Katka:
Dnes nadobro opouštíme Saifi, následující tři noci budeme spát v Cedrech. Po snídani jedeme přes Bejrút na sever, nejprve do města Byblos. Tímto jsme nadobro opustili tradičně muslimský Libanon, a vyrážíme „ke křesťanům“. Cesta vede dálnicí podél moře, které ale nevidíme, protože celá oblast od Bejrútu po Byblos je zastavěná.

Křižácká citadela v Byblosu

V Byblosu nás čekají dvě aktivity – jednak se zase budeme koupat, jednak prozkoumáme archeologické vykopávky města, které se hlásí o titul toho nejstaršího, souvisle v dějinách obydleného. Konkuruje mu Jericho ale i Damašek, nicméně tady máme přímo v centru hmatatelné důkazy toho, že město existovalo již v době neolitické.

Opět jedeme s Alím a Talím, kteří nám zastavují u vstupu do historického Byblosu. Byblos nemá tak antický ráz, jako Tyros, jeho centrum je postavené z nažloutlého kamene a částečně obydlené. Je tady několik kostelíků, například maronitský kostel Jana Marka (nebo Jana Křtitele, jak chcete), který postavili již křížáci.  Nahlížíme dovnitř, je neděle, a začíná bohoslužba. Toho, čeho si

maronitský kostel sv. Jana Křtitele

našinci všimnou u takových příležitostí je, že kostely jsou v Libanonu plné, a nechodí sem jenom stařenky a dědouškové, ale také mladí lidé, nagelovaní šviháci v džínech, slečny oblečené jako ze žurnálu, a prostě celá komunita. Náboženství v Libanonu znamená pro člověka víc než pocit, že věří v existenci vyšší bytosti. Náboženství je indentita. Libanonec je nejprve maronita, šíita, až pak příslušník svého národa. Zejména křesťanská komunita se ke své identitě velmi hrdě hlásí, možná i proto, že za poslední století jejich počet výrazně klesl, a velká část komunity žije a vydělává v zahraničí. Náboženská příslušnost je to, co je pojí dohromady, a podle této příslušnosti také žijí, volí své politiky a třeba i mluví – jsou běžná slova, která neuslyšíte u sunnitů a naopak ta, která zase nepoužívají maronité.

Přicházíme k archeologickému parku a kupujeme si vstupenky. Musím říct, že ze všech památek je právě tento park nejlépe udržovaný a z hlediska informací nejlépe vybavený. Začínáme v křižácké citadele, kde je také muzeum historie Byblosu, a odkud je výhled na celý park. Následně si pak procházíme jednotlivé památky – laik by z těchto ruin nepoznal, k čemu co mohlo ve starověku sloužit, ale všude jsou informační tabule s nákresem a popisem anglicky a francouzsky. Chvilku oddychujeme v malinkém římském divadle a poté jedeme ven na nákupy.

Bybloský archeologický park

Malý, ale výborně zásobený súk potěší nejednoho turistu – mají tady totiž od pohledů přes knihy, vlajky a fénické vojáčky až po cedrové nástěnné hodiny úplně všechno.  Kupujeme pohledy, knižečky a další turistické nezbytnosti předtím, než se opět ochladíme ve vlnách Středozemního moře. Pláž v Byblosu je oblázková a je tady mnohem více lidí, ale nevadí nám to. Dáváme si sendvič plněný sýrech a čerstvou mátou, k tomu mátový čaj. Bez máty to v libanonské kuchyni nejde, a vzhledem k jejím účinkům na zažívání jí vítáme.

Hanka:

Ráno jsme se rozloučili s Bejrútem a naším příjemný ubytováním v Saifi Institute, naložili krosny do dodávky a se stejnými řidiči vyrazili tentokrát na sever. Čekal nás přesun do hor, kde máme v hotelu strávit 3 noci, a pak dále pokračovat přes hory a doly (pohoří Libanon, Antilibanon a údolí Biká) do Sýrie. Cestou jsme se chtěli stavit v Byblosu a Tripolisu, ale ten jsme nakonec museli vynechat kvůli probíhajícím demonstracím. Šlo ale o jediné narušení celé naší cesty. Před odjezdem z domova to podle dostupných mediálních zpráv ze Sýrie vypadalo, že jedeme snad do války, a bylo těžké upokojit příbuzné, kteří se nám pochopitelně snažili cestu vymluvit. Samozřejmě jsme pak s překvapením zjistili, že život tam probíhá úplně normálně a pokojně. V

