Pohled na Teherán ze severu

Vlak zastavuje před půl druhou hodinou na hlavním nádraží. Po vyzvednutí zavazadel na karuseli se shromáždíme venku, loučíme, a jeden ze syrských studentů mi nabízí, že mne odveze do hotelu. Cesta trvá asi 15 minut a všude je ticho, klid, všichni již doma spí. Potkáváme jenom pár jednotlivců cestou, žádne ženy. Okolí silnice je čisté a nápisy ulic jako i značky jsou jak persky, tak anglicky. První dojem je tudíž velmi příjemný, země mi připadá čístá, organizovaná, ale také trochu přísná. To samé lze říct o hotelovém pokoji v hotelu, kde bydlím – na zdi je zažlklý papír s pravidly chování se v hotelu, přičemž jedno z nich zní: The islamic customs must be respected – islámské zvyky musí být respektovány. Přece ale sundávám šátek, dávám si teplou sprchu a sladce usínám.

Ráno se probouzím v 9,30. Takže akorát v nejvyšší dobu, abych stihla snídaně. Ke snídani je chléb s marmeládou, máslem a sýrem, k tomu sladký černý čaj. Íránský chléb se jenom z dálky podobá tomu arabskému – je to sice placka, nicméně je mnohem chutnější, slanější, a z jedné strany rýhovaná.  Vzhledem k tomu, že je v hotelu připojení na internet, využívám spojení ke komunikaci s domovem, a poté se vydávám do ulic. Hned první, co mne zarazí, je znečištěný vzduch, který mi připomína Káhiru – když zafoukne vítr, mám prách a kdoví, co všechno ještě, v očích, uších a nosu. Druhá věc, kterou si všímám, je počet mužů, kteří proti mně kráčí s obvázaným nosem … o plastických operacích a kosmetických úpravách Íránek jsem slyšela, ale potkat za jeden den více než 15 majitelů obvázaných a polepených nosů (a pouze jednu! ženu), jsem fakt nečekala.

Kráčím po jedné z hlavních tříd, které vedou vertikálně jižním Teheránem a jako první chci změnit peníze. To ale nejde jen tak v bance, mam zkusit banku Melli. V bance Melli obejdu několik přepážek dokud se dostanu k té správné, kde nejprve musím vyplnit formulář, pak jít k další přepážce, a pak si na 20 minut sednout. Vzpomínám na to, jak ve vlaku na mou padesátidolarovku čuměli, a přemýšlím, jestli ji již viděli tady J. Za asi 20 minut dostávám obrovský štós bankovek s hodnotou přes pět milionů. Největší bankovka je 100 000, nicméně ty dostávám jenom dvě, zbytek je v padesátitisícových bankovkách.

Peníze v Íránu jsou pro cizince oříšek. Za jeden dolar dostanete asi 10 000 íránských riálů (já jsem měnila 1 dolar za přesně 10 485 riálů), což je 1000 tumanů. Tumany je jenom měna pomyslná, v reálu neexistuje, ale každý v ní počítá. Takže řeknou 2000, nebo zkráceně 2, myslí tím ve skutečnosti 20 000 riálů, tedy přibližně dva dolary. K tomu existují mince v nominální hodnotě 500, 250 a 100 riálů. Na stejné ulici (Ferdowsí) je také řada směnáren, ale v bance byl přesto kurz nejlepší.

Palác Golestán

Vyrážím za první památkou ve městě – do slavného paláce Golestán. Golestán, neboli růžová zahrada byla sídlem vládnoucí dynastie Kádžarovců v 18.-19.století a dnes se pokládá za jednu z nejkrásnějších památek ve městě, byť jí představitele dynastie Pahlaví systematicky ničili a namísto Golestánu si za své sídlo zvolili modernější paláce na úpatí hory Točal v dnešním severním Tehránu. Vstupné do Golestánu se platí osobitě do každé z jeho součástí, nicméně, já ho chci vidět celý. U vstupu se nachází upravená zahrada s bazénkem, ve kterém se odráží jeden z palácových ívánů, na kterém je vystavený nádherný alabastrový trůn. Vcházím do Negar Khane, což je galerie umění, zejména obrazů, na kterých jsou namalovaní někteří z nejvýznamnějších šáhů Kádžarovské dynastie. Asi nejvíc mne zaujal Fath Alí Šáh, který je vždy namalovaný s dlouhánským plnovousem ale velmi, velmi štíhlým pasem až se divím, jak mohl takhle zvláštně vypadající muž mít až 200 manželek a zplodit na 170 dětí. V dalším z paláců jsou sochy některých ze šáhů a dobový nábytek. Nasreddín Šáh je jedna z figur, a vypadá, jako by se každou chvíli chtěl omluvit a dojít si na toaletu. Procházím pavilon po pavilonu a přemýšlím, jaké jsou asi paláce Pahlavích, které také hodlám navštívit. Fotím si detaily výzdoby stropů a zdí a poté odpočívám na jedné z laviček u bazénků.

