KATKA

 

Tento cestopis vznikl během a po naší společné cestě (Hanka a Katka) do Izraele. Já jsem se v létě 2009 nacházela v Libanonu, odkud je to do Izraele coby kamenem dohodil … samozřejmě, čtenář znalý poměrů na Blízkém východě moc dobře ví, že fyzická malá vzdálenost může znamenat velkou vzdálenost reální, a proto jsem já letěla do Izraele z Libanonu přes Kypr, kde jsem v té době měla velmi dobrou kamarádku, a tak jsem tento tranzit využila k další návštěvě. Hanka letěla přímo z Prahy, a vzhledem k naší letištní minulosti její vyprávění začíná již u pražské odletové přepážky.

 

HANKA

 

V sobotu v deset večer bývá odletová hala ruzyňského letiště skoro prázdná. Až na nějakou desítku ch-in agentů a pár stovek Izraelců. V tuhle pozdní hodinu se tady chystá jediná událost – let do místa jménem TLV. Letů do vysněné destinace je  dnes v noci dokonce pět, což způsobuje ještě větší zmatky a přemisťování cestujících a vozíků. 

 

 Letadlo, A320 ČSA, bylo skoro plné, řekla bych tak napůl Češi, napůl Izraelci, odletěli jsme kolem půlnoci a ty necelé 4 hodiny uběhly docela rychle. Byla jsem příjemně překvapená servisem,dali nám komplet teplou večeři. Jediné, co mně trochu vadilo, byla zima z klimatizace. Letělo se přes Rumunsko, Turecko, ovšem to bylo úplně jedno, když jsme o půl páté přistávali v Izraeli, byla ještě pořád tma. Jsem asi fakt paranoidní, ale pořád jsem čekala, že mě v TLV budou určitě prohrabávat všechny věci a donekonečna se ptát proč tam jedu a za kým a kam, ale vůbec, za čtvrt hodinky jsem byla z letiště venku a nikdo po mě nic nechtěl. A taky jsem si vzpomněla na to zobrazení tel-avivského letiště, co nám tehdy viselo v kanclu a představovala si, že tam bude aspoň trochu takový bordel, ale obraz ani náhodou neodpovídá realitě, naopak tam bylo všude děsně čisto, klid a ticho.י

Tel Aviv

Vlezla jsem do vlaku směřujícího do Tel Avivu. Docela narváno, hodně vojáků v olivově zelených uniformách, asi se vrací z víkendu. Tady jsem zažila první kulturní šok, když se přes uličku proti mně usadil mladík s hrozivě vyhlížejícím samopalem na rameni. Rozhodně nebyl jediný, a na tohle si asi brzo zvyknu. Ještě víc mě ale fascinují slečny z armády – stejná uniforma, samopal na rameni – některá má větší, některá menší, kdoví podle čeho se to určuje – vypadaly by i docela drsně, kdyby neměly na nohách ty žabky.

 

Třetí zastávka je Tel Aviv – poblíž nádraží má být autobusák Arlozoroff bus station a v 8,40 se tam musíme sejít s Katarínou, abychom stihly odjezd k Mrtvému moři. Před nádražím se rozhlídnu, jsem někde na hlavní ulici, ta se dokonce jmenuje Arlozoroff, ale na nějaký terminál to nevypadá. Je asi25°Ca dusno a vlhký vzduch od moře, kolem zběsile jezdí auta, ale autobusy nevidět, a tak přichází na řadu okamžik, na který jsem se dlouho těšila, a to konverzace s domorodci.

 

Pečlivě nachystané větě : „Můžete mi prosím říct, kde je tu autobusové nádraží?“ odchycená kolemjdoucí rozumí, ovšem jak se dalo čekat, já už nestíhám hebrejský příval, který následuje. Nakonec mě ta starší paní málem popadne za ruku a kamsi mě vede a přitom pořád mluví. Když ze mě aspoň dostane, odkud jsem, rozzáří se a přejde do ruštiny, což je ještě horší. Dovede mě před několik budek na kraji silnice, že prý tady, ale to se mi nezdá, protože to jsou místní autobusy, a jakmile odjede, vyrážím na druhou stranu. Další dotaz, dvojice mě posílá úplně jinou ulicí, ale tam to taky není, to samé do třetice, a počtvrté se zeptám vojáčka, který sice anglicky moc neumí, ale hrozně se snaží, kus cesty se se mnou vrací a sdělí podstatnou informaci, že k dálkovým busům se musí dojít jakýmsi průchodem nad silnicí. To už mám docela naspěch, mezitím mi ještě u vstupu prošacujou krosnu, ale 5 minut do odjezdu vbíhám na autobusák, dokonce i najdu nástupiště a rozluštím, co jede k Mrtvému moři. V 8, 39 poklidně dojde Katarína s kufrem, nasedáme a vyrážíme.

