Nožičky ve sněhu 🙂

Další den se vydávám do severního Teheránu. Mám toho na programu hodně – určitě chci lanovkou na Točal, dále chci vidět park Jamshidyeh ale také paláce Šáha Pahlavího. Severní Teherán je nepochybně nejčistší a nejluxusnější čtvrtí města. Jedu metrem, ale budu se zcela jistě pohybovat i taxíkem, a hlavně se chci dnes dobře, dobře projít, ať večer na lůžku ve vlaku nemám se spánkem problém.

Vystupuji pod horou Točal na stanici Mirdamad, kde již taxíky čekají, aby zavezli cestující do Dárbandu nebo k lanovce. Já jedu k lanovce, nastupuji proto do jednoho z taxíků a jsem podrobena výslechu: Odkud jsi? Kolik ti je let? Vdaná nebo svobodná? Tyto dotazy mi nevadí, mám totiž možnost procvičovat jazyk, a proto kromě odpovědí se také ptám na Alího (tak se řidič představil) rodinu, počet dětí, bydliště a tak dále. Ani nevím, jak uběhla cesta, jen si pamatuji, že uličky byly malé a klikaté a áut v nich nebylo moc – už je tedy jasné, proč je v severním Teheránu mnohem čistší vzduch. V těchto malých, klikatých uličkách bydlí nejbohatší obyvatelé metropole, a kromě čistoty ulic a domů si nepochybně potrpí i na zeleň, která je všude kolem v podobě malých parků, stromů a milých zákoutí. Vskutku příjemná část města.

Alí mne vysazuje před bránou parkoviště, dál pak již musím pěšky, nebo sběrným autobusem, který jede až pod samotnou lanovku. Jdu pěšky, a potkávám celé rodiny jak kráčí směrem nahoru, do centra pod Točalem, kde si nejspíš rozbalí deku, vyndají termosku čaje z baťohu, a budou piknikovat. Kromě něj jsou tady i mladé páry držící se za ruce a několik lidí v poklusu s láhví vody v ruce – i za běhu mají ženy na hlavě šátek, a teplákovou bundu mají delší pod zadek.

V této nadmořské výšce lanovka začíná

Již zdaleka vidím lanovku a kabínky jak jezdí nahoru a dolu, a pokračuji směrem k budce, kde se prodávají jízdenky. Beru to ale přes stánek se zmrzlinou, protože ta včerejší byla moc dobrá. Nakonec si kupuji jízdenku za 20 dolarů až do stanice číslo 7, což je ta poslední, a je v nadmořské výšce přes 3000 metrů, Já jsem nyní v necelých 2000 m.n.m.

Nastupuji do kabinky ve které je místo pro dalších pět cestujících, nicméně lidí není zase tolik, a proto jedu sama. Na skle okna kabinky je růžovým sprejem napsáno I love you a přes toto vyznání se dívám na Teherán, který se mi zjevuje před očima postupně víc a víc, jak moje kabinka stoupá směrem ke svému cílu. Město je to obrovské a nejenom ze severu, ale také z východu ohraničeno horami. Na jih je vidět nekonečnou poušť a na západ zase budovy, budovy … Vidím i nejvyšší věž Milad, která připomíná věž v Torontu, a zelené svahy s výškovými budovy přímo podemnou. Kolem jsou holé svahy Točalu, kterými se po jedné straně klikatí cesta, na ní je několik turistů, ale všichni již mají nasměrováno dolu z kopce.  Na třetí stanici někteří z kabinek vystupují, také je tady kontrola jízdenek, a pokračuji dál. Město se postupně více a více ztrácí ve

U sedmé stanice je všechno kolem bílé

smogu, až ho z páté stanice již prakticky nevidím vůbec. Vidím již ale sníh, nejprve jenom malé ostrůvky, které ještě nestihly roztát, postupně však více a více, až při výstupu na sedmé stanici je již bílé vše kolem. „A vám nebude zima?“ ptá se nevěříce mladý kluk který obsluhuje lanovku a dívá se na moje sandály a bosé nohy. „Nebojte se,“ vzkazuji mu anglicky, protože na perský výraz si zrovna nemůžu vzpomenout. Vždyť já jsem holka z hor, pomyslím si ještě, a již cápu bosýma nožičkama po sněhu.

Přede mnou je výhled na známé a oblíbené lyžařské středisko Točal, které má několik lanovek, upravených svahů, a úplně dolu také luxusní horskou chatu. Jsou tady i lyžaři ale není jich tolik, takže kdybych měla sebou lyže, byla by to úplná paráda. Sněhu je totiž ještě docela dost a je pevný, není mokrý. V hlavě proto vyrábím plány, jak budu tady lyžovat každý víkend příští rok, když přijedu studovat.

