ZELENÉ KOPCE GILEÁDU

krásná krajina Gileádu

Následující den máme na plánu severní Jordánsko. Vyjíždíme brzy ráno před tím, než se město vzbudí a do ulic vyjedou stovky aut směřujících do práce. Projíždíme západním Ammánem, který je mnohem čistější než staré město, a díky svému bílému obkladu domy na slunci září. Za Ammánem jsou to už jenom zelené kopce z času na čas poseté domečky venkovanů, kteří se věnují zemědělství. Podél silnice se prodávají olivy a také granátová jablíčka, která zrovna dozrávají. My míříme na hrad Ajlun, který se nachází asi dvě hodiny na severozápad od Ammánu, ve velmi malebném regionu bez větších měst a silnic. Takový zapomenutý kraj, kde se projíždí polorozpadlými silnicemi různými serpentinami  přes malé, roztomilé vesničky. Hrad Ajlun vidíme zdaleka, přes několik kopečků. Byl postaven v době Mameluků na ochranu území proti křižákům na místě, kde je velmi dobrá viditelnost do okolí.

HRAD AJLUN

hrad Ajlun

Našimi taxíky přijíždíme až ke vstupu do hradu a my si dáváme výbornou kávu s kardamomem, kterou spolu s mátovým čajem prodává starší pán pod schody hradu. Procházíme pak postupně hradem a jeho zachovalými věžemi, hradbami a vnitřními místnosti. Výhled do okolí je nádherný a pískovcová barva hradu kontrastuje se zelení přírody kolem.

Dostáváme hlad. Na cestě z hradu se proto stavíme v místním bufetu a dáváme si kuřecí shawermu. K obědu to akorát stačí a dojídáme v taxících, které už směřují zpět na hlavní silnici a do města Jerash.

ZPĚT DO DOBY ŘÍMSKÉ

Hadrianova brána v Jerashi

Jestli existuje jedno římské město, které dosud dýchá atmosférou římské doby, je to právě Jerash. Jenom deset procent města má návštěvník možnost vidět – zbytek se ukrývá pod moderním Jerashem, a nejspíš ho už nikdy neuvidíme. Ale to co vidíme, bohatě postačí na vytvoření si představy o životě v Gileádu na přelomu letopočtů. Tehdy byl totiž Jerash prosperujícím městem plným bohatých občanů, kteří se věnovali jak zemědělství, tak obchodu po síti někdejších měst Dekapole. Město si dosud zachovalo své dvě hlavní brány – severní a jižní, a také bránu, která pamatuje slavní zimu roku 131, kdy město navštívil císař Hadrián. Hadriánovou bránou vstupujeme do města, nalevo stojí hipodrom. Za takovou plochu stadionu by se nemuselo stydět žádné středně velké město v Čechách. Kdysi byl schopen pojmout až 30 tisíc lidí.

U Jižní brány ukazujeme vstupenky a jdeme k Oválnému náměstí. Je nesmírně prostorné a není divu, že se dosud aktivně využívá – každé léto se tady pořádá hudební jerashský festival. Za kulturou se my vydáváme do jižního divadla, kde nás vítají muzikanti s gajdami a skotskou hudbou. Když přestanou hrát, máme možnost vyzkoušet si výbornou akustiku divadla – ze středu plochy se hlas mluvícího rozléhá po celé kapacitě, která nebyla menší než šest tisíc lidí. Není divu, že nebylo za potřeby mikrofonů, a i my proto přispíváme hudebním číslem, které je slyšet po celém divadle.

sloupy chrámu bohyně Artemis

Od divadla míříme k chrámu bohyně Artemis.  „Velká je Artemis efezská!“ křičeli na apoštola Pavla pohané v Efezu, kde její chrám byl kdysi jedným ze sedmi divů světa. Zůstal tam jenom jeden sloup. Tady v Jerashi se chrám této místní bohyně zachoval ve výborném stavu. Kolem hlavní svatyně je dosud několik sloupů, kterých články jsou veprostřed propojené železem a při tlaku na sloup je cítit, že se hýbe. To si také vyzkoušíme za asistence místního prodavače čaje ve chrámu, který nás také pohostí.

Přes slavnostní vstup do chrámu vycházíme ven a kráčíme po výborně zachovalé římské ulici – cardu. Dosud je tady původní dlažba, je vidět kanalizaci, křižovatku označenou tetrapylonem, ale také důležité budovy centra města. Nechybí tady krásné zdobená místní kašna, malé výklenky které sloužili jako obchůdky se zbožím, jídlem, několik kostelů z byzantské doby a také ovocný trh – macellum. Cardo má necelý jeden kilometr a pro nás končí opět na Oválném náměstí.

antická a dnešní krása

V Jerashi se po prohlídce nezdržujeme dlouho. Míříme zpět do Ammánu, přičemž se nás řidiči v obou autech snaží přesvědčit o tom, že jízda taxíkem až do Petry je pro nás ta nejlepší volba. Odmítám, protože jízda mikrobusem je něco, co jsme ještě nevyzkoušeli. Řidiči nás proto vezou pod Naurský most. Ne že by tady bylo nádraží, ale náš jordánský řidič je z Petry a ví, že dnes jede z Ammánu do Petry jeho kamarád Atallah, a protože je Atallah už na cestě, čeká i s pasažéry na náš příjezd pod tímto mostem.

CESTA DO PETRY A DRUHÉ ROZVLNĚNÍ

Naložíme se i se zavazadly a navazujeme komunikaci s místními. Drtivá většina je ve věku našem nebo trochu mladší, a proto se hned za Ammánem pouští hudba a mladíci po nás chtějí, abychom tleskali. Jednou zastavujeme na záchod, a protože zavazadel je hodně, někteří z nás zezadu vyskakujeme ven přes okna.

jak se dá na tak malém prostoru tančit nevím, ale dokázali jsme to

Zábava ale teprve začíná poté, co vystoupí postarší paní, ke které mají místní respekt. Jen co se za ni zavřou dveře, pouští se hudba naplno a Jordánci v uličce a na sedadlech tancují. A nejen to, vybízí k tanci i nás, a i když se někteří z nás zdráhají, nakonec se v uličce vystřídají všichni. Atallah jede přes stovku, na posledním svahu ještě zrychlí a začne prudce otáčet volantem doprava a doleva tak, že se celý autobus třese do rytmu. Do Wádí Musa přijíždíme vytancovaní, vysmátí a docela unavení. Po večeři proto míříme do postele, další den bude náročný.

Reklamy