mapa a vlajka Libanonu

Cesta, kterou se chystáme podniknout, se zrodila v hlavě Dančiny a mojí někdy v březnu, kdy jsme se po několika letech opět náhodou potkaly na facebooku. Výsledkem asi hodinového chatu bylo to, že si Danka a její manžel koupili letenky na začátek června do Libanonu. K nim se pak přidala Zdenka slovenská, která se již nějakou dobu do této země chtěla podívat, no a k tomu ještě moje dvě bývalé kolegyně z Prahy Hanka a opět Zdeňka, tentokrát české národnosti. Takto vznikla skupina šesti lidí, kteří se rozhodli vidět Libanon a k tomu také část Sýrie. Jakýsi rámcový program vypracovala Katka (já) na základě předchozích cest a zkušeností s těmito zeměmi.  Letenky máme všichni přes Malév Hungarian Airlines, já letím dva dny dopředu, ostatních pět za mnou přiletí do Bejrútu. Snad se v Budapešti všichni poznají.

Plán cesty je vidět co nejvíc z Libanonu, plus podívat se do Damašku a Palmyry v Sýrii. Ubytování je v levných hotelích a v bytě v Damasku, doprava větším autem pro šest lidí s místním řidičem.

Jako první se na cestu teda vydávám já. Již několik dnů se necítím dobře, vypadá to různě, ale jakmile přijíždím taxíkem na ruzyňské letiště, je to lepší. Nálada se mi také vylepšuje poté, co mi kontrola zavazadel rentgenem nenajde pilník na nehty – dobře jsem ho schovala do kapesníku J. Let do Budapešti s Malévem je krátký, zato turbulentně intenzivní. Ocitám se na nově-zrekonstruovaném letišti v „Budce“, jak jsme ji rádi v práci na letišti říkali, a v novém food courtu si dávám obligátní pizzu (výborná) a poslouchám směs arabštiny a hebrejštiny. V noci to totiž lítá jak do Tel Avivu, tak do Bejrútu a Damašku, a je vtipné sledovat, jak po sobě Izraelci se svými „nepříteli“ často letícími z gatů jeden vedle druhého, ukradomky koukají.  V duchu si zpívám pasáž z písničky z války s Bašírem: Levanóóóóón, boker tóóóv (hebrejsky: dobré ráno, Libanon), což teda není moc vhodné, snad to ze mne v Bejrútu někde omylem nevyletí J. Je krátce před jedenáctou hodinou, a já jdu do gatu B8, cestou absolvuji pasovou kontrolu. Pasovák sice zdraví anglicky „hello“, ale následně mi odevzdává pas s: kesenem (maďarsky děkuji), což mne jako Slovenku trochu nadzvedne, ale budiž…  Lety do Bejrútu bývají obsazené cestujícími tranzitujícími zejména ze Švédska, ale nebývá plné letadlo, anticipuji teda, že se natáhnu a pospím si. V gatu jsou již skoro všichni, cestujících podle odbavení v Praze má být asi 70, což je méně než polovina letadla, jsou tady Evropani i Libanonci, většina kterých má sebou malé děti, a ty tady vesele běhají. Většina rodin jsou muslimové, soudím podle šátků, i když Libanon je hodně moderní a pokroková země, kde i mnohé muslimky chodí bez hidžru (šátku na hlavě). Slyším kolem sebe teď již jenom libanonštinu, která je snad ze všech arabských dialektů nejzpěvavější. 

Nastupuji do letadla a vzápětí usínám. Budím se asi 20 minut před přistáním, pode mnou svítí jižní pobřeží Turecka, snad město Antalya. No a za chvilku se pak již musíme připoutat, klesáme na přistání. Po mé levé ruce je Libanon. Pokaždé, když sem letím, se nezapomenu dívat, protože Libanon je ze vzduchu nesmírně krásný – teď je vidět pobřeží, kde město jedno vedle druhého je krásně osvětlené, přičemž světýlka jsou vidět i dál od pobřeží směrem do hor. Kdyby bylo světlo, nejspíš bych bylo vidět, jestli je na horách ještě sníh – v nadmořské výšce 3000 metrů, což je v Libanonu maximum, se sníh udrží dlouho do léta. Je také vidět záliv Jounieh a ostrý výběžek do moře, na kterém leží metropole země.

Takto vypadá Bejrút z výšky přes den - nádhera

Jsme asi tři minuty před přistáním, a to jsme již hodně nízko a přímo nad Bejrútem … vidím mešitu Muhammada Amína na náměstí Mučedníků, obytné výškové budovy v oblasti Ras Beirut a vypadá to, jako kdybychom již podvozkem byli přímo na vodě, až nakonec, na poslední chvíli se přece jenom objeví runway a my hladce přistáváme. Zazní bouřlivý potlesk a radostné výkřiky – švédští Libanonci neskrývají radost z návratu do vlasti. Když přistáváte v Damašku, takové něco se neděje. Ale Libanonci, byť celý život pracují a žijí v zahraničí (a takových je více než těch, co žijí v Libanonu), si rodnou hroudu o 10 tisících kilometrů čtverečních nesmírně váží.

