Tak to jsme my v plné sestavě

Jsou čtyři hodiny ráno a já se budím, abych jela své kamarády vyzvednout na letiště. A najednou vidím smsku … zpoždění letadla je nejmíň 1 hodina … budím se podruhé  před pátou, a s řidičem vyrážíme na letiště. V noci bez zácpy trvá cesta asi 8 minut … čekám přibližně pět minut a najednou je vidím!!! Jsem ráda, že jsou tady, a jsou nesmírně unavení, takže jedeme přímo zpět a ulíháme do postele.

Hanka:

Největší radost jsme měli se shledání s Katarínou. Čekala na nás i s taxikářem; když jsme vycházeli z letištní haly, hodiny ukazovaly 5:01 a v Bejrútu právě začínalo svítat. Vždycky mám ráda první okamžiky po příletu do dosud neznámé země. Během desetiminutové cesty přes jižní předměstí Bejrútu jsem fascinovaně zírala na chaoticky nalepené polorozbořené betonové domy, a nedokázala odhadnout, jestli jsou opravdu rozbořené z války, anebo ještě/už nedostavěné. Na první pohled to vypadalo, jako bychom se ocitly v nějaké zemi třetího světa. To se ale změnilo, jak mile jsme se přiblížili do centra a k našemu ubytování v křesťanské čtvrti Džemaize ve východní časti města. Hostel a Jazykový institut Saifi kousek od nábřeží vypadal sympaticky i zvenku, a o to více vevnitř. Od Katky jsme měli povoleno zakončit dlouhý cestovní den spánkem do devíti hodin.

První den máme na programu Bejrút. Bydlíme v hotelu Saifi Urban Gardens, který se nachází ve čtvrti Gemmayzeh, asi 5 minut pěšky od náměstí Mučedníků.  Na začátek si proto dáváme vádatnou snídani v Cafe em Nazih, a vyrážíme ven.

Hanka:

Milou součástí našeho pobytu v Saifi jsou libanonské snídaně. Na výběr máme buď omeletu, kořeněno fazolovou směs fúl anebo placky mankúše, pečené na zvláštní vyboulené plotně a plněné sýrem a rajčatovou omáčkou. Ty to u nás všech také vyhrávají. K tomu dostáváme zeleninu, džus, čaj a chobz, placatý místní chleba, který tu jinak nahrazuje příbor.

Antický a moderní Bejrút v harmonii

Jsem zvědavá, jak se mým kamarádům bude líbit … uvádím je cestou trochu do historie (nemoc z povolání), představuji jim obličeje z plakátů (různí mučedníci), až dojdeme na náměstí Mučedníků.  Centrum Bejrútu není tak velké, aby se nedalo projít pěšky, a za hodinu lze vidět jak pozůstatky antického Bejrútu (Berytu), tak několik roztomilých mešit (například Ommarovu, která byla kdysi kostelem), pár kostelů, a slavné Hvězdné náměstí. Na náměstí si dávám zmrzlinu, moji přátelé zatím nechtějí riskovat, a pokračujeme do bejrútských súků (tržiště).

Pohled do interiéru mešity Muhammada Amína

Kdo očekává klasické arabské tržiště, bude v Bejrútu zklamán. To bejrútske nese pouze název súk, nicméně je to ultramoderní nákupní centrum (mall), který se trochu ponáší na jeruzalémskou Mamillu. V rámci jednotlivých obchodů se zlatem, kabelkami, parfémy a oblečení drahých značek jsou i potraviny, proto, tam míříme.  Zboží, které našinec asi nejvíce uvítá v těchto arabských supermarketech jsou plné koše různých oříšků, a všechny ty druhy nakládaných oliv … k tomu samozřejmě nádherně vonějící koření.

Hanka:

Pak už vyrážíme do města. Katka je profesionálka, a tak nás napřed zavede před hlavní místní mešitu na Náměstí mučedníků, a tam nás začíná seznamovat s propletenou politickou historií Libanonu. Atentátů v ní nebylo zrovna málo, a první památník zavražděného politika – vlivného expremiéra Rafíka Haririho, o kterém zatím víme jen to, že po něm pojmenovali bejrútské letiště, si jdeme prohlédnout hned poté. Je to takový stan, uvnitř všude libanonské vlajky, a z reproduktorů se line dost depresivní hudba. Uprostřed je bílými růžemi obložený náhrobek, a opodál pak

Hrobka Rafíka Harírího

památníky dalších lidí, kteří při výbuchu 14. února 2005 zahynuli s ním. Hodně místních se před náhrobkem fotí. Dozvídáme se o Haririm a jeho podílu na poválečné obnově Libanonu, spojeného s kontroverzní firmou Solidere, kterou připomíná hlavně obří transparent STOP Solidere, dosud visící na poničené budově hotelu St. George, před kterým k explozi došlo. Dodnes se s určitostí nevyjasnilo, zda ho má na svědomí Sýrie, Hizballáh, Izrael, nebo někdo úplně jiný.

