Ve starých uličkách Jázdu

Probouzím se ráno před šestou hodinou, jsme již blízko Jázdu. Krajina kolem je skutečně pouštní, a mne jaksi srdci blízká – v pouštním prostředí se cítím jako doma. Nakonec je to skoro sedm hodin kdy konečně vystupujeme z vlaku, a já zamířím si koupit jízdenku na další den do Esfahánu. Nemají, je pátek, ale mají jednu na dnes – sedmou hodinu. Kupuji si ji, a teprve v taxíku zjišťuji, že nad časem je napsáno sobh, což jak arabsky, tak persky znamená ráno. Aha. V 7,07 mi teda byla vydána jízdenka na vlak, který odjel v 7,00 … otočím teda taxík a jedu zpět, kde za pomoci místních, kteří znají pár slov anglicky a také za pomoci nepříliš radostného výrazu v obličeji se dožaduji svých práv a tudíž vrácení peněz.. Jízdenku si koupím proto radši v Jázdu v jedné z cestovních kanceláří. Tak mi to vlastně poradil i Lonely Planet (nejspíš jim také přímo na nádraží prodali jízdenky na vlak, který již odjel J), akorát já jsem chtěla být hrdinkou a zvládnout to sama.

Přijíždím do hotelu Silk Road, který se nachází přímo ve starém Jázdu, a je ve své kategorii patrně nejlepší. Je to vlastně původní obytný dům přestavěný na hotel, kde po obvodu vnitřního jakéhosi nádvoří se nachází pokoje. Veprostřed

snídaně – datle, meloun a macesoidní chléb 🙂

nádvoří je malý bazének s fontánou a kolem stoly restaurace a místo k sezení. Můj pokoj ještě není připraven, nicméně dostávám snídani formou bufetu – tady se seznamuji s novým typem íránského chleba, který mi připomíná židovské macesy, akorát není tak křupavý. K tomu je sýr, máslo, ale také výborné čerstvé datle a meloun.

Na Jázd mám dva dny, proto nespěchám. Dopřeji si nejprve pořádný spánek, poté dobrý oběd, protože zatím můj pobyt v Íránu byl spíš o honičce, zařizování a krátkém spánku. Odpoledne se vydávám na poznávání starého města. Začínám hned u hotelu, a to mauzolea Sayyida Ruknedína, které je staré 700 let. Pokračuji malými a úzkými uličkami dál dovnitř starého Jázdu, a velmi

Badgír

brzy mne vítá symbol města, takzvané badgíry neboli větrné věže, které sloužily a vlastně dodnes slouží k zachýtávání co i nejmenšího vánku a jeho odvádění dovnitř domu. Lidé si po staletí prostě uměli pomoci – také jim nic jiného v některých oblastech nezbývalo.  Pokračuji dále ke Khane Lari, což byl obytný dům, postaven během doby Kádžárovské, a dosud si zachoval typické črty městské íránské architektury. Mezi jednu z črt patří třeba dva různé způsoby klepání na vstupní vrata. Pro ženy je tam kruh, pro muže jakoby páka. Protože vydávají dva různé zvuky, obyvatelé domu věděli, jestli za dveřmi je muž nebo žena, a  podle toho šel otevřít patřičný člen rodiny.

Na malém náměstí pak doplňují informace a mapy v návštěvním centru. „Chórídzžíje, chóridžíje,“ tak se na moji adresu vyjadřuje místní skupinka žen, ale vím, že to myslí v dobrém – toto slovo znamená cizinka, a cizince, – jak pomalu zjišťuji –  tady mají rádi. Další skupinka se mnou pouští do řeči, a anglicko – persky si vzájemně pomáháme při utváření smysluplných vět. Dvou mladým Íránkám se líbí můj šátek a to, jak ho mám uvázaný. Hussein by byl na mne hrdý, opět jsem styl a la slušná Sunnitka, protože fotím, a šátek by mi z hlavy pořád padal. Nahlížím do hrobky Dvanáctí šíitských imámů, kde ani jeden z nich nebyl nikdy pohřben, a také do Alexandrova vězení, které mohlo být už v době Alexandra Velikého využíváno k držení zločinců.