Krajina kolem Mrtvého moře

Do letoviska Ein Bokek na jižním okraji Mrtvého moře je to asi 3 hodiny, bus je pohodlný klimatizovaný, cestou zdrbneme všechny novinky a nadšeně plánujeme příští dny. Jedeme přes Jeruzalém, na autobusáku se bavíme pro nás nepochopitelnou scénou, do autobusu se cpe nějaký chlap, ale není místo, pak se do toho přidává nějaká baba, která už jede z TLV, do toho řidič a chumel lidí venku, všichni na sebe asi 10 minut v kuse ječí. On se rozčiluje, že tímhle busem jezdí pokaždé, řidič na něj, ať jede dalším, do toho ta paní, jejíž roli jsme nepochopily, ale která křičí nejvíc a domáhá se souhlasu celého autobusu. Pán nakonec jede taky, tak to asi dobře dopadlo.

 

Po poledni jsme na místě. Vedro na chcípnutí, teploměr ukazuje pětačtyřicet. Na pláži jsou sice nějaké přístřešky, ale všechny obsazené, chvíli se smažím na slunku a do vody, která teplotou a konzistencí připomíná polívku, se mi ani nechce. Navíc do toho skoro nedokážu ani vlízt, protože ta superslaná voda mě na kůži děsně pálí. (přátelská rada: až tam někdy pojedete, neholte si nohy den předtím ) Můj relaxačně-ozdravný pobyt u Mrtvého moře se tak zredukuje na pětiminutovky, kdy se s nadávkami brodím vodou po kolena a když už se to nedá vydržet, prchám po horkém písku ke sprchám.

 

Mrtvé moře

Večer se rozdělíme, protože já už mám rezervované ubytování v Masada Youth Hostel asi 10 minut busem odsud, a ráno chci vylézt nahoru na pevnost, kde už KAM byla, tudíž jsme domluvené, že se uvidíme zítra dopoledne, až já na Masadě přistoupím do autobusu z Ein Bokek směrem do Jeruzaléma. Hostel překonal moje očekávání, je to úplná oáza, po dni a noci na cestách už se moc těším na sprchu, jídlo a postel. Vypadá to spíš jako hotel, moderní klimatizovaný komplex v poušti asi1 km od břehu Mrtvého moře a pár kroků od stanice lanovky vedoucí nahoru na Masadu. Dokonce se dozvím, že v pokoji pro pět budu sama, a že je k dispozici bazén a večeře, a jsem naprosto spokojená. 

 

Ranní plán je jasný – výstup na Masadu. Trochu ale váhám, jak to uskutečnit. Je tu možnost vyjít o půl páté, za 20 šekelů vyfunět nahoru pěšky po jakési stezce a vidět východ slunce, anebo počkat do osmi, až začne jezdit lanovka a nechat za vyvézt za 10 minut a 60 šekelů. Ta skála zespoda vypadá hrozivě a moc jsem si na těch 350 výškových metrů netroufala, sama se divím, že jsem se nakonec fakt odhodlala vstát ve čtyři a vystartovat pěšky. Ale za ten zážitek /a ušetřené prachy/ to absolutně stálo. Trochu jsem se bála, jak se tam pohrabu potmě bez baterky, ale protože stezka vede po východní straně skály, dalo se i celkem vidět. Byly to takové serpentiny, sem tam schody, ale nic až tak hrozného, šlo tam takhle víc lidí. Za hodinu jsem byla nahoře, světla bylo čím dál tím víc, ale ten pravý východ slunce za jordánskými horami nastal až před šestou a byla to nádhera. Seshora je vidět judská poušť, Mrtvé moře, usazené vrstvy soli, jak moře posupně vysychá a ustupuje, a taky zbytky římských táborů z doby, kdy Masadu obléhali.

Masada

Dolů jsem pak seběhla za půl hodiny, a to v těch sedm už tady bylo děsné vedro, vůbec žádný stín a neumím si představit, že by to někdo v téhle době lezl směrem nahoru. V hostelu mě čekala báječná kosher snídaně – spousta salátů, nakládané zeleniny, jogurtu a toastů. V jídelně bylo plno – několik skupin amerických děcek na ´educational tour´- pokud jsou židovského původu, stát Izrael jim tyhle desetidenní poznávací výlety platí, a Masada je povinná zastávka.