Golestánský palác je v blízkosti mešity, která se kdysi jmenovala Šáhova, dnes je to mešita Imámova. Tento osud, podle toho, co jsem četla, postihl většinu Šáhových mešit – inu, změna režimu vyžaduje i vytlačení jména nebo titulu předchozího vládce z povědomí lidí. Mešita se nachází v parku a za ní začíná bazar. Je to můj první íránský bazar a já jsem zvědavá, jak se bude lišit od těch,

Šáhova/Imámova mešita

které znám z arabského světa. Hned na první pohled je jasné, že je čistější, je také jaksi přehlednější díky značení i těch nejmenších uliček a odboček, a je celý zastřešený.  Jeden z nejdůležitějších artiklů je oblečení, a samozřejmě nádory. Ty jsou k mání ve všech barvách a vzorech, mne se nejvíce líbí ty černé vzorované, a představuji si, jak bych si z cudného nádoru nechala ušít letní „neažtakcudné“ koktejlky. Pro začátek ale ochutnávám mandle a pistácie, nakonec si kupuji sladké datle, a pokračuji směrem k metru.

Pokračuji dál a chci si koupit telefonní kartu. Přímo na náměstí Ferdowsí zamířím do obchodu s telefony. Pro cizince je dostupná sim karta MTN Irancell, a po předložení pasu vyplní formulář a kartu mi aktivují. Telefonní karta mne stojí 60 000 IR a je na ní kredit 2000 IR, což vystačí tak na jednu smsku. Dobíjím si proto na místě, a to za dalších 55 000 IR.

Dále potřebuji persko-anglickou konverzaci, a podle rady Lonely Planet proto jdu po Enqelabe Eslami, kde by ji měly v knihkupectvích mít. Také ji mají, a kupuji si k tomu malý slovníček. Vzhledem k tomu, že mi patrně již nic nebrání v úspěchu při koupě jízdenky na večer do Jazdu, mířím zpět na Ferdowsí k metru. Univerzitní ulice je nepochybně dobrým místem k sledování nejnovější módy v zemi ne zrovna nejliberálnější, co se oblečení týče. Islámský šátek, kterého úkolem je ukrýt vlasy a krk, se jak vidět u mnohých Íránek stal módným doplňkem. Kouká z něj proto půl hlavy, a pokud má slečna nebo paní dlouhé vlasy, tak ty zase jsou delší než šátek vzadu a vykukují ven také. Většinou mají ty vlasy ale stáhnuté do culíku na vrchu hlavy, a právě díky té „vyvýšenině“ jim šátek začínající na temeni nemá možnost spadnout. Zbytek oblečení pozůstává z džínů nebo jiných kalhot, a pláště, kterému se říká francouzských „manteau“, kterého délka je nad kolena. Vypadá to, že sukně a šaty nejsou velmi v módě, na rozdíl od arabského světa, kde zase ženy nosí právě sukně. Moderní Íránka, zdá se, má ve svém šatníku třicet manteau a patnáct párů kalhot – v podstatě tato předepsaná „uniforma“ v mnohém ulehčuje výběr oblečení ráno před odchodem do práce a školy.

Dále mejkap. Také by podle islámských pravidel neměl na veřejnosti být, anebo alespoň ne výrazný. Že Íránky o svůj vzhled a pleť pečují, není pochyb – většina žen, které nenosí čádor mají výrazné líčení, které jim skutečně „sedne“ k výrazným črtům, zejména nosu.

Mířím na nádraží a chci si koupit jízdenku do Yazdu. Tady se mnou poprvé navážou konverzaci místní, a to během docela dlouhého čekání na vydání jízdenky (blíží se víkend) v jakési čekárně. Mladý muž z Mashadu si delší dobu připravuje věty, které mi pak klade ve formě otázek. Moje briskní odpověď ho nutí přemýšlet nad významem a zároveň položit další otázku, což docela zabíjí čas. Najednou se tady objevuje opět Hussein, syrský student z vlaku, který kupuje jízdenku pro sebe a kamaráda do Mashadu, a také značně urychlí proces výdaje mé jízdenky. Jak to bez něj v Íránu zvládnu?

Zbytek dne trávím s ním, jeho dalším syrským kamarádem a Zahrou. Zahra je Iráčanka žijící v Teheránu se svou rodinou, a má výbornou angličtinu. Je jí 27, je svobodná a velmi příjemná. Jdeme všichni spolu na pizzu, o které jsem slyšela a četla zatím jen to nejhorší a musím říct, že vysoce předčila má očekávání – nepřipomínala teda úplně pizzu jak ji známe z proamerického prostředí, přesto však byla čerstvá, chutná a sytá.

Po pizzi se vracím do hotelu, a necítím si nohy. Byl to dlouhý den, a mne bolí v krku a v nosu – tento pocit znám z Káhiry a není moc příjemný, je to z důvodu znečištění vzduchu. Již jsem viděla několik lidí s rouškou na obličeji, že bych si ji také pořídila?