... a takhle pohřbívali děti Féničané ...

případě Tripolisu nás ale před chystanými protesty varovali i naši místní řidiči, takže jsme se nakonec raději rozhodly nic neriskovat. O to více času jsme aspoň mohli strávit relaxací na pláži v Byblosu. Tam jsme dojeli z Bejrútu asi za hodinu, a šli se napřed podívat na místní vykopávky. Ty jsou ještě rozlehlejší než ty včera v Týru. Centrem areálu je křižácký hrad, ve kterém je velice zajímavé muzeum o fénickém období, nejstarším známém nápisu ve fénické abecedě, i o zde nalezených egyptských artefaktech. Nejvýznamnějším nálezem z byblosské nekropole byl ale kamenný sarkofág zdejšího krále Ahirama, dnes umístěný v Národním Muzeum v Bejrútu. Důležitý je proto, že na něm vytesané reliéfy z 10. st. př. n. l. obsahovaly nejstarší známý fénický text s abecedou, tedy jiným typem písma než dosud používané hieroglyfy a klínopis. Stejně jako Týr byl Byblos fénickým přístavem, odkud probíhal obchod s Egyptem. Dovážel se papyrus, zvaný řecky bublos, a ten také dal městu jméno. V celém areálu jsme strávili asi dvě hodiny, a bylo to velice zajímavé díky výkladu Kataríny a také, na rozdíl od včerejška, podrobným informačním cedulím u každého objektu. Taky se mi líbilo, že procházení památek vůbec nebylo únavné, protože celou dobu bylo pod mrakem, žádné vedro.

Podél obchůdků se suvenýry (zaujal nás hlavně mýdlový obchod, kde nám dali všechno očuchat, a pak krámek se zkamenělinami pravěkých ryb, které se v okolí Byblosu hodně nacházejí) jsme sešli dolů na pláž. Tentokrát jsme se nekoupali všichni, ale příjemně jsme poseděli na terase pod stříškou s čajem a sendviči (tedy opečený sýr nebo kuřecí maso zabalené v arabské placce).

Katka:

Odpoledne se vydáváme dál směr hory, jedeme po dálnici na Tripolis. Tady na nás čeká krátká, ale příjemná zastávka u Qalaat Museilha, malé pevnůstky ze 17.století, která trochu připomíná slovenské Strečno. Je krásný den, proto se

Pevnost Museilha

opět jako včera před pevnůstkou fotíme na tisíc různých způsobů, využíváme přírodní toaletu, a pokračujeme v cestě. Alí a Talí teď pro nás mají zajímavost – nedaleko Museilhy je mírné stoupání, a oni vypnou motor přímo před kopečkěm. Ale auto jede dál … Fotíme a natáčíme a snažíme se působit překvapeně a zaskočeně, i když takových míst optického klamu je na světě více, třeba v Jordánsku ale také u nás doma v Česku. Diskutujeme o vysvětlení, a to už jsme v podhůří Libanonu a Alí nám kupuje humus. Tentokrát ale ne v podobě již hotové pasty, ale čerstvou cizrnu ještě v luskách. Chutná jako hrášek, jenom je větší a zajímavě tvarovaná.

Stoupáme do vyšší a vyšší nadmořské výšky, poznáme to i podle klesající teploty. Bohužel na horách dnes není nejlepší počasí, a proto se brzy halíme do mlhy, která nás provází celou dobu až po město Bšarré. Snad bude zítra hezky, protože výhledy z této oblasti jsou nádherné. Z Bšarré pokračujeme ještě dalších necelých 10 kilometrů do Cedrů. Tak se jmenuje lyžařský rezort v nadmořské výšce 1800 metrů, poblíž kterého se nachází i jedna z dnes již mála cedrových rezervací.