Lyžařská chata u vleků

Tak, a teď je mojí prioritou postavit se někde, kde není sníh … prstíky na nohou jsou již totiž modré a trochu také bolí. Štverám se proto na jeden z kopečků, na kterém již sluníčko sníh roztálo, pozoruji okolí a fotím. Je tady čistý a čerstvý vzduch, ale není vůbec zima – asi by plně postačil hrubší svetr.

Když se dostatečně nabažím a ještě trochu dopřeji svým nohám studenou sněžnou lázeň, jedu zase dolu.  Bude to chtít zmrzlinu, za tu bolest prstů na nohou si ji přece zasloužím. Krátce konverzuji se skupinou mladých, a vydávám se zpět k hlavní bráně pěšky s tím, že na Točalu jsem určitě nebyla naposledy.

Prozváním Alího ale ten již na mne čeká a nabízí mi, že mne vezme ke komplexu Saad Abad. Souhlasím, protože sídlo Páhlavích chci vidět. Za asi deset minut se ocitám před vstupnou bránou do komplexu, který obývali Šáh a Farah v době největšího rozkvětu své vlády, dávno předtím, než je ze země vyhnaly idey islámské revoluce.

Bílý palác Šáha Páhlavího

Komplex Saad  Abad má několik muzei a paláců, nejzajímavější je ale Bílý palác. Procházím zahradami, které jsou krásně upraveny, a kromě záhonů plných květů mají i malé fontánky a bazénky. Čekám palác krásný jako Golestán, nicméně Šáhovi šlo spíš o účel a praktičnost než o krásu exteriéru. Bíly palác je proto zdanlivě obyčejnou budovou bez větších dekorací fasády, kterou zdobí snad jenom nohy … Nohy Šáha – tolik totiž zůstalo z jeho monumentální sochy v nadlidské velikosti, která byla zřezaná a odstraněná po změně režimu. Zůstaly jenom nohy od stehen dolu, a nebylo návštěvníka, který by se u nich nezastavil a nevyfotil.

Vstupuji dovnitř. Palác má zpřístupněná dvě patra, a vypadá to, jako kdyby královská rodina svůj domov opustila včera. Jednotlivé místnosti mají otevřené dveře, takže se dá nahlédnout a vidět osobní věci, nábytek, keramiku, ale i fotky, postele a dokonce oblečení královského páru. U vstupu do místností také nechybí anglický popis, a proto se u téměř každé dozvídám, že lustr a skleničky jsou z Československa. Je tady možné fotit, ale kromě toho stojím docela dlouho před některými z místností a promítám si, co jsem četla o Rezovi a Farah, přičemž se snažím je představit živé na tomto místě. Zcela nepochybně vedli luxusní a opulentní životní styl, ale kdo z králů a vládců kdy nevedl?

Alí na mne zase čeká venku před vstupem a nabízí mi, ze mne zaveze do Nyavaranu. To jsou také paláce a sídlo Páhlavích, žili tady ke sklonku vlády a života Šáha. Nicméně, Nyavaran dnes není otevřen, a proto míříme do sídla dalšího vůdce – tentokrát ale z druhé strany barikády, a to Imáma Chomejního.

plakát v mešitě (sídlo Chomejního)

Chomejní žil a studoval na různých místech, po roce 1979 se ale uchýlil do jednoduchého domu právě v severním Teheránu (a nedaleko místa, kde léta bydlel jeho úhlavný nepřítel Šáh). U vstupu je velmi důkladná bezpečnostní prohlídka jakoby měl člověk spatřit a navštívit samotného velkého Imáma. Dům samotný pozůstává z obytné části, kde je za sklem vidět obývací pokoj domu Chomejního a která se spojená s mešitou, kam Imámem jezdili lidé z celé země, aby slyšeli jeho kázání. Vedle mešity je jeho bývalá knihovna, ve které po jeho smrti vzniklo muzeum – k vidění jsou fotografie ze života Imáma, osobní věci, knihy a vlastnoručně napsané dopisy. Je fajn, že sídlo dvou velkých postáv moderní Íránské historie je možné vidět jedno po druhém, nejenom kvůli rozdílu v životním stylu a filozofii J.