Následně mne odchytí muž na kole, který mne vede uličkami k Husejníji, ze střechy které je krásný výhled na město. Husejníje je budova, která se využívá během svátku 10.Muharram, kdy si šíité připomínají  umučení Husejna, syna chalífu Alího.  Ze střechy je skutečně celé město jako na dlani, a můj samozvaný průvodce mi ukazuje na jednotlivé tyrkysové dómy  a pojmenovává je. Jeho angličtina není valná, ale jeho zanícení pro odchytávání turistů a podávání

Páteční mešita

informací, je ukázkové. Po skončení prohlídky ho samozřejmě odměním a pokračuji dál k hlavní mešitě Masdžide Džáme. Ta v Jázdu má jeden z nejvyšších portálů v Íránu a jediná škoda je, že portál je zrovna obložený lešením. Vstupuji dovnitř mešity a uvědomuji si, že na rozdíl od těch sunnitských, kde se boty odkládají již u vstupu do nádvoří, tady se vstupuje v botách, a pouze modlící se, kteří přistupují až k mihrábu na koberec, si boty sundají. U mihrábu stojí několik modlících se žen. Nalevo se nachází knihkupectví náboženské literatury, a mne zajímá, jak to mají s koránem. Mají ho v perštině, nebo v arabštině? Korán je slovem božím jenom v originálním jazyce, kterému ale Peršané přirozeně nerozumí. V Íránu to mají ale dobře vymyšlené –  jednotlivé súry jsou skutečně arabsky, pod nimi je ale vzápětí perský překlad. Písmo je stejné, takže běžnému íránskému věřícímu tak nic nebrání v recitování a současném porozumění textu.

Pomalu se začíná stmívat. Před opuštěním starého města si ještě pořídím krásný tyrkysový hedvábný šátek, a mířím k monumentu Amír Čakmak na stejnojmenném náměstí. Přicházím tam již za soumraku, kdy se pomalu shlukují mladí lidé po skupinkách, povídají si, hází na sebe vzájemně pohledy a neustále se smějí. Na náměstí jsou lavičky, ale většina sedí v trávě vedle fontány.

Amír Čakmak

Amír Čakmak se právě rozsvítil, a je to skutečně hezká podívaná. Budova slouží jako husejníje, to znamená opět k rituálům doprovázejícím 10. Muharram. O Nourúzu lze patrně na něj i vylézt, já se ale spokojím fasádou a kochám se v její velikosti a stylu. Cestou domů se stavuji na jídlo, které pozůstává z výborné čočkové polévky, která připomíná indický dhál, a badenjam – lilek v rajčatové omáčce s rýží.

Druhý den pobytu v Jázdu se chci zaměřit na Zoroastriány a jejich kulturu. Toto dnes již málem „vyhynulé“ náboženství co do počtu vyznavačů se zrodilo v Persii již ve druhém tisíciletí před naším letopočtem, tudíž je to jedno z nejstarších náboženství světa vůbec. Představitelem zoroastriánství je Zarathuštra, čož byl recitátor posvátných textů, který toužil po mystickém naplnění a božských zjeveních, čehož se mu také dostalo, a on tato zjevení zapsal v tzv. Avestách. Podle jeho učení byl nejvyšším bohem Ahura Mazda, který je absolutní dobro a pravda. Ahura Mazda stvořil dvojčata, ze kterých jedno bylo dobrým duchem, to druhé se rozhodlo konat zlo. Tyto dvojčata spolu neustále zápasí, a člověk má možnost si vybrat, kterého bude poslouchat.

Zoroastriáni byli v historii mnohokrát pronásledování, jak křesťany, tak muslimy, a jejich počet celosvětově se odhaduje na asi 150 000. V Jázdu jich dnes žije asi 5000. Podle islámu jsou součástí lidu knihy, to znamená, že by měli být chráněni. Dnes mají jedno křeslo v íránském parlamentu, přesto však mnozí po vzniku islámské republiky emigrovali do zahraničí. Ti, co zůstali, se podrobili islámskému kodexu oblékání, i když ženy Zoroastriánky nikdy nepřijaly čádor.