 

Pak už byl čas vyrazit na zastávku, abych stihla bus, ve kterém jede Káťa. Bus přijel dokonce o pár minut dřív, hodila jsem dolů krosnu, zašveholila na řidiče Shalom, l´Jerušalaim, b´vakasha, a vzápětí jsem si všimla, že Katarína v tomhle autobuse vůbec nesedí. Bylo to celé nějaké divné, měla jsem za to, že jsem vlezla do nějakého dřívějšího, ale K. mi psala, že čeká v Ein Bokek a žádný bus nejede, a po sérii sms jsme se nakonec domluvily na srazu až v Jeruzalémě na autobusáku. Kátě se nějakým zázrakem povedlo sehnat za rozumnou cenu taxík, což bylo štěstí, protože v jednu jsme měly z Jeru pokračovat dalším busem nahoru do města Safed. Já dojela před  11. (asi o 50 minut dřív, než měl ten autobus podle jízdního řádu do Jeru dorazit, nechápu jak je to možné) a K. o dvě hodiny později, našly jsme se tam, našly jsme i zastávku a ostrými lokty si vyboxovaly vstup do následujícího autobusu.

 

Čekaly nás skoro 4 hodiny cesty na sever do ortodoxního města Safed (Tsfat), nejvýše položeného města v Izraeli a jednoho ze 4 nejposvátnějších židovských míst. Taky to bylo znát už v autobuse, skoro všichni cestující byli „ortodoxně“ oblečeni – černé kabáty, klobouky a pejzy, kluci s jarmulkama, paní výhradně v sukních a s pokrytou hlavou, pár si jich cestou polohlasně předčítalo nějaké modlitby. Taky se hodně změnila krajina – do Jeruzaléma to bylo pouze poušť, tady už bylo docela zeleno, olivovníky, pole, v Galileji v horách pak i sady a lesy skoro jako u nás.

 

Historické centrum není až tak veliké, ale hostel, kde jsme měly dnes spát, je až pár kilometrů za městem. Vedro bylo pořádné i tady. Bez mapy jsme se moc neorientovaly a největší starost jsme měly s uložením kufru a krosny, protože ty jsme tahat nechtěly. Úschovny nebo skříňky neexistují (security reasons?), ale povedlo se nám narazit na sympatického prodavače pečených placek a toho jsme přemluvily, abychom si zavazadla mohly nechat u něj v krámě.

Tality v Safedu

V Safedu jsme byly obě poprvé a městečko se nám zalíbilo hned. Nehraje si to na turistické centrum, je tu ulička s obchůdky, ale to jsou spíš umělecké předměty (šperky, svícny, modlitební šály, mezuzy – ´talisman´ který si dávají na dveře, v něm je schovaný svitek z Písma), mezitím synagogy, domky, kde bydlí místní, turistů minimum. Žijou tu skoro jenom ortodoxní, a tak je to pro nás ideální místo na ´people-watching´. Aspoň pro mě je to pořád dost exotika.

 

Tentokrát jsme strávily noc v penziónu Safed Inn, což byla moc příjemná záležitost. Vede to jeden milý manželský pár (Američanka a Izraelec) a člověk si připadá spíš jako u nich doma na návštěvě. K tomu nádherná zahrada a ráno naservírovaná domácí snídaně, nemělo to chybu.

 

Třetí den cesty jsme počítaly s největší improvizací a dobrodružstvím. Měly jsme v plánu jet ze Safedu ještě na severovýchod a dostat se na Golanské výšiny. Vyhlídly jsme si zříceninu hradu Nimrod, což už je v horách, skoro na hranici s Libanonem a Sýrii, a má odtud být úžasný výhled. Večer jsme u mapy a internetu vymýšlely spojení, ale autobusy tam ani nejezdí, tak jsme si řekly, že prostě vyrazíme a uvidíme. První úsek, přesun asi 30 km do města Kirjat Šmona, jsme zvládly regulérním autobusem, na zastávku v Safedu nás ještě autem hodil ochotný majitel penzionu. K.Š. je takové poslední větší město u severních izraelských hranic, o to víc se to tam hemží mladíky a slečnami v zeleném, ale přece jen už to je pěkná díra. K hradu jsme se potřebovaly dostat ještě nějakých20 kilometrů, a tak nezbylo než obcházet taxíky a zkusit usmlouvat cenu. To jsem zcela přenechala Kataríně, ta se v tomhle vyzná, a navíc dokonale umí takové to izraelské ts-ts-ts… , když taxikáři nabídnou nějakou nehoráznou cenu. U několika řidičů jsme nepochodily, koukali na nás dost blbě, když jsme řekly, že dáme max. 50 za obě a oni chtěli stovku a ani o šekel míň. Je fakt, že jinou alternativu než taxi jsme stejně neměly, ale nakonec jsme odjely a to za 60.

