AKABSKÉ RÁNO

Akabské pobřeží

Další den začíná pomalu, budíme se až kolem půl osmé, což je proti původnímu plánu zaranit a koupat se při rozbřesku trochu skluz. Ráno je moře tmavě modré a kontrastuje s pískovcovým pozadím. Holky se koupou a vrací se se zážitky – viděly spoustu krásných rybiček a korálů. Já zatím kontroluji snídani, aby byla připravená na půl devátou tak, jak bylo dohodnuto. Na stole už stojí talíř s arabským chlebem, je tady sýr, humus, olivy a zelenina. Dáváme si kafé a čaj a učím své kamarády být soběstační – biddí šáj, biddí ahwa za chvilku memorují všichni.

A JEDE SE DO AMMÁNU!

Po snídani jedeme na nádraží v centru Akaby, a hledáme autobus směr Ammán. Raději bychom jeli mikrobusem, ale jsou tady pouze velké autobusy, které já nemám moc ráda, protože tam někdy místní kouří. Řidič přísahá, že nic takového se nestane, a my si odkládáme zavazadla. Autobus ještě není plný, proto si jdeme vyměnit peníze do města. Samozřejmě tady spoje nemají žádné pevné jízdní řády, a autobus jede když se naplní. Po výměně peněz se vracíme na nádraží a řidič nám již zdaleka mává, že je připraven k odjezdu.   

PRVNÍ SKUTEČNÉ SETKÁNÍ S MÍSTNÍMI

Dostáváme vzadu osm míst a snažíme se ztlumit klimatizaci, ze které už někteří z nás mají z izraelského autobusu rýmu. Nejde to, proto sedíme pokroucení ve snaze se ji a jejímu zhubnému účinku vyhnout. Opět se potvrzuje moje staré pravidlo, že jsem nikdy nikde tak nevymrzla jako právě na Blízkém východě.

když to v autobusu již bylo dlouhé ....

Místní se na začátku jízdy modlí, je to běžný zvyk před cestou. My se modlíme také –  a to, aby už byla zastávka, protože jsme si nestihli odskočit. Zastavujeme za Akabou na celnici (vyjíždíme totiž z bezcelné zóny) a běžíme na toalety, kde holky zápasí s tureckým stylem a nedostatkem papíru. Po velmi zevrubném zkontrolování zavazadel se autobus rozjíždí, a já vysvětluji, jak se turecký záchod používá. A jak je to s tou vodou? Tuto otázku jsem již slyšela nespočetněkrát. Faktem zůstává – arabská civilizace toho přinesla světu hodně, ale já za největší úspěch pokládám právě záchodovou sprchu, kterou ocení v horkých letních teplotách snad každý. A muži to dělají také? Samozřejmě, vysvětluji a přidávám historky z deního života a zkušeností přítel a známých. Chudáci naši kluci. Nápad s vodou se ujal natolik, že do konce zájezdu již neuběhla toaletní přestávka bez toho, abychom klukům nepřízvukovali důležitost použití vody po vykonaní potřeby. Ale proto vlastně člověk cestuje, aby se obohacoval kulturně, duchovně, ale taky prakticky.

Běží hororový film, venku, podél hlavní dálnice je jenom poušť a poušť. Míjíme malá městečká podél dálnice, míjíme Wádí Rum, kam se ještě hodláme vrátit. V jedném takovém městečku, přibližně 100 km před Ammánu stavíme. Zastávku využíváme na nákup vody a Ayranu, který se tolik ujal během cesty po Libanonu a Sýrii, i když ten, jak konstatuje Zdeňka, v Jordánsku nedostahuje té samé kvality a chuti. Snažíme se také zahřát v odpoledním slunci a těšíme se na pokračování hororového filmu v autobusu. Místní nám nevěnují velkou pozornost, o to víc si my všímáme kdo kouří – u prvního případu jdu a mladému muži domlouvám. Když si následně během přestávky zapaluje cigáro přímo v autobuse (ačkoli je přestávka určená na kouření VENKU), vzdávám to. Nakonec s tím kouřením není sám, čím víc se blížíme k Ammánu, tím víc mužů si zapaluje.

Asi třicet kilometrů před Ammánem už pomalu ztrácíme cestující, kteří vystupují a chytají další spoje na výpadovce. Do Ammánu přijíždíme kolem čtvrté hodiny odpoledne, už pomalu zapadá slunce, lidé se připravují na modlitbu.