Protože je zrovna čas páteční polední modlitby, do Mešity al Amín, která připománá Modrou mešitu v Istanbulu, ale byla postavena v 90. letech, nás teď nepustí a tak pokračujeme směrem do centra podél maronitské katedrály sv. Jiří, patrona Bejrútu, a římských vykopávek s kolonádou a zbytky ulice

římské lázně v centru Bejrútu

cardo maximus na náměstí Riadh as Solh. Nad ním se tyčí majestátní budova Grand Serail, úřad vlády, ale k tomu je dnes uzavřen přístup. Chceme se dostat do úplného centra, na námestí Place d´ Etoille, ale protože prý zrovna probíhá zasedání v budově parlamentu na náměstí, v některých ulicích jsou zátarasy, a nechtějí nás pustit. To by ovšem nebyla Katarína, aby nějakého vojáčka neumluvila, a ten nás – exoty z čekoslovákija – s úsměvem nepustil dál. Aspoň se dají udělat nějaké pro nás exotické fotky, které se budou dobře vyjímat na Facebooku. S fotkami ozbrojených vojáků nebo obrněných vozítek budem za hrdiny, kteří jeli na dovolenou do válečné zóny, což vypadá přece jenom líp než tuctové fotky z Chorvatska. Nic ovšem nemůže být dál od pravdy, vojáci tu sice jsou, ale po předchozí cestě do Izraele mě to neudivuje ani neděsí. Na hvězdicovém náměstí Nadžme se známou hodinovou věží je zatím klid, ani místních moc není, a jako turisti jsme tu asi jediní. Kolem rozsáhlých vykopávek římských lázní přecházíme na pobřežní promenádu zvanou Corniche. Nikde asi není kontrast válkou zničeného a superluxusního Bejrútu vidět víc. Proti sobě stojí sotva dostavěné luxusní hotely jako Four Seasons a

Holiday Inn

další, a za nimi masivní betonové torzo hotelu Holiday Inn, kde jsou ve zdech dobře viditelné díry po střelách. Poměrně dost ostatních budov je podobně vybydlených a od skončení války v r. 1990 prakticky ponecháno osudu. Přes památník v místě atentátu na Rafíka Haririho pokračujeme dále po příjemné promenádě, kupujeme čerstvý pomerančový džus od pouličních prodejců (porušuju tak zásadní turistické pravidlo, ale zatím bez následků). Zastavujeme také v nákupním centru Bejrut Souks – s představou orientálních tržišť nemají společného vůbec nic, jsou to nedávno dostavěné moderní obchody luxusních západních značek. Zajímavý je pro nás supermarket, kde mají spoustu místního koření a různé nám neznámé zeleniny.

Pokračujeme na korníš (pobřeží). Odsud je nejlépe vidět, že Bejrút je moderní město s ultramoderní architekturou, ale trochu zmatečně postavěné. Ono tady není zase tolik prostoru, pobřeží není rovné, je ve formě menších nebo větších kopečků, na nich stojí výškové budoby starší, novější, ty rozmlácené a ještě neopravené, ty co jsou napůl opravené … Bejrút působí trochu chaoticky, a není úplně ideální na procházky.  Přesto je jeho nábřežní promenáda výborným místem k pozorování koloritu života této metropole, která ožívá každý večer a zejména v pátek. To sem chodí

Koupající se ženy

celé výpravy obyvatelů, kteří poté sedí na lavičkách a kouří vodní dýmku, pouští si hity z rádia v autě a honí děti po promenádě.

Teď odpoledne tady ale není moc lidí, pouze jeden prodavač čerstvého pomerančového džusu, který nelze odmítnout. Pláž na těchto místech kolem začátku promenády není nic moc, přesto se tam koupou místní muži, a na skalách mají piknik, kde zase nechybí vodní dýmka. Vodní dýmka je alfou a omegou života Libanonce, který se bez ní nehne ani na krok. Kde je vodní dýmka, tam je pohoda, relax a lidé k sobě mají blízko.