 

Výhled z úpatí Hermonu

Cesta do kopců opravdu vede mezi drátěnými ploty, kde visí cedule ´Danger mines,´ ale jediné, čeho jsme se bály, bylo, že se u toho pak zapomeneme vyfotit. Prostě nám to celé přišlo jako skvělá a lehce adrenalinová dovolená. Nahoře jsme zaplatily 10 NIS za vstup, ukryly batohy pod lavičku (nehlídanou!) a vyrazily na obhlídku hradu. Turistů tam dohromady nebylo víc jak deset, a zřícenina byla rozsáhlá, tak jsme to měly prakticky pro sebe a mohly se nerušeně kochat skvělými výhledy na olivové háje v údolí i blízkou horu Hermón, nejvyšší v Izraeli (přes 2800, v zimě tam prej lyžujou, což jaksi vůbec nezapadá do mé představy o rozpáleném Izraeli).

 

Pak už bylo načase poohlížet se po nějakém odvozu zpět. Složité to nebylo, první turistka, kterou jsme oslovily, nás v pohodě vzala dolů. Ještě jsme se zastavily na půl cesty v místě zvaném Banias, kde je přírodní rezervace s jedním z pramenů Jordánu, a rozsáhlé vykopávky města Caesarea Philipi, založené synem Heroda, které je taky zmiňováno v Bibli. Odtud jsme po chvilce chytly dalšího stopa, děsně milí starší manželé z New Yorku, dozvěděly jsme se, že jsou v Izraeli na měsíc a doprovází syna, který se tady účastní makabejských her (Maccabiah ´09, velká akce, která tady teď probíhá, dalo by se asi říct ´olympiáda´ pro židovské sportovce z celého světa, koná se taky 1x za 4 roky, ale vždycky pouze v Izraeli). Byli tak ochotní, že nás dovezli prakticky až na autobusák do Kirjat Šmona, ale jediné, co nás DOST mrzelo, že jsme jim nestihly říct, aby nám v horách na chvilku zastavili a my mohly zapózovat na tom minovém poli.

 

Příležitosti k focení se ovšem naskytly hned vzápětí. Na dnešní ubytování jsme měly dojet do Tiberias na jih ke Galilejskému jezeru, a do odjezdu busu nám chyběla ještě hodina. Především Katarína považuje izraelské vojáky (se samopalem i bez) za děsně fotogenické, a čekání jsme si krátily nějak takto: „Dělej, vyfoť mi tamtoho krasavce. Ne, toho druhýho!  – Dyť není hezkej …Ale nekouká sem! – Ale kouká! – Tak dělej že fotíš mě. A teď detail na ten samopal…“ Jak dvě puberťačky na výletě. Nakonec se jeden nechal k fotce přemluvit, radši nevědět, co si o nás asi myslel. Dál už jsem raději fotila jen tajně na desítkový zoom, když oni to s tou armádou berou tak vážně.

 

Jeho také zajímali moje ženské zbraně

Navečer jsme dorazily do Tiberias, což je největší město v oblasti Galileje, je to letovisko hned na břehu jezera. Dost mě ale zklamalo, je to taková ošuntělá kombinace matějské poutě, Bibione nebo Rimini a orientálního zmatku a bordelu. Ani ten hostel nebyl nic extra, tady jsme se už musely uskrovnit, a brát to jen jako místo na přespání. Na pokoji s náma byly dvě Polky, zjistila jsem, že už jsme spolu letěly v tom letadle z Phy, no byly mi nějaké povědomé.

 

 

Ve středu jsme měly v plánu oblast Galileje a okolí Galilejského jezera, ideálně i s plavbou po jezeře. Tady se právě nachází nejvíc míst spojených s Novým zákonem a životem Ježíše, kousek odsud je Nazaret, na břehu jezera všechna ta místa jako Kána Galilejská, Betsaida, rybářská vesnice Kafarnaum (Caper Nahum), odkud pocházeli někteří apoštolové, hora, kde (asi) došlo k rozmnožení chlebů, a další. Obě jsme se shodly na tom, že nás odpuzují ´náboženské památky´ve smyslu ´podle tradice se tu stalo to a to, tak tam postavíme kostel a budem prodávat růžence,´ ale vidět jen to jezero a krajinu, která se za 2000 let až tak nezměnila, je rozhodně silný zážitek.