Vystupujeme z letadla, hladce a bez problémů projdu pasovou kontrolou, protože mám úplně nový pas a tudíž policajt nemusí pracně zkoumat, jestli tam nemám nějaké izraelské razítko. To by totiž znamenalo okamžitý návrat zpět do Budapešti. U celní kontroly na otázku: do you have anything to declare? Odpovídám, I declare my soul to Lebanon – načež celník odpovídá: I love you, a tím celní kontrola končí.

Vycházím ven, ignoruji první taxikáře, a nasedám k jednomu, který se spokojí se mnou navrhnutou částkou, až mi je ho líto, a proto mu nakonec dávám trochu víc, než jsem mu původně slíbila. Jedeme asi deset minut, na silnicích již nejsou žádná auta, je totiž po půl čtvrté ráno. Ale ta sama silnice přes den vypadá úplně jinak, a i ty nejkratší vzdálenosti po pobřeží trvají někdy hodiny. Silnici z letiště lemují billboardy v angličtině a francouzštině a vysoké obytné budovy jižního Bejrútu, kde bydlí převážně šíitské obyvatelstvo. Je tady krásně vidět, i přes tmu, že Bejrút je postaven jakoby přes noc, kdy nebeské bytosti vysypali budovy z nebe na zemi, a kde která dopadla, tam již i zůstala – tím chci říct, že většina města postrádá jakýkoliv plán, ulice se různě klikatí bez ladu a skladu. Ale i v tom je krása, typická, jedinečná krása města, ve kterém žije přes polovinu všech obyvatel země.

Mešita Muhammada Amína v centru Bejrútu

Mešita Muhammada Amína je nyní přede mnou, je vysvícená tak, jak jsem ji viděla z letadla, a auto vjíždí do ulice Gemmayzeh. Jedna z nejznámějších ulic města, která ožívá každý večer díky svým restauracím a barům, je již tichá a lehce průjezdná.

Vystupuji z taxíku, a vzduch je vlhký. Teplotu odhaduji na asi 20 stupňů, což znamená, že do Bejrútu již dávno přišlo léto, a dny budou vlhké a horké. Ve svém pokoji následně sladce usínám.

Následující dva dny jsem ještě bez svých kamarádů, což znamená, že se vidím se známými, dám si svá oblíbená jídla, a oddychuji. Libanon je zemi, ve které se nesmírně dobře oddychuje a nicnedělá, protože tyto dvě aktivity, spolu s kouřením vodní dýmky Libanonci milují. Ráno u snídaně mi již opět pěje Feiruz, které písně se tradičně již po desetiletí poslouchají právě po ránu. Do večera pak různě posedávám v Café Em Nazih a vyprávím známým své zážitky z předchozích cest. Libanonci milují život, chtějí žít a užívat si. Na špatnou politickou situaci, která je špatnou, odkdy je Libanon Libanonem, nepřijde řeč, proč také? Žije se pro tento okamžik, nikdo neví, co bude zítra. Večer, po několika drincích a výborné maqlúbě (rýže s masem a jogurtem) se již škrábu po celém těle od komářů, a proto zamířím do svého pokoje. Je fajn strávit den v poklidu a těšit se z okamžiku. To Libanonci umí a můžeme jim to jenom závidět.

Zdeňka:

Když jsme s Hankou dostaly od Katky nabídku přijet za ní do Libanonu a Sýrie, váhala jsem jen chviličku. Pochybnosti vyvolaly probíhající boje a demonstrace v některých syrských městech. Po zmapování situace v Sýrii bylo však mé rozhodnutí jednoznačné – taková nabídka se zkrátka neodmítá! Kdy jindy bych se do takových zemí podívala?

V arabském světě už jsem byla – procestovala jsem Maroko a pár míst v Egyptě. Avšak výzva Blízkého východu? To je jiná.

Hanka:

Pozvání do Libanonu jsem od Kataríny předběžně dostala už někdy loni na podzim, kdy se rozhodla vypravit se na jaře 2011 na několik měsíců do Bejrútu na jazykový kurz. Tehdy jsem to ale odsunula do kategorie „třeba někdy.“ Letos v lednu jsem si užila cestování víc, než bych si kdy dokázala představit, a byla jsem pak naprosto spokojená s pobytem na delší dobu doma. Jen jsem si říkala, že když bych ještě letos měla někam vyrazila, nemusí to být daleko, ale mělo by to být v partě kamarádů – ideálně z teamu ex-ITS, se kterými už jsem absolvovala několik skvělých cest.

