napříč Tureckem

Ráno se budím kolem deváté hodiny. Nevím, jestli jsme v noci více jeli nebo stáli, můj spánek je natolik silný, že se na změny jízdy nebudím. Naopak, to zrychlování a zpomalování mne uspává. Kdysi jsem jezdila ze Slovenska vlakem do Čech v neděli večer, a v pondělí ráno po noci strávené na lůžku ve vozni vlaku jsem rovnou jela do školy nebo do práce.

Turecko je obrovská země. Ve městečku Behyan je mapa Turecka na které je vidět malý jakoby výběžek z jižního obrysu území – je to hatayský región, se kterého anexí k Turecku se Sýrie nikdy nesmířila. Tento výběžek Hatay je přibližně v polovině jižní horizontální hranice Turecka, a my jsme hranici překročili několik stovek kilometrů na východ od něj. Nyní jedeme již dobrých 12 hodin, a zatím jsme pořád stovky kilometrů (a přibližně šest hodin jízdy) od jezera Van. U něj naše cesta ve městě Tatvan končí. Dále pokračujeme přes jezero kompou a poté na nás ve městě Van čeká íránský vlak.

Konečně dostávám svůj kýžený černý sladký čaj, kterým dělám tečku za snídaní pozůstávající z tuňáka a arabského chleba. Přitom opět dostávám tavený sýr, tentokrát to už ale není President. Podobně jako včera, se i dnes snídaně podávala v 11 hodin, oběd a večeře tudíž bude nejspíš opět kolem šesté. Krajina při pohledu ven z okna je docela zajímavá – hornatá, s některými vrcholky pokrytými sněhem. Podél tratě teče řeka, které rozbujněnost naznačuje, že tady v poslední době hodně pršelo. Nyní je zataženo, ale déšť byl na hranicích, a pršet zřejmě bude opět. Krajina je takřka neobývaná, jenom sem-tam zastavujeme v malé vesničce kde na nás mávají místní a kde se opodál lidských obydlí pasou ovce nebo hovězí dobytek. Projíždíme tunely – alespoň každých pět minut jedným a vlak jede rychlostí cca 80 kilometrů za hodinu.

kurdská vesnička

Přichází Moatasim, kluk ze Sýrie, který také cestuje, ale nevedno kam, není kdy se zeptat, vždy mi naběhne do kupé, hodí po mne pytlík s chipsami nebo mi vyloupne žvýkačku, a běží dál.
Jdu se sednout do jídelného vozu, kde funguje elektřina. Sedí tady také několik tureckých policajtů, kteří, jak se dozvídám, nás mají chránit od Kurdů. Kde, když nikdy žádní nejsou? Tak zní můj dotaz při pohledu na prázdnou krajinu s několika vesničkami ve vzdálenosti přibližně pět kilometrů od trati. Všude kolem jsou polí, ale ještě před hodinou krajina vypadala jinak – projížděli jsme jakoby soutěskou, ze které vedla ven malá údolí a prameny vody a vodopády. Jeden z personálu říká, že v noci sněžilo, a minulý rok koncem dubna byla také krajina bílá.

Arabština se tady míchá s kurdštinou a turečtinou, vzduch je plný kouře, protože láska k tabáku nepochybně pojí i největší nepřítele v těchto končinách světa. „Budeš takhle chodit jako mumie taky,“ mrká na mne jeden z personálu poté co kolem nás prochází dvě Íránky. „No jo no, to mi neublíží,“ odpovídám mu a raduji se z posledních hodin svobody v podobě odhalené hlavy a na ramena padajících pramenů vlasů. Zahalení se neobávám, nebude to také poprvé. A člověk si bude alespoň vážit „svobodu“ při návratu zpět do Sýrie. Někteří přítomní Syřani to na mne zkoušejí s ruštinou s tím, že ji kdysi měli ve škole. Také vozně vlaku pochází, samozřejmě, z bývalého Sovětského svazu. Opět, jako pokaždé když na to přijde řeč, vysvětlují, že Československo nebylo součástí Sovětského svazu.

někde v tureckém Kurdistánu někdy kolem poledne

Dostávám na ochutnání vývar z kuřete. Personál si tady samozřejmě vaří, a vaří i pro klientelu pokud si objednají. Ale při tom množství jídla, které dostáváme to snad ani není potřeba.

Kuchař zatím udělal jídlo, maso s rajčaty a rýží, jsem zvaná. K jídlu si samozřejmě z mobilu pouští syrský folklór, a mezi sousty jedlíci tleskají, kuchař přímo v sedu tančí a natřásá hornou části těla před procházejícími Íránci, kteří toto nadšení nesdílejí. Jestli se dokážou obdobně odvázat, uvidíme (snad) v Íránu. Po jídle se samozřejmě pije čaj, a vytvoří se dvě skupinky, syrská, která si teď z mobilu pouští parodii na libanonskou hymnu a turecká, která si pouští zase své písničky. Vzájemně na sebe pokřikují a těší se z pohledu na čápy a kachny venku u tratě při řece. Počasí se horší a prší docela hodně. Při pohledu na úrodnou krajinu jeden ze Syřanů poznamená, že by sem měli přestěhovat syrské Palestince, čímž jasně dává najevo svůj postoj. Není moc co dělat, tak syrská skupinka nahlas dumá o tom jak to, že mluvím tak dobře arabsky. Jeden z nich říká, že mám arabského tátu, což ukončuje dohady – takový důvod je patrně pádný a tím je téma uzavřené.