 

Podle neověřené informace měla loď vyplouvat v devět z kibucu Kfar Ginosar asi10 km od Tiberias, šly jsme sice na stopa, ale nedařilo se a musely jsme vzít taxík. Tenhle kibuc mj. provozuje i hotel a muzeum tradičních dřevěných lodí, a vyplouvají odtud taky lodě, kterým říkají bible boats a které vozí skupiny poutníků do Kafarnaum a dalších míst. Nás přiřadili k portorikánské skupině, jde to tam ráz na ráz: připlouvá loď s brazilskými poutníky, z reproduktorů duní portugalské chvalozpěvy, vedoucí výpravy rychle stahuje ze stožáru brazilskou vlajku a po můstku sestupuje asi třicítka poutníků, tváří se pořád lehce nepřítomně a je vidět, že prožili něco hodně intenzivního, někteří mají v očích slzy. Nato tam vtrhneme my s latinoameričany a jede se znova. Mají svého vedoucího, jako bonus si tedy vyslechneme i výklad, ale až tak zbožně zase nevypadají, rozhodně netráví zbytek plavby na kolenou, a když pak posádka pustí hudební doprovod, izraelskou lidovku Hava Nagila, dají se do tance a my se přidáváme, je to supr. Pak už to rozjedou úplně, izraelský folk střídají latinskoamerické taneční hity, bible boat se mění na party boat a tančí se salsa. Užíváme si to, je tu fakt pohoda.

 

Před polednem doplujeme do Kafarnaum, tady navštívíme jeden pravoslavný kostel, a pak podél banánovníkové plantáže a palmového háje směřujeme k silnici, abychom mohly stopovat. Vedro je pořádné, a už se nám nikam nechce, takže pojedem zpět do Tiberias a vyrazíme aspoň dřív do Jeruzaléma. Aut moc není, a když už jedno zastaví, je to neodbytný taxík, a že nás vezme za 50, odmítáme, pak za 40, pak prý za kolik chcem, K. nabízí jako poslední 25, to se nám zas vysměje on, chvíli se dohadujem, ale nakonec mám kupodivu poslední slovo já (!) řeknu20 a řidič kapituluje.

 

Galilejské jezero

V Tiberias stihnem rychlý oběd u stánku: falafel (smažené cizrnové kuličky v pita chlebu, zasypané salátem a nakládanou zeleninou) plus ice coffee (kávová ledová tříšť, tu miluju), a na autobusáku při čekání i další nenápadné focení izraelských vojáků. Za tři hodiny jsme opět na Jerusalem central bus station, a vstupujeme do finální části pobytu – tři dny v hlavním městě, tedy jeden spolu s KAM, než odletí zpátky na Kypr, a já pak ještě sama až do sobotního večera.

 

Hostel jsem rezervovala přímo v centru starého města, po včerejší zkušenosti se trochu bojím, co to bude. První dojem z Jeruzaléma zas tak pozitivní není – špína, hluk, prach, vlezlí prodavači, ve stánku s pohledy se nás snaží sprostě natáhnout, od K. si hned vyslechnu velice kritický komentář na některé Palestince, co žijou v Jeruzalémě. Takhle radikální názory sice překvapí, ale po prvotním šoku z arabského tržiště jí musím dát opatrně za pravdu, jsem už unavená a mírně otrávená, chtěla jsem sice poznat ´exotický orient,´ ale v tuhle chvíli mám pocit že ´co je moc, to je moc.´

 

Židovská část tržiště

Navečer se jdem projít do starého města uvnitř hradeb, potmě jsem úplně ztracená, je to propletený labyrint dlážděných uliček, průchodů a krytých pasáží, volně na sebe navazuje čtvrť arabská, židovská a arménská. Musím uznat, že se dají rozlišit neomylně – v arabské je bordel, v židovské čisto a pořádek. Nechci šířit národní stereotypy a generalizovat, ale tady je to holt zřejmé na první pohled. Katarína mě ještě zavede ke Zdi nářků, chvíli postojíme mezi modlícími se v ženské sekci, a pak se vracíme do hostelu. Ten připomíná jeskyni, je tu šero, hostel je zjevně splácaný z několika domů, a má i terasu z výhledem na staré město, spoustu různých temných zákoutí a schodišť, nám je ale přidělen pokojík ve sklepě, kde není nic než 1 postel a u stropu jedno okénko v úrovni chodníku, před oknem nám choděj lidi… Připadám si spíš jako v kobce, ale budem to muset nějak vydržet, nakonec co taky chtít za čtyři stovky na noc?

