jedná, většina ale pokrývá události ze života Ježíše Krista.

V kostele nejsem sama, slyším tady americkou angličtinu, a je tady několik místních průvodců, kteří vysvětlují historii kostela a maleb. I Arménky chodí zahalené, nicméně nenosí čádor, pouze šál volně kolem hlavy. Venku naproti vstupu do kostela je budova muzea, a několik plakátů v kompoundu naráží na nedávné historické události – holocaust Arménů Turky – Osmany. I v museu je této otázce věnováno několik displejů, ty ostatné jsou zase plné typické arménské keramiky a jiných pozoruhodností. Venku před muzeem je možné typické arménské suvenýry take koupit, nicméně já si to ponechám na návštěvu Arménie v budoucnu.

Vracím se k řece, ale jdu až po most Khajoo, kterým se pak vracím zpět do centra města. Most Khajoo je skutečně ještě hezčí a zdobenější než Sí o seh pol, ale vody v korytu je u něj ještě méně. Vlastně se dá chodit přímo řekou, není ani potřeba vyjít na most. Na druhé straně, mezi těmito dvěmi mosty je opět park, a je krásný. Každých sto metrů jsou toalety a fontánka s pitnou vodou.

Zachvátila mne touha nakupovat. Na začátku ulice Čahár Bágh jsem totiž viděla obchody se šátky a přemýšlím, komu bych ji jako dárek dovezla. Samozřejmě zejména a především babičce, protože v Íránu se nosí šátek na různé styly, ale mimo jiné I tak, jak to má ráda moje babička. Kupuji ji proto hezký šátek světlehnědé barvy v jedném z obchodů, kde prodavač mluví nějak tak anglicky. Je to mladý kluk a je vidět, že se ve škole snažil, nicméně pro nedostatek procvičování je jeho angličtina krkolomná. Jsem ale za to vděčná vždyť mluví anglicky, a to je hlavní! Vypomáháme si u toho perštinou a obchod proběhně úspěšně.

Vstupuji do ulice Čahár Bágh a nasycena obchody i jídlem jdu poznávat krásy, které se nachází po její pravé straně. Tady totiž leží šperky jako je palác Hašt Behešt a Čehel Sotún, zasazené v nádherně upravených a udržovaných zahradách. Jak by byl Esfahán vypadal, kdyby jeho zakladatel, šáh Abbás I nebyl měl tak vytříbený vkus pro krásu a estetiku? Jeho umělecké cítění a smysl pro efekty se nedá popřít u paláce Čehel Sotún, který má u vstupu dvacet, ne čtyřicet sloupů, jak napomíná jeho název. Ale pozor! Dalších dvacet je odrazem těch skutečných v umělém jezírku. A jeho interiér s malby historických výjevů v kráse za fasádou ani v nejmenším nepokulhává.

Jsem ráda, že mám na Esfahán dva dny, a můžu si tu krásu vychutnat. Tolik zážitků a vjemů, které si zaslouží bližší pozornost, a pomalu se stmívá. A to jsem ještě vůbec nedošla do půlky světa, na náměstí Nesf-e Jahan, které je samotným centrem Abbásovského Esfahánu 16.století a jeho dnešní návštěvník zůstáva stát v údivu přesně stejným způsobem, jak to udělali tisíce jeho předchůdzu v ranějších dobách.

Na Nesf-e Jahan se dostávám tedy další den, a i když jsem zvyklá na rychlou chůzi a zvládnu toho za den hodně, tady si dávám pauzu. Donekonečna vysedávám u bazénku veprostřed náměstí a kochám se. Miluji modrou a moje oči ji doslova hltají z fasád Abbásovské mešity, ze šperků, které nabízí nejkrásnější a nejčistší tržiště Íránu. Procházím mešitami, toulám se po tržišti a musím uznat, že krása nese jméno Esfahán. Přesný popis památek na Nesf-e Jahan si najděte v Lonely Planetu, teď se radši kochejte pořízenými snímky.

Reklamy