Cedrová rezervace

Loučíme se s Alím a Talím, a Rafíq v hotelu Mon Refuge nás uvádí do jedné buňky, kde máme tři pokoje po dva, dvoje toalety a sprchy, a také kuchyňku a obývák s krbem. Vydáváme se ještě ven, protože je pořád světlo, k cedrové rezervaci. Je již zavřená, ale kolem obchůdky se suvenýry jsou ještě otevřené, hned nás odchytává jeden prodavač, a arabsky píše naše jména na dřevěné klíčenky. Dáváme si sandvič z arabského chleba, plněný čokoládou a banány, nebo sýrem a šunkou.

Hanka:

Po koupání už nás vyzvedli naši řidiči a směřovali jsme podél pobřeží dále na sever, až na dohled Tripolisu, a pak se uhnulo doprava a začali jsme serpentinami stoupat do hor. Ty se prudce zvedají hned u pobřeží a od moře jsme museli vyjet až do horského střediska The Cedars, které má1700 m. n.m. Specialitou našich řidičů je poslech kvílivé arabské hudby. To by ještě tak nevadilo, horší je, že při tom ještě oba tleskají do rytmu, a Alí se své zábavy

Před západem slunce

nehodlal vzdát ani v ostrých zatáčkách nad hlubokými srázy do údolí. Někteří z nás pobledli a radši se dolů na tu krásu vůbec nedívali. Kupodivu nás dovezli v pořádku a vyložili před hotelem Mon Refuge, kam pro nás za tři dny mají zase přijet. Tato severní část Libanonu, pro kterou jsou typické zelené kopce a sněhem pokryté holé vrcholky třítisícového pohoří Libanon, je obývána převážně maronitskými křesťany. Je to hned poznat i na budovách, které mají často na střeše bílou sochu Panny Marie, anebo podle kapliček a oltáříků s křížem nebo mariánskou soškou, které jsou umístěné skoro v každé zatáčce u silnice.

Horský hotel, kterému jsme neřekli jinak, než „U Joea“ podle francouzsky mluvícího majitele, je hodně pěkný. Byli jsme jediní hosté a cítili jsme se jako doma. Určitě k tomu přispěl i krb v jídelně, kde nám rozdělali oheň a naservírovali čaj, takže jsme si připadali jak na návštěvě v obýváku, a také samotné pokoje. To jsou vlastně apartmány, kde jsme měli pro sebe celý byteček a v něm tři pokoje, dvě koupelny kuchyňku a jeden velký společný pokoj, a navíc ještě balkón s výhledem na hory.

oddych v hotelu u Joea

Posezení u krbu jsme si krátili hrou aktivity, do které se nakonec zapojili úplně všichni. Mezi některé nezapomenutelné scénky patřil třeba Rudkův sebevražedný atentátník, nebo tichá pošta, kdy česká část výpravy zprznila slovenský národní poklad – Chalupkovou báseň – na výhružku „Hoď ho do mora!“

Navečer jsme se ještě vypravili na procházku směrem k cedrové rezervaci, jedné z mála v Libanonu, kde se dochoval poslední cedrový les se stromy starými více než 2000 let. Rezervace už sice byla zavřená, ale prohlídli jsme si stánky se suvenýry z cedrového dřeva a koupili si na večeři ve stánku zapečené placky. Tady měli kromě klasiky sýr a šunka dokonce i sladkou verzi s banány a Nutellou. Pokračovali jsme po silnici ještě kousek nahoru, kde jsme narazili na velkou budovu a před ní zase bíločerveně pomalované budky a vojáky se samopaly. Tedy, ozbrojený byl jen jeden, který to celé hlídal, a ostatní na hřišti vesele hráli fotbal. Zřejmě nějaké rekreační středisko libanonské armády. Škoda, že se s námi chlapci nechtěli fotit. Ještě víc než vojáci nás ale zaujalo náhodné setkání s českou rodinou. Mladí manželé se třemi dětmi byli jedinými českými turisty, které jsme za celý pobyt potkali. Cestují podobnou trasu jako my, akorát to projíždějí jako jednodenní výlety z Bejrútu půjčeným autem.

Katka:

Libanonské hory jsou krásne, je tady klid, ticho, vůně dřeva a pocit bezpečí. Čekají nás tady dva dny, které budou mít od oddychu daleko – jedeme totiž do údolí Kadíša a pak ještě pokořit nejvyšší bod Libanonu … ale o tom příště.

Reklamy