Zdeňka:

Před šíitskou mešitou v Baalbeku

Ráno jsme pobalili saky paky a rozloučili se s Joeovým kvartýrem chutnou snídaní. Ranní lučinový humus jsem zajídala plackou a vajíčkem. Kafe vystřídalo čaj. O deváté hodině dorazili naši milí řidiči Tali a Ali. Nasedli jsme do dodávky a vyrazili přes hory do Baalbeku, nejvýznamnější římské lokality na Blízkém východě. Cestou přes vršky spatřil Tali sníh a křiknul na Aliho, aby mu zastavil. Hned co ho ochutnal, chytnul Aliho za ruku a donutili Katku, aby je vyfotila. Po chvilce veselení na sněhu (zatímco my jsme byli v autě) nasedli zpět do vozu a radostně Kataríně poděkovali, že díky nám mohou na tak krásný výlet.

Hned poté, co jsme se rozjeli, si Katarína vzpomněla, že chce kakat. Přejeli jsme vršek hor a před námi se objevilo území Anti Libanonu. Tak se nazývá druhá část země za horami. Katka zavelela k pauze a Ali zaparkoval na ruční brzdu asi dva metry od srázu. Hlavně já jsem si přála, aby svou aktivitu naše kočička zvládla co nejrychleji.

Ali a Talih. Dnes již naposledy

Během cesty si klucí řidiči pouštěli svou oblíbenou hudbu. Těsně před příjezdem do Baalbeku jsem byla od všech upozorněna, že se přece říkalo, že děvčata by neměla vystupovat v Baalbeku v kraťasech nad kolena. To jsem jaksi neslyšela, takže jsem se prohrabala batožinou a vytáhla si tříčtvrťáky, ve kterých jsem se musela pařit po zbytek dne….a stejnak na nás koukali jak na exoty.

Baalbeku, přirozeném centru Hizballáhu, jsme nejprve navštívili pro mě turisticky vykonstruovanou „památku“ NEJVĚTŠÍ OPRACOVANÝ KÁMEN NA SVĚTĚ. Je usazen v Baalbeku v lomu na kopci šejcha Abdulláha a měří21,5 m x 4 x 4,5. Traduje se, že když se ho dotkne žena, zvýší se její plodnost. Kamenem se chlubí baalbecký rodák Abd an-Nabí al-Afí, který ho vyhrabal ze skládky odpadků.

Po návštěvě a několika fotek kusu horniny jsme se podívali do překrásné šíitské mešity Sajida Chawla. Při vstupu jsme si zuli boty a vyfasovali hábity. Hned za vchodem se mešita rozdělovala na dámskou a pánskou část, takže Rudka od nás ihned oddělili. Vnitřní prostory mešity byly monumentální. Šíitská mešita byla nádherně zdobená, ze stropu visel krásný křišťálový lustr a stěny byly vyzdobeny mozaikově do modra. Prostory byly velmi světlé, neboť v mozaikách byla zapracována i malá zrcadélka. Při výstupu jsme všichni dostali bonbónky. Já jsem vesele odešla i v hábitu, až Tali s Katarínou se začali smát, když si toho všimli.

Panorama Baalbeku

Pěšky jsme se přemístili k chrámovému komplexu skládajícího se z Jupiterova chrámu (mající nejvyšší sloupy na světě vysoké 22,9 m a v průměru 2,2 m, vztyčených jich zůstalo šest), Venušina chrámu, Bakchova chrámu a dvou nádvoří – vstupního a šestibokého. Výstavba chrámů začala údajně roku 60 před n. l.. Jupiterův chrám byl dokončen o 120 let později. Starověké ruiny jsou považovány za jeden z divů světa. Chrámy byly vystavěny v tak monumentálním měřítku, že zastínily své protějšky v Římě a město bylo dlouho do křesťanského období centrem pohanského kultu. Hanka poctivě doplňovala Katčin výklad, a to i v nesnesitelném vedru, které v chrámovém komplexu panovalo. Teploměr ukazoval 30 stupňů ve stínu a během naší prohlídky nezafoukl ani větříček.

Údolí Biká. Nádhera.

