Wádí Rum nelze během cesty po Jordánsku minout

JAK TO VZNIKLO

Nápad jet Izrael-Jordánsko vznikl tak trochu legračně – Zdeňka, která poslední den v Bejrútu měla střevní potíže, a z výletu se následně ještě přes týden kurýrovala doma, mi hned, jak se ji udělalo lépe, psala do Jordánska, že by přijela. V létě to z různých důvodů nevyšlo, ale já jsem nakonec i byla ráda – dala se totiž díky tomu dohromady skupina 8 účastníků (včetně mně), koupily podstatně levnější letenky přes Travel Service, a sestavil se program, který nejenom zahrnuje veškeré zajímavosti obou zemí, ale také pár míst, které jsem neviděla ani já. Takže se moc těším.

PŔÍPRAVA

Několikrát jsme se během fáze příprav setkali, abychom se domluvili na podrobnostech. Osm lidí je víc než šest a byla již potřeba určitého zkoordinování plánů, financí, atd. Dva účastníci nám v procesu kvůli zdravotním potížím vypadli, dva další je nahradili. Novinkou této výpravy je také to, že jsme si pronajali auto. Po mých letních zkušenostech jsem usoudila, že je to nejlevnější a nejlepší dopravní prostředek pro cestování po Izraeli, kde vzdálenosti jsou poměrně krátké, a autobusová doprava ne zas tak výkonná jako v arabských zemích.

ACH TEN TRAVEL SERVICE!

Ani se o tom nechci rozepisovat – původně měly být skupiny dvě, ale druhá to odřekla kvůli neustálému rušení letů ze strany naší největší české charterové společnosti. Ke vzteku bylo i to, že já jsem již nebyla schopná změnit odlet tak, abych se vracela se skupinou. Takže moje cesta začínala o pár hodin dřív a směr Kyjev. Letím s Aerosvitem, Ukrajinskou společností, bude to naše společná premiéra. Třeba se osvědčí a budeme spolu lítat i nadále.

CESTA DO TEL AVIVU

Let z Prahy do Kyjeva trval dvě hodiny, letadlo poloprázdné. Nevyhla jsem se zájmu dvou arabských gentlemanů, kteří mě nejspíš měli za ukrajinskou studentku v Praze. Dlouho jsem se s nima nebavila a byla jsem ráda, že Kyjev byla jejich poslední destinace.

V Kyjevě bylo na příletu o hodinu více, o 10 stupňů teploty méně. A čtyři hodiny času. Borispol je malé letišťátko, trochu mi připomíná Ferihegy před dostavbou spojovací části. Dávám si sendvič s vodou a jsem ráda, že mají internet. Pomalu kolem mě začínají chodit cestující, o kterých je nesporné, že letí do Tel Avivu. Ortodoxní Židé, sekulární, něco mezi tím, nápadní Izraelci a ruští (ukrajinští) Izraelci.

Let ale opět není plný, takže záhy poté co dosedne do mé řady nápadný Izraelec, ho přesázím za sebe s tím, že už nikdo nedostoupí – pán mi za to děkuje. Letušky pak po vzletu rozdávají nejprve košer jídlo ve dvou alobalech (jinak by nezůstalo teplé jídlo košer a nemohlo se ohřívat), poté přijde rad i na ostatní a já po kuřeti a těstovině usínám.

Budím se těsně před zahájením klesání. Přede mnou je vysvícené pobřeží s výběžkem do moře, který mám nejprve za Bejrút, ale záhy mi dojde, že to je Haifa. Nikdy mě nepřestane fascinovat pohled na Blízký východ z letadla – pamatuji, jak jsem jednou viděla v tú samou chvíli Bejrút i Damašek, nebo jak je na libanonských horách i v létě vidět sníh. Pamatuji svůj let z Eilatu do Tel Avivu, kdy byla pode mnou celá Negevská a Judská poušť … na takové krásné pohledy se nezapomíná. Míjíme Haifu, záhy pak již bočíme doleva, a objevuji se výškové budovy na telavivské promenádě Tayelet, jako i další „mrakodrapy“ – Azrieli. A přistáváme … cestující tleskají a samozřejmě se hned zvedají, což je nešvár jak Židů, tak Arabů. Nikdy nepochopím proč.

