Wádí Qadíša

Hanka:

První den našeho pobytu v horách v Les Cedres byla na programu procházka / trek (jak se to vezme) údolím Kadíša a návštěva maronitských klášterů a případně i místního poustevníka. To vše se nám povedlo splnit a užili jsme si nádherný den v jednom z nejhezčích míst Libanonu.

vstupujeme do údoli …

V hotelu u Joea jsme se na dnešní den připravili pořádnou snídaní a o půl deváté vyrazili s místním taxikářem do východiště naší trasy, městečka Bšarré. Odtud nás čekal strmý sestup do údolí, 13 kilometrů a zase výstup nahoru do vesničky Hawka, kde jsme měli domluvený pick-up. Sehranost a flexibilita našeho týmu se projevila hned, jakmile jsme spatřili před hotelem náš taxík. 20+ let starý klasický Mercedes pro nás šest. Vzadu bylo trochu těsno, a já se Zdeňkou jsme se dělily o místo spolujezdce, ale jízdu jsme zvládli a dokonce ani nebylo nikomu špatně z průjezdů mnoha serpentinami s hlubokými výhledy do údolí.

Katka:

Kaple v klášteře Mar Elisha

Dnešní procházka byla určená k tomu, aby si mojí kamarádi trochu protáhli kostru a prošli se po krásné libanonské přirodě. Údolí Kadíša je k tomu přímo stvořené nejenom díky tomu, že 13 kilometrů není zas takový trek, ale také kvůli docela příjemné teplotě i v létě, a kvůli jejím památkám. Kdo by si kdy pomyslel, že tak hluboko v horách nájdete vůbec nějaké památky? Přitom Kadíša v sobě ukrývá více než dvacet klášterů a pusteven, dnes většinu z nich již opuštěných.  Důvod k uchýlení se do těžce přístupného a nehostinného prostředí údolí hlubokého kolem 500 metrů byl prostý – učedníci sv. Marona, který působil v oblasti dnešních hranic mezi Sýrií a Libanonem, byli pro svou víru pronásledování, a Kadíšu proto zvolili jako svůj útulek. Maronité tady přežili také příchod Arabů, přežili nájezdy Křížáků a příchod dalších dobyvatel – nikomu se do vysokých hor s kamenými stěnami a několika metry sněhu v zimě nechtělo. Právě proto máme na Blízkém východě právě v Libanonu maronitské křesťanství, které se hlásí k římskému katolicismu a uznává papeže, byť jsme historicky na území, které patřilo východořímské říši.

Hanka:

Vodopády nejsou v údolí Qadíša raritou …

V Bšarré jsme trochu tápali v nalezení správné cesty, která by nás zavedla o pět set metrů níž až na dno údolí, ale nakonec jsme překonali i toto – ovšem za cenu mokrých bot, zablácených noh a odřených ruk, takže dnes ani nebylo třeba vyhlašovat titul prasátko dnešního dne. Přebrodili jsme jakousi stoku, prolezli bodláčím a křovím, až jsme se zaprasení a zpocení ocitli u prvního z klášterů – Mar Elisha (nevím, proč jsem si myslela, že dole slunce pražit nebude). Klášter je částečně vytesaný do skály a přestože dnes již není obýván mnichy, jsou tu k vidění jejich zařízené cely a kaple. Těm, co tu dřív žili, jsme rozhodně záviděli úchvatné výhledy z oken cel. Pokračovali jsme ještě níž, a pak pěkně ve stínu po rovince po štěrkové cestě nad řekou Kadíša, která údolím protéká. Z obou stran se nad námi tyčily skalní

seznamte se – sýr Šenkliš

stěny, sem tam porostlé keříky nebo lesíkem borovic, a při pozornějším pohledu šlo vysoko ve skalách rozeznat okrově zbarvené zbytky klášterů a kostelíků. V půlce cesty jsme si dali pauzu na oběd v restauraci (kuřecí sendviče, podivná sýrová koule zvaná šenglíš, a jako vždy nesměly chybět i olivy, tabouleh, a hummus. Cesta se pak zahnula vpravo strmě nahoru a změnila se v úzkou lesní pěšinku, po které jsme vystoupali k dalšímu klášteru – tento se jmenoval Kannubín, a dodnes jej obývají jeptišky. Ke klášteru patří také kaple Sv. Maríny, která podle legendy prožila život v klášteře tajně převlečená jako mnich.