 

Poslední společný den je cele vyhrazen pro Jeruzalém. Ráno začínáme snídaní v židovské čtvrti, usadíme se v sympatické kavárně, kde prodávají bagely a ice coffee. Kromě jídla si vychutnáváme i pohled na neméně sympatického prodavače, zase musím potají fotit, ale moc se nedaří: v kavárně tři stolky, sedíme tam jen my, takže nápadné jsme až až, u pultu se pak nahrne fronta a mladík je tak otočený spíš ke kávovaru než k nám (zase si aspoň všimneme pistole zastrčené ležérně za opaskem). Fotky na přání jsem tedy nepořídila, ale aspoň se mi dostalo poučení o typologii židovských krasavců, dělících se podle vzhledu obličeje na ´typ zajíc´a ´typ pes.´ Vysvětlení po mně nechtějte, ale Káťa vám to určitě přesně poví, až zas uspořádáme nějaký drbací sraz.

 

Pak následovalo to nejtypičtější z Jeruzaléma: zbytky kolonády v židovské čtvrti, znovu Zeď nářků, chrámová hora se skalním dómem a mešitou al-Aksá, arabský trh, Damašská brána a arabská čtvrť. Po tom ruchu na tržiště mě velice potěšila Garden Tomb, asi jedno z míst, co se mi líbilo nejvíc. Zatímco katolická tradice považuje za místo Božího hrobu místo uvnitř hradeb starého města, kde je taky dnes vystavěn obrovský poutní kostel, archeologické a biblické výzkumy ho předpokládají spíš vně hradeb, ale poblíž městských bran, kde býval lom na kámen, a kde je pahorek, který svým tvarem může připomínat Golgotu, jak je popsaná v Bibli. Z rušné ulice proti arabskému autobusovému nádraží se vejde do krásné zahrady, kde se dá vklidu posedět ve stínu a také se s průvodcem podívat do odkryté hrobky vytesané ve skále.

 

Jeruzalém

Nemohly jsme vynechat ani prohlídku obchodů se suvenýry. Kromě klasických „My mom went to Izrael and all she got me…“ tu myslí na příznivce obou stran izraelsko-palestinského konfliktu: v tom samém stánku si můžete koupit pro-Israel T-shirt s Davidovou hvězdou a zároveň to s nápisem „Free Palestine,“ byznys je byznys. Po třiceti šekelech za kus, některá jsou docela vtipná, třeba „Visit Israel before it visits you.“ Jsou tu ale i vkusné obchůdky s uměleckými předměty, ty jsou skoro všechny židovské, a mají moc pěkné věci: menory na mnoho způsobů, svícny, mezuzy, a to jak v klasickém provedení, tak v supermoderním.

‚ 

Opravdu oceňuju, že mám takovou skvělou průvodkyni. Poté, co projdeme několikrát skrz na skrz starým městem se už sice orientuju víc než včera, ale přece jen, takhle se dozvím spoustu zajímavého a nehrozí, že bych zabloudila. Začínáme u vstupu do starého města, brány Jaffa Gate, pak obhlédneme arménskou čtvrť, projdeme ještě několik kostelů a kus Via Dolorosa, ovšem ta zastavení křížové cesty se spíš ztrácí mezi obchůdky a stánky. Další výhoda osobní průvodkyně je, že po několika pobytech v Jeruzalémě má známé všude. Kamkoli vlezem, zdraví nás prodavači suvenýrů, policajti, ochranka, majitelé restaurací… Do jednoho takového podniku si zajdem na chvilku odpočinout. Sedí se u stolů venku na  takovém klidném náměstíčku, nabízí typický falafel, kebab, hummus s pita chlebem a tak. Jídelnu vlastní dva Palestinci, taky známí, jak jinak, a hned nás nadšeně zvou, samozřejmě na účet podniku. Zvlášť jeden z nich je velice ochotný a pozorný, nosí mi čaj a pořád se ptá, co si ještě dám, už dlouho jsem si za tak krátkou dobu nevyslechla, jak jsem ´beautiful´ a jak je pro někoho potěšením se se mnou setkat. Nakonec se dlouze loučíme, neprozřetelně se zmíním, že v Jeruzalémě zůstávám ještě dva dny, tak jsem hned pozvaná na zítřek, že pro mě uvaří kebab, což je sice velice milé, ale přece jen se pak následující dny snažím, abych na tu samou ulici omylem nenarazila.