Vcházíme do letištní budovy, a já zkušená si vybírám na pasové kontrole frontu, která vede k MUŽI. Nemám chuť se svlékat před nikým, a při srážce s pasováčkou by k tomu lehce mohlo dojít. Mladý pohledný muž se ptá na moje cestovatelské plány a vyslovuje moje jméno Katarina svou hebrejskou ráčkovací výslovností, která mě vždy dostane. Neexistuje nic krásnějšího na poli fonetiky než je hebrejské r.

moje oblíbená izraelská mňamka - bramborová bureka

Nemám tentokrát sebou zavazadlo, takže vycházím přímo ven do příletové haly, a po převlečení čekám na ten moment, kdy vyhládnu a dám si skvělou bramborovou bureku. Miluji bureky, miluji izraelské saláty a vůbec všechno, co jsem kdy v této zemi jedla, mi nesmírně chutnalo a chutná. Zaslíbená země dosud oplývá medem a mlékem, ve všech smyslech slova. Zatím nemám hlad, ale oči se pasou na místních krasavcích a jejich ostrých, velkých, výrazných nosech. Není nad židovský nos a já se opět cítím doma.

Kolem mě jde skupina Nigerijských křesťanských poutníků, a já se musím pousmát. Pamatuji si, jak jsem se jednou prodírala skupinou asi stovky těchto turistů na egyptsko-izraelské hranici. Poznáte je podle jejich oblečení – všichni mají oblečení (šaty, sukně, halenky, kalhoty) našité z jednoho druhu látky s „křesťanskou“ potlačí, které já lidové říkám „Ježíš na prdeli, Ježíš na kozách“. Tak to totiž je. Ježíš a svatí někdy „padnou“ právě na místa, ktera se na plném africkém těle krásně vyjímají. No wonder they call it a holy land – napadá mě znělka reklamy na turistický ruch v Izraeli.

PRVNÍ HODINY SPOLU

spánek ve vlaku směr Beerševa

Moje skupina vchází do příletové haly asi hodinu po přistání – oba letadla z Prahy byla plná poutníků, takže celý proces se trochu zdržel. Rychle měníme peníze a běžíme na vlak. Kupujeme si jízdenky v automatu, a máme asi 10 minut do odjezdu vlaku, což znamená, že jsme to stihli úplně krásně. Jedeme nejprve asi 10 minut, poté v Tel Avivu přestupujeme na další směr Beer Sheva. Cestou do Beer Shevy všichni kromě mě a Tomáše úspěšně usnuli, což není divu – ještě den předtím byli všichni v práci. V Beer Shevě opět přestupujeme, tentokrát na autobus do Eilatu. Stihneme si koupit akorát tak snídani a vodu, a autobus odjíždí, asi 45 dřív než jsem očekávala, ale to nevadí, protože nás čeká daleká cesta a chceme toho ještě hodně stihnout.

MEET THE IDF

V autobusu spolu s námi cestují Izraelští vojáci a vojačky. Pro mé kamarády je to docela exotický pohled – mladá holka, je jí maximálně 19, a na rameni obrovský samopal. Zastavujeme na přestávku, takže máme možnost si své spolucestující dobře prohlídnout. Poté jedeme přes Mizpe Ramon, což je největší izraelský kráter s délkou 30 kilometrů, a nadšeně fotíme pouštní krajinu. Tento autobus je určen přepravě izraelské armády, jak brzy zjišťujeme, když zastavujeme poblíž několika základen. Vojáci mají propustku a jedou domů do Eilatu. Za tři roky se takhle pravidelně najezdí hodně, tolik totiž trvá základní vojenská služba pro muže  – ženy ji mají kratší.

