na vrcholu, ve výšce 3088 m.n.m.

Druhý den v horách jsme se rozhodli vystoupit na nejvyšší horu Libanonu – Qornet as Sawda (3088 m.n.m). Podle všech dostupných informací by měl tento výstup být nenáročný, akorát jsme se již jaksi z internetu nedozvěděli, kde přesně se nachází a kudy tam jít. Pomohl nám ale náš řidič Michael, kterého jsem se zapoměla zeptat, jestli náhodou není bratrem jednoho z nejvlivnějších politiků z křesťanských kruhů, protože vypadal podobně (Samir Geagea).  Jeho Mazdu jsme již vyzkoušeli den předtím a vzhledem k tomu, že nás je šest a mazda je tak pro čtyři osoby včetně řidiče, jsme se první den museli trochu „učit“ jak do ní vůbec nastoupit – dnes jsme to již zvládli docela rychle a po pár minutách jsme se vydali na cestu.

Michael nás vyvezl za lyžařské středisko úplně nahoru nad silnicí, která veda do Baalbeku, a vysadil až tam, kde již nešlo dál jeho Mazdou zajet bez ujmy na zdraví a životech. Vystoupili jsme, chvilku jsme se fotili a Michael nám několikrát vysvětlil cestu, poté jsme se rozloučili, a plní elánu se vydali na cestu, která by měla trvat asi pět hodin.

Ještě máme hodně energie

Hned první setkání s ještě neroztátým sněhem se neobešla bez koulovačky a samozřejmě focení. Snaha o fotku s výskokem skončila několika vtipnými snímky. Nalevo nás doprovázel dechberoucí výhled do údolí Kadíša, na město Ehden i Bšarré a samozřejmě na rezervaci Cedry Páně a lyžařská střediska s vleky. Napravo bylo vidět pohoří Antilibanon, kde na jihu z mlhy a oparu vykukoval Hermon – jakoby na nás koukal a záviděl, že naň lézt nebudeme – alespoň ne tentokrát … Cestou jsme probrali všechno možné, s Dankou jsme stihli založit cestovní kancelář, až jsme se nakonec zastavili na svačinu. Ještě pořád jsme byli nad Cedrami.

Pokračovali jsme pak dál až na místo, kde končí lanovky, a věděli jsme, že zatím jsme správně. Nicméně nyní nastalo dilema – kde vlastně ten Qornet as-Sawda leží? Pomohla mapa, kompas a selský rozum zkušenějších z naší výpravy, což ale znamenalo cestu dlouhou a klikatou přes sníh a bláto po dobu nejbližších nejméně dvou hodin. Počasí bylo výborné a obloha zcela modrá, bez jediného obláčka.

Já  jsem samozřejmě neměla žádné ponožky v sandálech,  se kterými jsem již  měsíc předtím udělala kariéru ve sněhu v Íránu. Nejprve mě tvrdý a místy trochu špinavý sníh studil, pak už ani ne. Jediná nevýhoda byla časté zastávky na toaletu.

úporná cesta nahoru, většinou po sněhu

Pokračujeme neustále ve směru severo-východ a všechny pahorky kolem vypadají mít stejnou výšku. Každý z nich ještě zdobí sníh, ale na svahu některých jsou malé kříčky, které nesmírně píchají – jak se o tom měl možnost přesvědčit i můj pravý malíček. Vytahujeme proto s Hankou trn z prstíku a pokračujeme dál. Konečně vidíme, jak se cesta rozděluje, a jedna vede doleva a jakoby nahoru právě pod kopcem který pokládáme za onen černý roh, jak v překladu zní název nejvyšší hory Libanonu.

Cesta po stezce vede mírně nahoru, ale není jednoduchá, protože se nám každou chvíli ztrácí pod sněhem, po kterém musíme jít traversem. Jedna ze Zdeněk stoupí vedle a už se kutálí dolu – na tom tvrdém sněhu to není nic příjemného a skončí s odřeninami.  Po krátké přestávce ale pokračujeme v plném počtu dál, pořád po stezce nebo po sněhu traversem, a na některých místech je nad námi po levé straně sníh až na vrcholek kopce, přitom někde tvoří i převis, který, kdyby se zrovna odtrhl ….raději ani nemyslet. 

Přicházíme k větším skalám, a máme toho tak akorát dost, jsou dvě hodiny, to znamená, že bychom každou chvíli již měli být na místě. Rudko se vydává na přezkum dalšího terénu, a my ženské osazenstvo obědváme ze zásob. Největší překvapení čeká na Zdeňku, která ve svém sýrem obloženém rohlíku nachází čokoládu! Rudko se pak vrací a sděluje nám, že je před námi poslední půl hodina cesty. Vede opět přes sníh, který moje prstíky již ani nevnímají, a na posledním úseku docela prudce ještě po skalách a štěrku nahoru.

pomohla i mapa a orientační smysl

A jsme tady! Fotíme se u kovového čehosi na úplném vrcholku, kde trochu fouká, a odkud vidíme na okolní nižší kopce ale také částečně na pobřeží, a na Antilibanon směrem až do Sýrie. Na Kypr nevidíme, taková viditelnost zase není. Je tady ohniště, někdo patrně dělal oheň a možná tady i stanoval.  Překvapilo nás taky to, kolik vystřílených nábojů jsme tady našli, nikdy jsem si nemysela, že občanská válka probíhala na nejvyšší hoře Libanonu, a ani to, že by toto místo bylo rájem myslivců.  Vzhledem k tomu, že docela hodně foukalo, záhy jsme se vydali na cestu zpět.

ve výšce 2800 metrů a výhled až na pobřeží - to je možné jenom v Libanonu

Cesta zpět byla dlouhá, při tom neustálém přemýšlení, jestli vůbec jedeme správně, jsme si asi ani neuvědomili, jak daleko od vleků jsme zašli. Cesta nebrala konce … až nakonec vidíme vleky! Rozhodli jsme se, že se vrátíme kratší cestou, dolu od vleků po sjezdovce. Jestli jsem následně měla svalovku, tak to bylo právě díky tomuto ne moc dlouhému, ale pořádně příkrému svahu, který protínala cik-cakující stezka. Výhled odsud byl naprosto fantastický. Cedry jsem měla vždy ráda, ale dnes jsem se do libanonských hor opravdu zamilovala, a dnešní den se pro mě nejspíš stane vůbec highlightem celé cesty.

Ani nevím, jak jsme zvládli sejít dolu a následně až do hotelu, i když přiznávám, že s jednou se Zdeněk jsme podváděli … stopli jsme si auto, které nám zkrátilo návrat o cca 1 kilometr. Večer následovalo vínko, facebookování a zasloužený oddych. Nejvyšší hora Blízkého východu byla pokořena.

Advertisements