Zoroatriánský chrám ohně

Mířím k Ateškáde, neboli chrámu ohně. Ten v Jázdu navštěvují věřící z celého světa, je totiž nejvyšším v hierarchii chrámů ohně. Chrám se nachází a jedné z větších ulic ve městě, a je oplocený.  Před chrámem se nachází jezírko, a po nahlédnutí přes okno je vidět oheň, který tady plápolá již 70 let, ale ve městě Jázd je již od 15. století. Tento oheň pozůstává ze 16 různých plamenů z různých zdrojů, které prošli procesem rituální očisty. Proč je oheň tak důležitý? Oheň, spolu s vodou jsou dva elementy, které zajišťují rituální očistu. Ačkoli kult ohně v ranních dobách zoroastrismu nebyl známý, vyznavači Ahuru Mazdy se chtěli výrazně odlišit od vyznavačů babylonských náboženstev, a v době antické si stavěli vatry na volných prostranstvích. Když byli pronásledování, prchali i s ohněm.

Posvátná úcta k ohni a vodě také vysvětluje další  zoroastriánský zvyk – pohřbívání na Věžích mlčení. Tělo mrtvého člověka je totiž nečisté, a jeho uložení do země by kontaminovalo jak vodu, tak oheň. Proto byli tělá mrtvých pokládány na střechu věží, které byly veprostřed své kruhovité plochy snížené, a poté, co zůstaly pouze kosti, byly tyto uloženy do kostnice vevnitř věže.

věž mlčení na předměstí Jázdu

Jedna z takových věží se nachází i na periferii Jázdu. Cesta od Ateškáde netrvá déle než deset minut, a za chvilku již s vodou v ruce vykračuji prudce do kopce. Cestou se mi otevírá nádherný výhled na Jázd, a vidím, že nedaleko stojí věž druhá. Výstup není jednoduchý a je vidět, že Věže mlčení nebyly, a snad ani dnes nejsou primárně turistickým místem. Do samotné věže se vystupuje přes zeď, ve které jsou schůdky. Na střeše věže je vidět kruhy snížený střed, kam se ukládaly těla dětí. Dál od středu to pak byly ženy, a po obvodu zase muži. Odsud, z nejvyššího bodu jsem si také všimla hřbitov – dnes již totiž Zoroastriáni nemají povolen tento typ pohřbívání – pohřbívají proto do klasických hrobů, které mají zevnitř vybetónované právě proto, aby nedošlo ke kontaminaci půdy.

V blízkosti této Věže mlčení je ještě i další, která je vevnitř mnohem zachovalejší. Voda mi síce již dochází, ale chuť vylézt na ní ještě mám. Vevnitř, kam se vstupuje po nízkém schodišti, je vyděleno místo, kam ukládali děti, ženy a dospělé. Vycházím opět ven a i když zapadá slunce, je ještě pořád dostatečně teplo, takže sluničko mne příjemně hřeje. Přála bych si nějaké Zoroastriány potkat, nicméně nemám štestí. Poznají se patrně podle svého bílo-červených barevných šátku ale je jich tak málo že se v půlmilionovém Jázdu  rychle ztratí. Proto se zpět v hotelu spokojuji se šuli, což je typická jázdská polévka s celerem.

Následující ráno se budím docela brzy, čeká mne totiž výlet na další zoroastriánské památky. Vyjíždíme malým mikrobusem směrem na sever, kde pak asi za půl hodiny odbočujeme na jakousi pouštní stezku. Tato silnice je v mapě označená nejtenší linkou a vypadá, že každou chvíli skončí do ztracena. Nakonec přijíždíme na rozcestí, které je neoznačené, a odbočujeme doleva. Po dalších par minutách se před name objevuje svaté místo. Zoroastriánští poutníci z celého světa při prvním spatření Chak chaku vystupují z auta a dale v bázni pokračují již pěšky. Před námi je totiž vesnička, na horním konci které je chrám ohně. Právě tady byli před muslimskými nájezdy zachránění sásanovští věřicí, a hora za svatyní dosud oplakává jejich osud – důkazem je kap-kap,  persky čak-čak, neboli kapání vody ze skály vevnitř svatyně.

Vystupuji po schodech nahoru, a již z povzdálí je slyšet zpěv náboženských písní. Vevnitř voní kadidlo a plápolá svatý oheň. Je tady pár žen, které právě ukončují bohoslužbu a pouští se se mnou do debaty o mém původu. Jsou to cizinky na návštěvě země svých předků a kořenů své kultury a náboženství. Kromě těchto pár žen je vesnice prázdná, není totiž sezona – hlavní poutě se konají každoročně v polovině června a trvají několik dnů.

