ZA NABATEJCI

na Obětišti

Dnes vstáváme brzo – snídaně na nás čeká už půl sedmé, odjezd od hotelu je v sedm hodin. Na celou Petru máme přibližně deset hodin, což je tak akorát, ale ne zas příliš, takže budeme mít co dělat.

Mikrobus z hotelu nás veze ke vstupu do Petry, kde si doplníme vodu a někteří kupujeme kefii – arabský šátek, který ochrání před sluncem a prachem. Martin, coby Lawrence z Arábie, má ten svůj už z Ammánu a hrdě jej nosí. Já a Janča si pořizujeme za čtyři dináry čistě bílý, který nám prodavač také hned váže na hlavě. Můžeme vyrazit.

Vstupujeme do Petry spolu s několika skupinami turistů různých národností, ale brzy se každá vydá svou cestou a nemáme pocit, že by bylo v Petře narváno. Prvních asi sedm set metrů jdeme mírným tempem a obdivujeme první skalní hrobky. Někteří by nejradši do nich vlezli, aby je prozkoumali, ale nakonec mi věří, když říkám, že jich ještě uvidíme stovky.

U vstupu do soutěsky se stavujeme na toalety a vyfocení něčeho, co lze popsat jako umělou zaměstnanost za účelem pobavení turistů. Asi dvacet místních je navlečených do poněkud dobových obleků s přilbou na hlavě, a v ruce mají meč. Pochodují asi pět minut, přičemž někteří díky své váze nezvedají nohy příliš vysoko a vypadají groteskně. Nemůžeme se shodnout na tom, jestli jsou to Nabatejci nebo Římani, ale je to asi jedno. Je vidět, jak jsou rádi, když si po deseti minutách práce můžou sundat tu přilbu, a ze své jeskyně, kam se uchýlili, nám vesele mávají. My pokračujeme v cestě.

SLAVNÁ POKLADNICE

Přibližujeme se k Pokladnici

Před námi je soutěska dlouhá přes jeden kilometr, různě široká, ale hlavně nádherně zbarvená. Počáteční žlutohnědá se postupně ztrácí a nahrazuje ji červená, růžová, rudá a fialová barva. Procházíme postupně a vstřebáváme tu krásu. Ale musíme si dávat pozor, soutěska není jen pro chodce, ale také pro kočáry, které vezou k pokladnici méně zdatné turisty. Hluk, hovná a smrad trochu ruší ten pocit z romantické krásy, kterou tady příroda vytvořila. Původní dlažbu v druhé polovině soutěsky střídá písek, který je sytě růžový, a my jsme na konci soutěsky. Snad nejhezčí obraz v Petře je právě tento, kdy se soutěska najednou otevírá a my poprvé spatřujeme symbol Petry – Pokladnici. Jméno této stavby je beduinské, ale stavba samotná je hrobkou nabatejského krále Areta III a jeho rodiny, a připomíná nejslavnější období Nabatejské říše, totiž přelom letopočtů, kdy Petra nesmírně prosperovala díky karavannímu obchodu a byla jedním z hlavních obchodních center na Blízkém východě.

Kocháme se, ale pokračujeme dál. Čeká nás toho ještě hodně! Naproti dalším hrobkám (královským) si dáváme oddych a první svačinu. Už teď nám nabízí „oslika madam“ a já všem slibuji, že na zpáteční cestě toho rádi využijeme.

A JDEME OBĚTOVAT!

Ještě před římským divadlem odbočujeme doleva na schody, které nás po dvacetiminutovém stoupání dovedou na Obětiště. Toto kruté místo, které je svědkem brutálních náboženských rituálů je také místem s překrásným výhledem – vidíme na královské hrobky, vidíme až do vesnice Wádí Musa a pod námi je centrum Petry.

Zdeňka stavitelka

Cestou nás doprovází několik kočiček, a po rituálním obětování Martina si opět dáváme svačinu, a kočičkám chutnají zbytky našeho jogurtu. Scházíme dolu do Wadi Farasa a obdivujeme další hrobky. Poprvé se dostáváme do interiérů a užíváme si hlavně to, že většinu turistů prudké schody odradili. Není tady totiž nikdo kromě jedné beduínské dámy, která nás nabádá, abychom ji vyfotili s kůzletem.