 

Ještě musím zmínit jedno milé setkání: v židovské čtvrti jsme vlezly do obchodu se suvenýry. Během vybírání pohledů jsme se daly do řeči s člověkem, který seděl u stolku v rohu a před sebou měl rozložené svitky hustě popsané hebrejským písmem. Eli, jak se jmenuje, se živí jako písař, a ochotně nám ukazuje, čím se zabývá, a vysvětluje podstatu hebrejských slov. Všechno je propojené se vším, a tak například ke každému jménu se dá podle prvního a posledního písmene odvodit příslušný verš v žalmech, nebo najít logický vztah mezi pojmenováním a pojmenovaným předmětem. Prohlížíme si svitek, který právě dělá na objednávku – krasopisný přepis celé knihy žalmů na dlouhou roli, nebo naopak miniaturní kopie pasáží z proroka Izajáše na čtverečku 10×10 cm, který se srolovaný přesně vejde do mezuzy na dveřích. Také každé z nás věnoval hebrejsky napsané naše jméno na kousku pergamenu.

 

Vracíme se do hostelu, KAM už jen na půlku noci, protože brzo ráno pokračuje na Kypr.

 

V Jeruzalémě mě ještě čeká pátek a sobota, teď ´už on my own.´ Další program je potřeba plánovat i s ohledem na to, že zítra je šabat a prakticky nic nebude otevřené. Proto se hned ráno přestěhuju do dalšího hostelu, kousek odtud na Jaffa Rd., ale už v moderní části města, a vyrážím ven. Už doma jsem plánovala, že se chci určitě podívat do muzea holocaustu Yad v Shem, a protože to je v sobotu zavřené, mířím nejdříve tam. Komplex památníku se nachází na kopci Har Herzl na okraji Jeruzaléma, musí se jet městským autobusem, ale po trochu delším hledání správné zastávky to zvládám bez problému.

 

O Yad v Shem asi není potřeba se moc rozepisovat. Obsah muzea je samozřejmě hrozný, je běžné, že návštěvníkům při prohlídce expozice tečou slzy, ani já jsem nebyla výjimkou. Co se mi ale líbilo, byl způsob, jak je celé muzeum projektované – prochází se dlouhou úzkou chodbou z šedých betonových bloků a na konci se vyjde ven do světla na terasu, odkud je výhled na Jeruzalém. Taky je moc pěkný park v lesíku na kopci Herzl, ve kterém jsou roztroušeny menší památníky a sochy, voní tam borovice a rozmarýn, a ze všech stran je vidět dolů na město.

 

Jako další bod pátečního programu jsem si nakonec určila výlet do Betléma. Ne, že bych byla až tak zvědavá na kostel postavený zaručeně na místě „toho pravého“ chléva a jesliček, ale ještě víc mě lákala představa výletu do Palestiny. Když už jsem tady, tak proč si nezajet i na palestinská území, (nebo „occupied territories,“ to si vyberte) a vidět to i z druhé strany.  Samozřejmě o nic dramatického nešlo, jela jsem místním arabským autobusem z arabského autobusáku před Damašskou bránou, cestou tam jsme dokonce přes žádný checkpoint ani nejeli, a Betlém je celkem sympatické městečko, akorát se nedá přehlídnout, že toho nepořádku na ulici je tu zase víc.

 

Výhled z hory Olivetské

Navečer jsem se vrátila do Jeruzaléma a začala se shánět po něčem k snědku. Na falafel jsem se těšila už od rána. Tady jsem se ale přepočítala. V Jeruzalémě už bylo celkem mrtvo, slunce sice ještě zdaleka nezapadlo, ale o otevřený stánek nebo fastfood, kterých tu bylo odpoledne plno, jsem už nezavadila. O to víc jsem ale v uličkách potkávala ortodoxní, jak spěchají do synagog. Prostě trapná začátečnická chyba, začátek šabatu jsem podcenila. Nakonec jsem byla ráda za malého arabského kluka, kterému na stánku zbylo pár posledních tuhých chlebů. O falafelu se mi pak dokonce v noci zdálo.

 

Šabat 18. července je i mým posledním dnem v Jeruzalémě. Díky tomu, že dnes nejezdí ani autobusy, poznám město opravdu důkladně po svých. Dopoledne se příjemně projdu do Izraelského muzea, taky už v moderní části, ale ne nějak extrémně daleko. Hlavní pamětihodnosti jsou tu dvě: obrovský, venku postavený model Jeruzaléma z doby Heroda v měřítku 1:50, a pak především Shrine of the Book – Svatyně knihy. Tady ve speciální místnosti ve tvaru amfory ukazují originály svitků nalezených v 50. letech v kumránských jeskyních nad Mrtvým mořem.  Některé pergameny obsahují hebrejsky psané části Bible z doby okolo r. 100 př. Kr., další třeba modlitby, zákony, komentáře.