Následující den mám plán vidět více z centrálního Teheránu. Vydávám se přes náměstí Chomejní směrem k Národnímu muzeu, ještě předtím mne ale zaujme Parke-Šahr, neboli městský park. Je brzy ráno, přesto je v parku již docela hodně lidí. Park má nádhernou fontánu a několik ptačích voliér. Íránci, kteří parky milují, tady tráví hodně volného času posedáváním na lavičkách, ve trávě s termoskou čaje, nebo klidně i na betónu. Zatím je ráno a zas tolik lidí tady není. Začtu se do mapy, aby se neztratila, a následně pokračuji v cestě.

Jako první je na mém programu Národní muzeum. Platí tady přísná opatření co se týče zákazu focení nebo dokonce telefonů a jakýchkoli tašek. Zbavuji se proto všeho kromě peněz, a vstupuji přes rontgenovou kontrolu dovnitř.

Muzeum má otevřené pouze spodní patro a je spíš archeologickou sbírkou než národním muzeem v pravém slova smyslu. Většina sbírky se týká doby vlády Achaimenovců, to je starověku do cca příchodu islámu. Jsou tady artefakty ze Sús, do kterých se již nesmírně těším, z Persepole, do které se těším alespoň tolik, co do Sús, a z archeologických nalezišť po celém Íránu. Zajímavostí jsou zejména rytony, což jsou nádoby určené s nalévání tekutin přes otvor, který je v podobě nějakého zvířete – přiznám se, že něco takového jsem nikde zatím neviděla. Achaimenovci byli ale po dobytí Egypta hodně ovlivněni egyptskou kulturou, co dokládá přítomnost hieroglyfů na některých sochách, postoje soch jako egyptští faraoni a také třeba pes z Persepole, který připomíná egyptskou bohyni v kočičí podobě Bastet, a který ale celkově působí spíš jako puma než jako pes.

Sbírka má celá anglické popisy s nejdůležitějšími informacemi, nechybí podrobná chronologická tabule a mapa u vstupu a kolem a kolem, Národní muzeum stojí za to vidět.

Muzeum skla a keramiky

Hned vedle Národního muzea je muzeum skla a keramiky. Nachází se v krásně rekonstruované vile ještě z doby Kádžárovců v příjemném parku. Součástí sbírky je sklo a keramika jak z doby před naším letopočtem, tak z období římského a islámského. Sbírka má popisky v angličtině ve formě tabulek, jedna z nich pojednává i o českém skle. Samozřejmě nejvíce mne zaujalo oddělení šperků a moje oblíbené římské sklo. Zatím ho nic nepřekonalo.

Procházím ulicí Valiasr směrem k Teheránské univerzitě. Tady se totiž nachází muzeum koberců. Dnes to vypadá na den muzeí, ale proč také ne. Většinou nejsem zase tolik muzejní typ, ale muzeá ve spojení s parky a paláci starých vládců zní jako ideální způsob strávení času v íránské metropoli.

Dojdu až na náměstí Enqeláb a dál již nemůžu. Teherán je velký a můj žaludek již prázdný. Je také načase ochutnat místní kuchyni a dát si něco typického. Nemám chuť na maso (a kdy mám, že jo), takže si objednávám Mirza Ghasemi.

Za tímto exotickým názvem se ukrývá pochoutka, o které tipuji, že se stane hitem mého pobytu v Íránu jen co ji spatřím na talíři. Mirza Ghasemi je dušený lilek se zeleninou ve formě pasty, která se podává s chlebem, olivami a kouskem citronu. Mmmm. Nabírám si lilek na chléb arabským stylem a po očku sleduji další stoly, jestli se to v Íránu vůbec takhle smí. Ale jo, smí, dělají to všichni. Hned se cítím více doma, což ještě umocní atmosféra vodním dýmek, které voní po celé kavárně. Kouří muži i ženy, a tabák tahají nejenom přes vodu, ale také přes mléko nebo džus.

K pití si objednávám černý čaj. Není čaj jako čaj a skutečně, tento íránský chutná jinak. Zato dúgh, neboli ayran, je výborný a osvěžující. První nekrabová íránská gastronomická zkušenost byla výborná.

Muzeum koberců se nachází nad parkem Láleh, což je jeden z nejoblíbenějších ve městě. Na jeho jižním konci je jakoby mini-lesík s lavičkami určenými pikniku-chtivým návštěvníkům. Už jenom ohník chybí, a bylo by to jako někde na Vysočině. Zbytek parku je ale opravdový park, kde si dávám točenou zmrzlinu. Mmmm. Vzpomínka na dětství a melancholie, protože kdo již dnes u nás dělá točenou zmrzlinu. Příchuť tiramisová nebo cheeskaková prostě není to pravé ořechové. Očekávám pořádný průjem, ale i kdyby, stálo to za to.

Bosky ve sněhu 

Advertisements