Odtud jsme pokračovali po ještě užší stezce vedoucí po hraně srázu. Cestička tak na půl metru široká, a přestože normálně závratěmi netrpím, pohled na Zdeňku stojící na jedné noze na kraji útesu s úsměvem a prosbou „takhle mě tady vyfoť!“ zamával i se mnou. Dohodli jsme se na zákazu nebezpečných fotek, a cestou nahoru probírali, co dělat, kdyby se v údolí někomu z turistů něco stalo. Rychle jsme došli k závěru, že dělat by se nedalo nic. Několikrát si taky vyslechnu strašidelné scénáře, co všechno by se mohlo stát, a hlavně dobře míněnou radu: „Devadesátiletého pána do údolí nebrat!“

Katka:

kostel v klášteře Qannoubín

Cesta údolím Kadíša nejrpve prudce klesá, poté po celou dobu zůstává na stejné úrovni, nakonec opět prudce stoupá. Cestou nás vítali všudepřítomné ještěrky a po větší část cesty nás doprovázelo zurčení potůčku se stejným názvem jako údolí – Kadíša. Cestou jsme navštívili pouze dva kláštery, ten první (Mar Elisha, sv. Elíši nebo Elizeje) sloužil kdysi jako sídlo biskupů maronitské církve a byl také centrem Maronitského řádu mnichů – samotářů, ten druhý, Qannoubín, byl zase centrem maronitských patriarchů. Zastavili jsme se také v kapli sv. Maríny a nakonec v poustevní pod vesničkou Hawqá.

Hanka:

s poustevníkem 🙂

Stoupáme stále výš a míříme k vrcholu našeho výletu – setkání s poustevníkem. V údolí Kadíša se totiž lze s jedním potkat: otec Dario, původem z Kolumbie, tu pobývá ve své poustevně a je možné ho navštívit. Představovali jsme si nějakou jeskyni, ale před námi se najednou objeví branka, zahrádka se záhony a slušný neomítnutý domek šikovně vystavený do skály ve dvou patrech. Po chvilce váháni opatrně vlezeme dovnitř a nakoukneme do kaple ve druhém patře. Ze tmy vyleze usměvavý vousatý stařeček v černém hábitu a ochotně nás přivítá, i když jsem původně čekala, že jediné co si může myslet, je „Zas tu otravinou nějaký turisti.“ Spustí na nás anglicky a hned nám nabídne, zda se s ním nechceme vyfotit (o což bychom se ani neodvážili požádat). Poustevník je hrozně fajn, když slyší, odkud jsme, hned nám poví, jak byl v roce 1970 v Bratislavě ve vězení (prý za to, že jako turista v Československu fotografoval), když se ptáme, jak je starý, sdělí nám,

zasloužená Almaza po výstupu posledních 300 metrů převýšení

že mu je76 aže bude mít brzo narozeniny (7. července). Protože to ho tu možná zrovna navštívím znovu i se svými klienty, slibuju mu, že přineseme narozeninový dort. (cestou zpátky pak vymýšlím co by asi tak byl vhodný dárek pro libanonského poustevníka…). Po pěti minutách se pak rozloučí s tím, že musí jít pracovat, a my se vydáváme na poslední úsek cesty, teď už jenom nahoru, abychom se zase dostali ven z údolí, kde nás bude čekat taxikář. Poslední metry po schodech jsou nejhorší, jsem celá zpocená a spálená, ale nakonec se jako poslední ven vyhrabu i já, a vpadnu rovnou do strategicky umístěného stánku s vychlazeným pivem, kde už na mě čekají i ostatní. Za sebe můžu říct, že z dnešku jsem nadšená, jsem ráda, že jsme to všechno zvládli, a občerstvení po výstupu je velice příjemné. Zatímco si vychutnávám odpočinek, do mysli se už pomalu vkrádá myšlenka, že dnešek je jen dnešek, a proti tomu, co nás čeká zítra – výstup na nejvyšší libanonskou horu – to ještě vůbec nic nebylo.

Katka:

Já jenom dodám, že Hanka nakonec dovezla marmeládu, a pan poustevník byl rád …

Advertisements