AMMÁN …

Nymfeum

Město Ammán se rozkládá na sedmi hlavních pahorcích v polosuché oblasti severního Jordánska. Město má za sebou dlouhou historii obydlení i totálního zapomenutí. Kdysi dávno, pradávno, bylo politickým a náboženským centrem Ammonitů, které známe zejména z Bible jako národ v neustálém konfliktu se židovskými kmeny. Poté byl důležitým městem Dekapole a známý jako Filadelfie. No a poté … jaksi ztratil na svém významu, po dlouhá staletí muslimské vlády byl takřka neobydlen. Život mu přinavrátili až Čerkesové, kteří sem emigrovali v 19.století a usídlili se po celém severním Jordánsku. Teprve tehdy se staví město, které dnes známe jako starý Ammán. S šedí domů postavěných do svahů kopců Jebel Qalaa a Jebel Amman, kde žijí chudé vrstvy kontrastují bělostné fasády nového Ammánu, kde sídlí důležité instituce města a království, kde jsou luxusní hotely a nákupní cetra. Najednou úplně jiný svět, jiná atmosféra. A oba Ammány mám ráda.

Taxíky z nádraží jedeme různými údolími do centra města ve východní části. Všude hodně aut a lidí, jsou svátky a lidé se různě přesouvají při návštěvě rodiny a známých v metropoli. Taxikáři nás vyhazují u mešity Hussejní v centru a jdeme pěšky do hotelu v samotném centru starého Ammánu. Centrum tvoří hlavní ulice krále Fajsala, kterou lemuje tržiště se zlatem, oblečením a kořením od mešity Hussejní až po resturaci Hashem a na druhou stranu po římské divadlo, kam se dá dojít přes zeleninový trh a kolem Nymphea. Je to pravý arabský svět, kde by se mohla i dnes odehrat nejmiň jedna epizoda Tisíce a jedné noci. Náš hotel je v postranné ulici pod kopcem Citadely, s výhledem na městský kolorit a v dostatečné blízkosti od jedné z mešit, takže nás během prvním minut v hotelu neminul adhán – volání k modlitbě u západu slunce.

PROCHÁZKA

"oříškový" trh nechybí v žádném arabském městě

Jdeme se projít po centru Ammánu, které se po západu slunce plní muži spěchajícími na modlitbu do mešity Husejní. Naši kluci si také sundavají boty a vstupují dovnitř na malou prohlídku prostor tohoto hlavního náboženského centra starého Ammánu. My holky zatím zůstáváme venku, obdivujeme cetky na prodej v rukou biznisuchtivých obchodníků, a poté společně míříme na tržiště.  Obchodníci již vyprodávají poslední ovoce, za mnohem nižší ceny než by byli ochotni přijmout během dne. Podařilo se nám proto nakoupit krásné ředkvičky a granátové jablka na snídani. Granátová jablička mají svou sezonu právě na podzim, a to je také jeden z důvodu, proč do zemí Orientu jezdím v říjnu a listopadu ráda – čerstvému granátovému džúsu se nic nevyrovná. Přes tržiště míříme k Nymfeu, což byla veřejná kašna a následně k impozantnímu římskému divadlu, vytesanému do svahu kopce Jebel Amman. Divadlo je již zavřené, ale i přes mříže vidíme jeho rozlohu a vysokou míru zachovalosti.  Je odsud také krásný výhled na vysvícenou Citadelu, což je koncentrace vykopávek od doby Amonitů až po období vlády damašských Umajovců. 

SVĚTOZNÁMÝ HASHEM

Navštívit Ammán a nevečeřet u Hashema by byl prohřešek. A proto jsme si nezapoměli zajít  na luxusní večeři – arabský chléb s cizrnou a falafelem, doplněný o hranolky a mutabbal – a to všechno za dva dináry! Restaurace, kam si několikrát na oběd zašel i samotný král Husajn a jeho syn Abdallah nezklamala. Po syté večeři to zákonitě chce dýmku, a najednou u nás stojí muž, který se představuje jako majitel nejlepší kavárny v Ammánu s tím, že nás u sebe očekává. Jdeme to prozkoumat, a – nelitujeme.

PRVNÍ ROZVLNĚNÍ

Volba kavárny se ukázala jako správná. Jenom několik kroků od Hashema vstupujeme do slabě osvětlené místnosti se schody, které nás vedou do prvního patra. Vůně dýmky nás přesvědčuje, že jsme tady správně. Objednáváme si také čaj a já si dávám lemon ma nana, což je citronový džús s drcenou mátou – dělám to jako neplacenou reklamu podniku, protože jako vždy vím, že se tento osvěžující nápoj ujme, a následně poteče proudem.

kluci tančí dabke

Napravo od nás se už připravuje zpěvák s oudem (arabský hudební nástroj), který za chvíli začne vyluzovat tóny známých i méně známých lidových arabských melodií. Místní tleskají do rytmu, a nás vybízí majitel k tanci. Nenecháme se dlouho prosit, a Pája, Janička i já se jedna po druhé vlníme veprostřed sálu. Neobejde to ani kluky, kteří následně tančí s místními muži tradiční tanec – dabke. Tři hodiny strávené tancem, kouřením dýmky s příchutí máty a pitím kávy a džúsu uběhnout velmi rychle a je čas jít spát, ráno zase vstáváme a pokračujeme v poznávání Jordánska dál …

Advertisements