ŠKRÁBEME SE NAHORU

Eilat - promenáda

V Eilatu máme štěstí – úschovna zavazadel je hned u výstupu z našeho autobusu. Odkládáme si věci a vyrážíme pěšky do centra na jídlo. Tajně doufám, že bude zrovna přistávat letadlo a místním letišti, které je hned vedle nákupnu, ale zrovna se nic neděje. Míříme do Mallu Hayam, kde je nahoře foodcourt a hodláme si tam dát oběd. Trochu svým kamarádům pomůžu si objednat, frontu tady nikdo nerespektuje, a Čech se svým přístupem slušnosti a nepředbíhání by se možná ani nenajedl. Sedíme na balkonu s výhledem na moře a Akabu – to je pohled! Eilat je moje oblíbené město, i dnes, takřka v zimě je tady kolem 25 stupňů a svítí slunce.

pod horou Zefahot

Po obědě nás čeká výstup na horu Zefahot. Je to kopec s vyhlídkou, odkud je vidět najednou všechny čtyři země, které se tady střetají – Egypt, Izrael, Jordánsko a Saudská Arábie. Zastavujeme u polorozvitých dřevěných domů, kde se kdysi natáčeli kovbojky. Cestu si ale již nepamatuji přesně, takže jdeme nahoru a nevíme, kde je náš cíl úplně přesně. Já se pak rozhodnu pro to, co vypadá jednoduše, ale opak je pravdou  – nerespektujeme chodník a vydáváme se zdánlivě jednoduchým kopcem nahoru – nejenom, že jsem severněji, než jsme chtěli, ale také, když nakonec rozpoznávám sedlo, kterým jsem to určitě šla nahoru předtím, tak nás čeká strastiplná cesta křížem po vrstevnici, kde se nám pod nohami odlamují kameny a místy musíme dávat velký pozor, abychom neupadli. Nakonec se dostáváme do sedla, a směřujeme nahoru, již po chodníku, na Zefahot. Výhled stojí za ty podstoupené strasti! Egypt je napravo, za výběžkem, který tvoří státní hranici, se rozepínají hory Sinajského poloostrova. Naproti je Saudská Arábie, kde je na pobřeží v dálce město Haql a tři komíny – státní hranice s Jordánskem. Jordánsko vidíme nejlépe, město Akaba je přímo naproti nám, doprava pak přístav a jižní pláže, doleva země nikoho, a pak je již izraelský Eilat.

CESTA DO JORDÁNSKA

Jdeme dolu po cestě, tentokrát dosahujeme cíle – parkoviště hotelu – za 20 minut. Najímáme si dva taxíky na nádraží s cílem vyzvednout si zavazadla a pokračovat na hranici. Tento izraelsko-jordánský přechod je ze třech, které tyto země spolu sdílejí, nejjednodušší na přechod. Přechod, ne přejezd, po obdržení výstupního razítka projdeme pěšky asi 200 metrů, které tyto země od sebe dělí, a už nás vítá jordánská kontrola. Mámě štěstí, nikde nikoho – je asi půl páté, a žádná turistická skupina zrovna kolem není, takže celý proces výstupu a vstupu netrvá dlouho.

západ slunce a jeho barvy v Akabě

Jedeme do hotelu jižně od Akaby, a rozhodneme se jít ještě vykoupat, i když je již tma a trochu fouká. Kluci si všichni ale hecli a do vody vlezli! Jsme samozřejmě k pobavení místních, kteří v rámci svého svátku Eid AlAdha kempují na pláži. Po večeři doslova padáme do postele – máme toho za sebou již dost a před sebou, takže je čas na oddych.

Pokračování těchto zápisků naleznete v jordánském zápisníku.

Advertisements