Sotva jsme vylezli z římských památek, už nás nabírali Tali a Ali. Tali se rozhodl nás překvapit a vzal nás na krátké posezení ke svému strýci a tetě z otcovy strany, kteří bydlí ve vsi za Baalbekem. Ti nás pohostili více než důstojně (jen do toho syrového mletého masa se nám nějak nechtělo…pozn. Hanky). Nejen, že jsme si ve stínu odpočinuli, ale nahlídli jsme i do domácnosti typické libanonské rodiny. Teta Taliho se s námi rozloučila věnováním růžiček ze své zahrádky. Pak Tali vyjel na kopec, kde se nám naskytl výhled na místní vinice. To už byla jen ochutnávka toho, co nás čekalo o chvíli později. Ochutnávka vín v nejznámějším a nejstarším libanonském vinařství KSARA. Pod vinicemi jsme ještě na chvíli vystoupili na římských památkách Kasr Naba.

vinice

Víno KSARA se začalo v oblasti pěstovat na počátku 18. století. O rozšíření vinice se zasloužili Jezuité, kteří ji v roce 1972 prodali současným majitelům. Unikátní jsou prostory, kde je víno skladováno a dozrává. Jsou to jeskynní chodby, které byly objeveny již v době římské a během první světové války byly rozšířeny. Nyní mají chodby délku kolem2 kma drží se zde teplota kolem11 stupňů Celsia, což je pro víno ideální. V těchto chodbách jsme se byli podívat a pak nás ještě čekala ochutnávka. Ta se nám velmi líbila. Společně s námi se exkurze zúčastnili Tali a Ali. Ali však neochutnával vína. Chvíli jsme se bavili, zda nepije kvůli víře, či že bude řídit. Nebylo to ani z jednoho z těchto důvodů. Přiznal nám, že by ho pak bolela hlava a jak se hned na parkovišti ukázalo, ani do řízení se mu nechtělo. A tak po ochutnávce řídil Tali.

Jeli jsme ale jen chvilinku, protože se blížilo sběrné místo taxíků převážejících turisty přes hranice do Sýrie. Poslední společné minuty jsme si užívali tleskáním a zpíváním do arabské vřeštící lidové hudby.

Na sběrném místě přišla na řadu nekompromisně smlouvající Katarína. Jen co vylezla z auta, sesypalo se kolem ní několik řidičů nabízejících své služby. V dohadování o nejlevnější převoz přes hranice jí pomáhal Tali. Nakonec se zadařilo a po rozloučení s našimi řidiči následoval přesun k hranicím. Nejprve jsme absolvovali proces na libanonských hranicích, kde jsme museli vyplnit výstupní kartičky. Obdrželi jsme výstupní razítko a následoval přesun na syrskou hranici. V území „nikoho“ nás už oslovovali billboardy prezidenta Bašára Asada. Na syrských hranicích se situace trochu zkomplikovala, neboť jsme neměli předem vyřízená víza. Celníkům trvalo zhruba dvě hodiny, nežli zatelefonovali na syrské ministerstvo zahraničí a prodali nám své razítko do pasu. Čekání jsme krátili rozebíráním Katčiny malé podprsenky. Naši zapálenou debatu s pobavením sledoval i velký počet místních nudících se celníků. Naši stupňující se netrpělivost naboural svou hláškou Rudko, který prohlásil, že pokud nás do Sýrie nepustí, domaluje syrskému prezidentovi na plakátu knírek.

Po navrácení pasů jsme ještě projeli kontrolou zavazadel a poté jsme konečně byli vpuštěni do země prezidenta Asada. To už den přešel v noc a nám se zhruba po půl hodině jízdy autem objevil před očima obraz osvětleného Damašku. Velmi nás překvapil první dojem ze Sýrie. Zatímco v Bejrútu jsme čekali větší čistotu a pořádek, čekaly nás rozpadlé baráky. Sýrii jsme si naopak představovali jako ušmudlanou vojáky obsazenou zemi. Namísto toho jsme od hranic jeli po nové dálnici a v damašských ulicích žasli nad pořádkem. Řidič nás vyhodil před domem, kde Katka bydlela během svého pobytu v Sýrii. Za účasti pohledů všech v ulici přítomných a hlavně majitele pronajímaného bytu jsme vstoupili do baráku. K večeři jsme si pochutnali na vínečku Ksara a na místní pizze.

Advertisements