Pokračujeme kolem takzvaného Faraonova penisu, (u kterého mi nikdo nevěří, že je to oficiální název sloupu), do centra Petry, kde kdysi byl posvátný okrsek. V něm se nacházel chrám boha Dushary (hlavního boha Petry), a dnes je tento chrám pod názvem Hrad Faraonovy dcery jedinou zachovalou budovou v Petře. Zbytek chrámu je v ruinách a to, co se zachovalo nejvíc jsou hrobky vytesané do skal, které zub času tolik nepoznačil.

Zastavujeme se na toalety, krátký oddych mezi dvěma restauracemi, do kterých proudí davy turistů. My si dáváme poslední zbytky z obědového balíčku a připravujeme se na největší výstup dnešního dne – výstup na Klášter. Opět nám nabízí oslíky s tím, že výstup trvá tři hodiny. Upřednostňujeme dvě vlastní namísto čtyř oslích a vyrážíme na cestu.

KLÁŠTER

Cesta ke Klášteru je podobná jako cesta na Obětiště, nicméně je delší a schodů je tady víc. Jsou tací, co ji podniknou na oslu nahoru, ale i tací, co na oslu sestupují dolu. Jestli mi je něco nepříjemné, tak je to právě jízda na oslu dolu po schodech, kdy se bojím, že mu přeletím přes hlavu a rozbiji si tu moji. Cestou nám beduínky sedící vedle svých stolečků nabízí prsteny, korále a staré mince. A kolik stojí vaše dítě, ptám se z legrace, když vidím roztomilý ušpiněný ksichtík asi tříleté holčičky. Beduínka se zasměje a je jasné, že po tolika dětech, sladkém čaji a kouření ji nezůstal už ani jeden zub.

u Kláštera

Konečně vidíme urnu Kláštěra … pohled na tuto impozantní stavbu stál za všechnu námahu. Je sice mladší než Pokladnice, není vůbec zdobená, ale její rozměry převyšují všechny rozměry hrobek v Petře. Ve světle odpoledního slunce je ještě jasnější a gracióznější.  Vyšlápneme si na náprotivší pahorek abychom si ji dobře přehlédli. Pootočení se doleva nám zase odhalí Šárské pohoří v celé jeho kráse, a dovidíme až k izraelským hranicím. Kluci se zatím snaží k urně Kláštera, ale někdo zezdola z místních na ně křičí, aby se vrátili – bohužel.

OSEL, UŠATÝ PŘÍTEL

Po krátkém osvěžení sestupujeme dolu, a čeká nás ještě poslední atrakce – jízda oslami k Pokladnici. Síl už moc není a ty poslední z nás vytřesou oslové. Jdu teda smlouvat s oslím předákem, zatímco na dvacet oslařů se shromáždí kolem

jízda na oslech

a neskutečně řvou na předáka, aby je zaměstnal. Dohadujeme se chvilku na ceně, v náš prospěch hraje to, že je už podvečer a brzy stejně budou Petru zavírat, takže jsme jejich poslední možný business. Po dohodě předák „předvolává“ oslaře a já nasedám své kamarády na milá ušatá stvoření, která sepo povelu „kt,kt,kt“ dají do šíleného cvalu vpřed. Jakmile nasednu, můj osel vyrazí dopředu a já, která jsem tak přes rok neměla tu čest, začnu strasně ječet – samozřejmě k pobavení půlky Petry. Nakonec se ale oslík trochu uklidní a Terka se svým převezme vůdčí pozici. Dokonce stihnu i točit a fotit.

Jízda končí u Pokladnice, odkud zase musíme po svých, a možná jsme i rádi. Nad vstupnou bránou nás už čeká náš mikrobus, a zbytek dne se odehrává v příjemné atmosféře oddychu, chutné večeře, čajování a přípravě na další den, kdy se skupina rozdělí …

Advertisements