O Velikonocích 2011 pak přišla od KAM ta samá konkrétní nabídka, a do 24 hodin už jsem byla domluvená s BAR a měly jsme zakoupené letenky do Bejrútu v mazaně vymyšlené kombinaci se Student Agency přes Budapešť a začaly se těšit na cestu na Blízký východ s naší perfektní osobní průvodkyní.

 

Střih na začátek června, s úděsem zjistím, že letenku do Libanonu máme vlastně na datum o den dřívější, než jsem se celou dobu domnívala, takže příprava na cestu se smrskne na jeden rychlý nákup, naházení věcí do krosny během odpoledne a večer ještě přesun z Rychnova do Prahy k BAR. K té dorazím asi v 11, Zdeňka je na tom podobně, takže teprve začíná balit, já ještě tisknu e-tiket na zítřejší noční let z Budapešti a snažím se trochu spát. Ovšem sotva na pár hodin, protože už v 6, 30 nám odjíždí z Florence bus do Budapešti. Milan je tak ochotný, že nás na autobusák se všemi bágly hodí autem, a pak nám ještě z okna zamává, když žlutý autobus projede podél Kongresáku.

 

 

Pátek 2. 6.

Naše dlouhá cesta do Libanonu právě začala. První úsek Praha – Budapešť uteče překvapivě rychle, ve dvě odpoledne vylézáme na autobusáku s nevyslovitelným názvem a jdeme na chvíli relaxovat do příjemného parku. Protože odlet našeho MALEVu je až před půlnocí, rozhodujeme se i přes lehký déšť zajet do centra a podívat se trochu po městě. Obnáší to napřed ještě směnu forintů, uložení zavazadel a nákup lístků na metro. Pro mě je to první návštěva Budapešti, a jsem „impressed.“ Centrum moc pěkné, v něčem podobné zároveň Vídni i Praze, což je nakonec celkem logické. Ujdeme dost dlouhý kus cesty po nábřeží, pak se usadíme v MacDonaldu, jistotě to každého cestovatele, a využíváme free internet. Dostáváme zrovna zprávu z Bejrútu od KAM, která tam odletěla dva dny před námi. Začíná příjemný červnový večer a už se fakt pořádně těším, i když vím, že noc bude ještě hodně dlouhá a únavná. Kolem osmé vyzvedáváme batohy a bez problémů se metrem a pak autobusem dostáváme na letiště BUDka, jak ho mezi sebou nazýváme. Rozvíjíme teorii o návalech spánku v 90 minutových intervalech: na mě to právě padlo a jsem úplně hotová, a v těchto fázích se navzájem budeme střídat až do rána. Na check-inu s překvapením zjišťujeme, že se nám povedlo zabalit krosny na kilo stejně –11 kgkaždá, cestujeme nalehko. Předem rezervovaní 3. řada slibuje komfortnější businessové sedačky, tak doufáme, že se před zítřejší celodenní procházkou po Bejrútu aspoň trochu vyspíme. V transitu se taky potkáváme s druhou polovinou výpravy: slovenští spolužáci Katky Zdeňka A., a Danka a Rudko Chalupekovi. Tuto trojici není těžké v prázdné hale poznat, a sympatičtí nám jsou na první pohled.

 

„To by nebyl Malev, aby se něco nepo….lo,“ měly nás varovat předešlé cesty Katky na Blízký východ, kdy letěla pokaždé přes Budapešť a pokaždé byl nějaký zádrhel a já si pak četla smsky o „zkurvených Maďarech,“ kteří byli buď zpoždění, nebo let úplně zrušili. Tak jsem si říkala, jestli aspoň zlepšíme skóre, anebo nás taky něco potká. Bordovat do letadla se začalo načas, 3. řada vyšla, před půlnocí jsem se těšila, že konečně sedíme a budu moct spát. Zpozorněla jsem, až když jsem viděla pilota v reflexní vestě znovu vylézat pod letadlo, a chvíli na to pak při maďarském hlášení, kde jediný srozumitelný výraz „technikali probléme“ nemohl znamenat nic jiného. Dozvěděli jsme se, že toto letadlo nepoletí a musí nás spolu s kufry a palivem přesunout do jiného. Takže Malev opět nezklamal. Kupodivu ale měli náhradní letadlo nachystané asi za půl hodiny, dovezli nás k němu busem a nakonec jsme odstartovali asi o hodinu později. Nabídli nám sice džus a čaj, ale aspoň na malý sendvič jsme už čekali marně. Spánková krize teď přešla na Zdeňku, mně se vybavuje jen noční přistání a šok z toho, že jsme fakt docestovaly až sem.

Advertisements