Seznamte se s tabule - salát z petrželové ňati, burgulu, rajčat a citrónu

Vydáváme se směrem do kopce do čtvrtě Hamra, která se nachází v tradičně muslimské čtvrti, a je synonymem pro nákupy, kavárny a bary. Máme už hlad, proto se stavujeme v jedné z restaurací u Americké univerzity, a mé kamarády seznamuji se salátem tabouleh a fatúš, s humusem a mutabalem, které nás budou doprovázet po celou dobu naší cesty po Libanonu a Sýrii. Poté, co pomyslně  zamáváme Blance Matragi u jejího „Haute Couture“, procházíme ulicí zase zpět na náměstí Mučedníků. Odpoledne a podvečer je to místo, kde v kavárnách posedávají libanonské rodiny, deti jim hlídají filipínské chůvy, a lemon bi nana teče proudem? Co? Lebom bi nana, neboli citronový džús s rozdrcenou mátou, který osvěží, napraví trávení, doplní vitamín C a uděla atmosféru příjemného večera.

Hanka:

Od pobřeží pak zamíříme do živých uliček čtvrti Hamra v západní části Bejrútu. Hlavní třídou je zde Rue Bliss (ulice zde mají většinou francouzské názvy), pojmenované po americkém protestantském misionáři, který v19. st. založil dnes proslulou AUB: American University of Beirut, která je jednou z nejprestižnějších a nejdražších na Blízkém východě. Za zdí se rozprostírá rozsáhlý kampus s univerzitními budovami (v tuto chvíli s BAR ještě netušíme, že jej poznáme opravdu důkladně a stane se pro nás útočištěm během posledního dne v Libanonu).

Blanka Haute Couture

Je čas na jídlo, a tak zvolíme malé bistro a s pomocí Kataríny objednáváme první libanonský oběd. Je výborný, vyzkoušíme od všeho něco, tedy mezze pro všechny a pak kuřecí nebo jehněčí sendviče, fattuš, tabuleh, hummus. Projdeme se po této čtvrti, Katka nám taky ukáže jednu zajímavost: salón české módní návrhářky Blanky Matragi. Pak už se vracíme do centra, už jsme docela uchození, ale nadšení a zvědaví na příval nových informací – Katka trpělivě vysvětluje všechno od Mohameda až po Libanonskou politiku a rozdílné barvy arabských šátků. Podíváme se ještě na synagogu, která je v rekontrukci, a jejíž obnovu údajně částečně zafinancoval i Hizballáh, aby se vyhnul podezření z nenávisti k Židům. Už za setmění docházíme zpět do centra a po krátkém posezení v kavárně pod hodinami na

v Omarově mešitě

náměstí se vydáváme na poslední památku: mešita al-Omarí, jež byla původně křižáckým kostelem. Tam dovnitř můžeme a je to pro nás všechny velký zážitek. Rudko napřed málem způsobí skandál, když omylem téměř vleze do oddělené části pro ženy, ale pak už je vše bez problémů, a dokonce můžeme uvnitř fotit. Uvnitř už skoro nikdo není, ale přesto si připadám dost nepatřičně. My holky vyfasujeme slušivé černé erární hábity s kapucí, což je pro nás zdrojem veselí a žadoníme na Rudkovi, aby nás mockrát vyfotil. Spíš než muslimky si připadáme jak mniši z románu Jméno růže nebo něco na ten způsob.

Náš první libanonský večer se vydáváme ztrávit v Gemmayzeh. Jen ztěží byste nalezli více barů a nočních podniků v takové koncentraci jinde, než v této tradičně křesťanské čtvrti. Je pátek večer, a v Café em Nazih je jako každý pátek na programu DJ Michelle a její výběr songů.

Není co dodat ...

Převlíkáme se a jdeme dolu, kde už jsou obsazeny skoro všechny stoly. První písně ještě všichni sedí, což se ale rázem mění u asi třetí nebo čtvrté. Libanonci se rádi baví, a stačí, když jim pustíte tu správnou melodii … my si dáváme vodní dýmku a pivo, jdeme si také zatrsat, ale zážitkem je pozorovat místní a jejich bezprostřednost.

Přichází na řadu … dabke!! Dabke je národním tancem v Sýrii i v Libanonu, je to tanec kolektivní, který pozůstává z několika po sobě se opakujících kroků, přičemž vždy někdo také tancuje veprostřed … já osobně miluji dabke a proto vystřelím od stolu jakmile spatřím, že už se tančí. Vracím se zadýchaná, uskákat dabke je někdy dřina. Ale stojí to za to.

Náš první den byl výborný a užili jsme si ho. Zítra nás čeká cesta na jih do Tyru a Sidonu.

Reklamy