 

Když vylezu z muzea, je poledne. Zvenku si ještě prohlídnu budovu izraelského parlamentu, která je hned vedle, a pak se vydávám na opačný konec města – poslední, co mi zbývá ze seznamu ´must-see´ je Olivová hora (הזיתים הר, Har HaZeitim).Vrátím se do starého města, kus jdu i po hradbách, odkud je krásně vidět do údolí i na kostely na vrchu toho kopce, kam se chystám vylézt.

 

Nemělo by to chybu, nebýt toho vedra a hodně dotěrných samozvaných průvodců a prodavačů všeho možného. Dole pod kopcem je Kostel národů, vedle údajná Getsemanská zahrada, to sice potvrzené není, ale zdejší olivovníky prý jsou skutečně staré okolo 2000 let, pak po hodně strmém výstupu se vyleze ke kostelíku Dominus Flevit, odkud je z okna přesně vidět na mešitu na Chrámové hoře, a po krátkém odpočinku u šíleně rozsáhlého hřbitova (v Jeruzalémě chce být pohřben každý, ideálně s výhledem na chrám, tak proto ta poptávka po místech) následuje dobytí vrcholu. Tam se nachází ještě kostel Pater Noster, kde mají na zdech vyvedenou modlitbu Otčenáš v mnoha jazycích, a na druhé straně hora plynule přechází v nějakou arabskou vesnici.

 

Po návratu v hostelu balím a snažím se preventivně trochu spát, protože po včerejší noci v pokoji se 7 lidmi jsem si spočítala, že zrovna tak nebo líp se vyspím, když strávím poslední noc na letišti. K tomu se mi nechce vstávat brzo a být nervózní, že zrovna nepojede autobus. Navíc, jak víme, noc na letišti má taky své kouzlo…

 

Po setmění hladová vyrážím do ulic a nemůžu se dočkat toho falafelu. Podobně je na tom zjevně víc lidí. Na hlavní pěší zóně, kde bylo včera hodně živo, ale teď ještě není otevřený jediný obchod, prochází vyhladovělé davy a nedočkavě se houfují před restauracemi a stánky s falafelem. Tma už je dávno, ale prodavači si dávají hodně načas. Nevydržím to a vběhnu aspoň do „Makdonaldim“ na kosher hamburger (nevím, jak je možné, že jediný otevřený široko daleko je právě McD:-) Btw, cheesburger tady opravdu nedostanete, protože je to trestuhodná kombinace masa a mléčného výrobku). Na rozloučenou s Jeruzalémem si pak konečně dám i ten falafel, a pak už jen vyzvednu v hostelu krosnu a zamířím na Ben Gurion airport.

 

Odvoz jsem si zařídila s firmou, co provozuje sběrné taxíky (šejruty), před jejich kanceláří mě v deset večer vyzvedne mikrobus, pak nabereme v Jeruzalémě asi další 4 lidi a vyrážíme do TLV. Vyloží nás před halou a já se jdu „ubytovat.“ Následuje první interview se security, ale tohle je totálně v pohodě. Mladý kluk, hrozně milý a zdvořilý, jen se zeptá, kde jsem cestovala, když odpovím, že jsme byli i v Safedu, úplně se rozzáří, protože tam bydlí. Nakonec mi i sám doporučí, kde najít vhodné místo na spaní.

 

U odletů je pořád dost lidí, obchody ještě všechny otevřené, kupuju si taky za poslední šekely vytoužený hebrejský slovník, a pak se ukládám v koutě u prosklené stěny. Není sem moc vidět, normálně si na zem natáhnu ručník a krosnu pod hlavu, nakonec tu takhle přespává víc lidí. Je to trochu divný pocit, říkám si, že se možná probudím s pohledem do hlavně samopalu, až mě někdo přijde kontrolovat, ale naštěstí nic takového. Nebýt těch věčných ´security announcements,´ vyspím se úplně skvěle, ale i tak se jakž takž dalo, a zbytek jsem dohnala kafem.

 

Well, and that´s it. O čtyři hodiny později jsem se zas objevila na Ruzyni, málem vběhla do náruče Igalovi, který u příletů čekal na svou další várku izraelských turistů, a celou cestu domů pak vymýšlela, jak se moct co nejdřív do Izraele vrátit…

Reklamy