Od Chomejního to není daleko do Dárbandu, což je přímo pod Točalem udělaná zóna s restauracemi a kavárnami, a protože jsem včera neměla kebab, dávám si ho dnes. Propečený kuřecí kebab s rýží a máslem, k tomu grilované rajče a dugh … co víc bych si mohla přát? Ceny v Dárbandu jsou vyšší než ve městě, ale porce jsou také velké – je mi přímo líto, že ji nedokážu sníst.

Výhled z parku Jamshidyeh

Spěchám z restaurace dál do parku Jamshidyeh, předtím než zapadne slunce. Tento park je také přímo pod Točalem, a má velmi „horskou“ atmosféru. Lidé tady posedávají na dekách ve svahu, kterého jednotlivé jakoby terasy pojí klikatý chodníček. Jsou tady také toalety a nechybí malý bazének s rybami a kachnami – krása. Přitom pomezi stromy z horních teras vykukuje zástavba metropole a venku stojí netrpěliví taxikáři. Po asi hodině procházky proto pověřuji jednoho z nich, aby mne odvezl zpět k metru. Na dnešní den toho již bylo dost, nicméně aby se Chomejní nezlobil, jedu z nejsevernější stanice Tadžríš na nejjižnější Haram Mutahar, kde se nachází místo jeho posledního odpočinku.

Teď si na rozdíl od předchozích jízd sedám do čistě ženského vagonu. Jeden takový se nachází na začátku, a druhý na konci soupravy. Není plný a sedám si, přičemž jsem samozřejmě objektem zájmu spolucestujících Íránek, ale pouze do té doby, co do vozně nastupují prodavačky s různým zbožím. „Kupte si balzám na rty za tisíc tumánů, kvalitní!“ vykřikuje jedna, ta, které rozumím. Má sebou tašku plnou barevných balzámů a dívky vedle mne hned zkouší na pokožce ruky a kupují. Další ženy mají sebou různé kuchyňské potřeby, zápisníky a dokonce kabelky – slovem zboží, se kterým v ženských vagonech vědí, že uspějí.

u hrobky Chomejního

Vystupuji na stanici Haram Mutahar a uz se stmívá. Přede mnou je megalomanský projekt, který za dvacet let ještě pořád není u konce. Imám Chomejní si přál, aby místo jeho posledního odpočinku nebylo svatyní ve smyslu těch v Qomu nebo Mashadu, ale aby to bylo místo odpočinku, setkání se, pikniků a pohody pro jeho následovníky. Je tudíž pohřben mimo Teherán ale ne daleko, za pouhou hodinu jízdy se sem dostanete i z Qomu. Kolem mešity, ve které je pohřben vznikla univerzita, nákupní centrum a samozřejmě parky. Nic z toho ale není ještě dokončeno, vlastně i interiér mešity je dosud v rekonstrukci, a to samé platí o nádvoří. Ale to neznamená, že by Íránci otáleli s návštěvou, protože i takto podvečer jich je tady hodně – jedni posedávají, jiní mají sebou termosku, zase jiní se modlí uvnitř. Také vcházím dovnitř a nikdo mi v tom nebrání tak, jak je zvykem v Qomu, kam k samotnému náhrobku nemuslim nemá přístup. Tady tomu tak není, a proto vstupuji směrem k místu, kde odpočívá tělo velkého Imáma. Není v sarkofágu pod zeleným sametem tak, jak je to často v případě šiítských svatých, jeho tělo spočívá v malé a nízké hrobce, vedle něj je pohřben jeho syn Ahmad, který zemřel krátce po smrti svého otce.  Po pravé straně se modlí pár žen, nalevo zase slyším arabštinu – nepochybně skupina libanonských šiítů na pouti. Přichozí se většinou dotknou kovaní nebo ho políbí, a následně vhodí dovnitř bankovku.

Obcházím celý areál, poté se vracím k metru. Toto byl můj poslední den v Teheránu a mne čeká cesta vlakem do Jázdu. Vracím se proto metrem do hotelu, kde si vyzvedávám zavazadla, a jedu taxíkem na nádraží.  Jsem unavená a bolí mne nohy – dnes se brodily sněhem ale také prachem íránské metropole, a mají toho tak akorát dost. Jednu výhodu tento přísný islámský režim má – všude na nádražích jsou modlitebny, a všude, kde jsou modlitebny, musí být i místo na vykonání wudú – očisty. A to znamená, že na toaletách je umyvárna, kde otevírám kohoutek, ponořím jednu a pak druhou nohu do proudu čisté, studené vody, a nacházím úlevu. Nastupuji do vlaku, a velmi brzy na svém lůžku, přes jakékoliv snahy spolucestujícíh konverzovat, sladce usínám.

Město datlí a Zoroastriánů

Advertisements