Po návštěvě Chak chaku míříme do vesnice Kharánaq. Vesnice není velká, a je rozdělena na dvě části – tu, která je dnes obydlená výhradně zoroastriánským obyvatelstvem a tu, která již byla opuštěna. Právě ta opuštěná se pokládá za snad nejmalebnější příklad pouštní íránské architektury a stavitelství. Domečky z vepřovic jsou tady nalepeny jeden na druhém a mají dvě patra – horní se využívá v zimě, aby obyvatelům bylo tepleji, a dolní zase v létě, kdy teploty můžou vystupit I nad 40 stupňů. Při procházce vesničkou se musí dávat pozor, protože domečky mají dosti nepevné a polorozpadlé zdi. Již není poznat moc z toho, jak vlastně původně vypadaly, nicméně pod dlouhou klenbovitou střechou předpokládám někdejší existenci bazaru a v kachličky vykládaném interiéru byl určitě kdysi hamám. Vesnička měla I svou mešitu s třesoucím se minaretem. na který se dá zevnitř vylézt, nicméně pouze kdy vaše tělesné rozměry jsou velikosti patnáctiletého hubeného dítěte.

Prolézám uličky a domy Kharánaqu, náhodně potkávám další turisty a zase se ztrácím. Nakonec se dostávám k zahradám, ve kterých místní pěstují granátovníky a zeleninu. Z jedné ohrádky ke mne doléhá mečení malých koziček. Babička v čádoru u potoku pere koberce. Vypadá to, jakoby se v Kharánaqu zastavil čas. Přemýšlím nad poučkami z hodín o udržitelném cestovním ruchu – je lepší nechat tato místa ladem, nebo je opravit, natahat tam turistická lákadla a dát místním vydělat I za cenu toho, že vesnička ztratí svojí příchuť jediněčnosti a panenskosti? Těžko říct, co je lepší. Každopádně poušť kolem Jázdu se svou barevností s celou paletou odstínů béžové a hnědé jsem si oblíbila.

Zastavujeme v restauraci na jídlo – co dobrého mají? Čalou kebab, to znamená rýži s jehněčím kebabem. Vzhledem k tomu, že jehňátko radši hladím než jím, nabízí mi číšník kebab kuřecí. Porce je docela velká, rýže ozdobená šafranem a zapekaným rajčetem, k čemuž dostávám I male máslo. Kebab je take dobrý a se svými asi 15 centimetry mne krásně zasycuje. Ochutnávám take dúgh, který mi připomíná syrský ayrán a usmívám se. Cestující na různých forech a blozích píšou, že toto národní jídlo jim za několik dnů již leze krky. No uvidíme.

Následuje město Maybod. Naproti Kharánaqu je mnohem větší, a celé obydlené. Má ale překrásnou citadelu, které věk se odhaduje na patnácet let a připomíná slavnou citadel v jihoíránském Bamu. Krajné věže jsou jednoduše, ale hezky zdobeny. Nedostávám se dovnitř, ale procházka po obvodu nabízí hezký výhled na město. Něčím jsou mi tato pouštní béžová města blízká. Možná nehýří barvami, ale působí čistě a bezpečně. Vysoké věže tady nejsou pouze  minarety mešit, ale take takzvané Holubí věže – chovají v nich několik tisíc holubů, kterých guano se využívá k hnojení půdy. Další zajimavostí je několik karavanserajů, které dnes již můžou jen vzpomínat na stovky velbloudů s drahým a těžkým nákladem, které pod vedením svých pánů projjížděli oblastí a během zastávky se svým stoickým pokojem sedávali ve stínu pod stromy a zdi karavanseráje. Takových karavánserájů mezi Jázdem a Esfahánem je patrně docela dost, mnohé z nich již ztratili jména a základní historická data. Přitom jejich krása a velikost je stojí za zastávku. My se take zastavujeme, a pijeme čaj z termosky, místní řidič nám ukazuje jak na to – kostka cukru v ústech se má při doteku s horkým čajem pomalu rozpouštět a tak oslazený čaj pak spolknout. Mmmm.  Jázd a jeho okolí bude pro mne mít ve vzpomínkách sladkou příchuť, nejenom kvůli sladkému čaji, ale také kvůli své pouštní atmosféře a úžasné architektuře.

Krásný Esfahán ve fotkách

Reklamy