Tyros

Hned druhý den se vydáváme na jih Libanonu. Dnes to bude snad největší exotika a rozdíl proti tomu, na co jsme zvyklí v Evropě nebo dokonce co jsme viděli v Bejrútu.

Jedeme přes jižní Bejrút, čtvrt Dahii, kterou tradičně obývají šíitští muslimové. Máme pronajatý mikrobus se dvěmi řidiči, kteří se jmenují Alí a Talí. Talí nás vyzvedl v Saifi, Alího jsme vyzvedli my právě v Dahii, kde bydlí. Oby jsou šíitští muslimové, a jsou velcí kamarádi, prý bez sebe nemůžou být, proto jedou s námi oba. Opouštíme Bejrút, dostáváme se na pobřežní dálnici, kterou lemují dlouhé polí banánovníků. Stačilo by jenom vyskočit z auta a natrhat si celý trs. Banánové plantáže se střídají s menšími usedlostmi, po druhé straně naši cestu lemují kopečky a rodinné domy, ale také sady s citronovníky a pomerančovníky. Je krásný den, není ale moc teplo, a míjíme odbočku do tradičně drúzské oblasti Libanonu – pohoří Šúf.

Agora v Tyru

Za přibližně hodinu, možná necelou je před námi město. Je to Sidon, Zatím ho míjíme, protože směřujeme dále na jih, do města Tyros. Město Tyros, ale i Sidon se vzpomínají v Bibli, Ježíš sám je navštívil a učinil tady několik zázraků. Ale ještě dávno předtím to byla centrá fénické kultury a obchodu. Féničané byli nesmírně šikovní a úspěšní obchodníci, a přes jejich přístavy se dopravovalo zboží z Egypta, například papyrus, který se tady hodně využíval. Další druhy zboží se zase z Arábie vyváželi do Středomoří, přičemž dva obchodní artikly jsou spojeny s Féničany dosud: je to cedrové dřevo a purpur. Cedrové dřevo se vyváželo například do Izraelského království, a král Šalamoun z něj stavěl nejenom paláce, ale taky samotný židovský Chrám. Purpur se zase získával ze jednoho speciálního typu šneků, a barvilo se ním oblečení bohatých a róby kněží.

Obchodování z přístavu Tyros a Sidon nezanechali ani muslimové, a je pouze logické, že se tady o nadvládu pokoušeli křížáci, kteří táhli z Anatolie do Jeruzaléma. Moderní historie jihu Libanonu je zase poznačená nejkrvavějšími konflitky libanonské občasnké války, izraelskou okupací a silnou podporou šíítského Hizballáhu.

Řeka Litani

Překračujeme řeku Litani, což znamená, že jsme již skutečně na jihu, v pásmu okupovaném Izraelem do roku 2000. Dnes to již nepoznáváme, i když nás několikrát zastavují na checkpointech vojáci a ptají se, kam máme namířeno. Do Tyru jet není problém, ale dál na jih, až po takzvanou Bílou linii, kterou střeží vojska UNIFILU, bychom již potřebovali povolení.

Konečně jsme v Tyru! Přes město plné lidí a provizorních třžíšť si razíme cestu na pobřeží do al-Mina, neboli přístavu. Nejde o skutečný přístav, ale o archeologické vykopávky na místě, které bylo kdysi dávno ostrovem. Původní město bylo vystavěno právě takhle, na ostrově, a odstřiženo od pevniny z důvodu lepší obrany. Až král Hiram (žil v době krále Šalamouna) propojil pevninu s ostrovem, a ty nejzajímavější vykopávky jsou právě na někdejším ostrově.

Tyros

Po zaplacení vstupného se vydáváme směrem k bývalé kolonádě, která vede až k samotnému moři. Kdysi byla vykládana mozaiky, jako v podstatě celé město. Napravo je arena, ve které se pořádali různé sporty, nechybí ani rozsáhlé lázně. Tyřané vyráběli sklo, dosud jsou vidět kusy kamene, napůl zelené jako sklo.

Procházíme agorou, což je náměstí a hlavní místo setkávání významných obyvatel města, a jdeme se podívat na někdejší katedrálu, ve které by měli být pohřbeny kosti křesťanského dobyvatele Fridricha Barbarossy (zůčastnil se III. křížové výpravy). Dnes již je vidět pouze orientaci katedrály, několik římských sloupů a sem-tam na podlaze mozaiky.

pokus o výskok vo vodě 🙂

Nyní nás čeká příjemný bod programu – koupání ve Středozemním moři! Pláže v Tyru se pokládají za nejhezčí v Libanonu, a voda je příjmeně teplá. Neodoláme ani grilovaným rybám, které nám připravili v místní restauraci a užíváme si příjemné skoré odpoledne.

Cestou do Sidonu jsou Alí a Talí nesmírně veselí, jako kdyby v těch rybách něco bylo … začnou tančit a zpívat, Alí zrovna řídí, ale to mu nepřekážív tleskání, přičemž Talí vedle něj nezaostává. Zastavujeme u dvou kaťuší, které si fotíme, fotíme si také vojáky, ale jenom tak, aby si toho nevšimli – je to zakázané. Najednou, u podobné zastávky dostáváme od Alího všichni na krk věnečěk z bílých voňavých květů jaké se nosí někde v Karibiku.

girlandy, úsměv a sidonský přístav

A jsme v Sidonu. S kytkama na krku obdivujeme výhled na město z takzvaného Mořského hradu, který je jeho dominantou. Poté se jdeme projít na tržiště, abychom ochutnali sidonskou tradiční sidonské sladkosti plné oříšků a medu. Nakupujeme si také nějaké ovoce a pozorujeme ženy, které zrovna vychází z hlavní mešity po náboženské hodině – darsu. Sidon je nepříjemnější odpoledne, a oddychující staříkové nás zvou na kafé a vodní dýmku.  Ani se nám nechce jít domů, přece nakonec odcházíme směrem ze súku zpět k pobřeží, kde na nás mávají Alí a Talí.

u mešity v Sidonu s místními dámami

Cestou zpět se již jenom smějeme, tančíme s Alím a Talím na staré libanonské melodie a užíváme se pozdní odpoledne. U jednoho stánku cestou kupujeme banány, jak by to totiž bylo, navštívit jih Libanonu, a neochutnat banány!

Libanon je o pohodě, zábavě a radosti z každodenního života, o tom jsme se již přesvědčili, a protože „když jsi u Římanů,chovej se jako Říman“, nebudeme přece kazit atmosféru.

 Zítra nás čeká nadobro odjezd z Bejrútu a cesta do hor …

Reklamy