východní Turecko a jeho rurální charakter

Při cestě na toaletu vidím, že Íránci podřímávají ve svých kupé a moc se jim nechce se družit. Je tady jazyková bariéra, kterou mezi Araby a Turky přerušuje Kurdština, kterou ovládají jednak policajti, jednak někteří ze Syřanů. Ale Perština? Otevírám své jazykové tabulky, a vypisují si důležitá slovesa, ze kterých většina má následující tvar: arabsky vypadající, znějící a stejný význam mající jmenná část, za kterou následuje typické perské sloveso kardan, dádan nebo dáštan. Asi to prostě zkusím, arabské podstatné jméno doplním jedním z těchto sloves a budu doufat, že jsem se trefila :-). A v íránském vlaku již začnu. Zatím se držím společnosti, které rozumím a vzpomínám na svou cestu na Srí Lanku, kde mne jakákoliv prvotní nejistota opustila ve chvíli, když jsem zjistila, že místní průvodce žil kdysi v Jordánsku a ovládá arabštinu. Nemyslela jsem si, že je možné pocítit takovou jistotu a pocit „domova“ po prvních slovech arabštiny, ale tak to je arabština pro mne znamená, že jsem doma, že se nemám čeho bát a hlavně, že se domluvím. Jestli se jednou budu cítit stejně i u perštiny, budu více než ráda. Ale pravdou zůstává, že jazyk dělá mnoho, a člověk přirozeně táhne a důvěřuje těm, kterým rozumí.

V šest hodin jsme v Tatvanu, odkud z hlavního nádraží jede vlak do přístavu a zastaví přímo před lodí. Loď má tři patra, to nejspodnější slouží nákladní dopravě a jsou tady vagóny se zbožím. Nahoře je paluba pro cestující s kapacitou asi 200 lidí, přičemž je námi zaplněná jenom do

Vlak zastavuje přímo u lodě

čtvrtiny. Samozřejmě nechybí malá modlitebna, kterou ale využívají spíš ti s počítačem kvůli nabíjení. Za celou dobu cesty jsem ještě neviděla nikoho modlit se, ale během cestování se věřící muslim modlit nemusí. Je tady také bar kde prodávají nápoje a dělají výborné bagety za 2 dolary. Už horší je to, že nemluví jinak než turecky, takže to různě lámeme – jsou tady syrští studenti, kteří se vrací do Íránu, kde studují, několik mladých íránských párů, kteří mluví anglicky, pak Íránci, kteří mluví arabsky, takže vždy to nějak dáme dohromady. Za asi půl hodiny od nalodění se rozjíždíme a jediná škoda je, že už je tma. Loď je natolik velká, že není cítit žádné pohyby, většina lidí pomalu usíná. Ti, co ne, se vzájemně seznamují a povídají si, zrovna také zapínají televizi, ve které vysílají tureckou pohádku. Cesta by měla trvat pět hodin. Trávím ji zejména studiem perských slovíček, ale také pomluvy bývalého libanonského premiéra Saada Harírího s rodinou šíitských Libanonců, kteří jedou do Íránu na pouť, navštívit hrobku Imáma Rezy v Mešhedu. Přesně o půlnoci loď kotví na břehu jezera u města Van, loučíme se s tureckým personálem i výbornými sendvičemi, a vstupujeme nejprve do budovy nádraží, kde je každému přidělené číslo kupé. O to se stará již přímo íránský personál vlaku. Íránský vlak je již přistaven a hned na první dojem působí čistějším a luxusnějším dojmem než ten předchozí, i když ani na ten bych si nemohla stěžovat. Každopádně, íránský vlak nemá lůžkové, ale lehátkové vozy – v každém kupé jsou čtyři lehátka, a mne je přiděleno kupé právě s libanonskou rodinou, dvěmi sestry středního věku, jedna z nich má sebou také dospělého syna. Spolu s doktorem Huseinem, který je Syřan, nicméně již léta žije v Teheránu, a tudíž mluví persky a překládá, si děláme večeří. Má zásoby od maminky z Aleppa, k čemuž přidáváme libanonské hendbe a zátar se olivovým olejem. Vskutku, s Libanonci (a také Syřany) se člověk ve světě neztratí. Přispívám svou konzervou tuňáka, a je nám dobře. Íránci pouští topení, a i když je pravda, že venku je kolem 10 stupňů, v kupé je teplo.
Na íránské hranice je to ještě něco přes tři hodiny. Jako nejmladší se nabízím, že budu spát nahoře. Na rozdíl od lůžek a lehátek na trase Praha-Banská Bystrica tyto íránské nemají ohrádku, takže přemýšlím, jestli neskončím v noci na podlaze mezi taškami plnými jídla z Libanonu. Otevíráme okno, ze kterého vane příjemný čerstvý vzduch, a k polštáři si připravuji šátek …

Jsme na turecko-íránské, nebo rusko-finské hranici?

Jsme vzbuzeni přibližně za tři hodiny, a venku sněží stylem, že mám pocit, že jedu k rodičům domů na Vánoce. Sníh je hustý a těžký, a samozřejmě nám všem způsobuje radost. V odbavovací hale turecké se vytvoří dvě řady a trvá asi půl hodiny, dokud je vlak zcela odbaven. Popojíždíme pomalu dál, sníh se ztrácí, v Íránu zrovna nesněží, i když kopce kolem je viditelný slabý poprašek. Írán!! Zastavujeme v první následující stanici. Pasová kontrola se odehrává přímo ve vlaku pod dohledem policajta, u kterého si všímám nejenom velmi atraktivní zjev, ale také krásnou světlozelenou košili a k tomu tmavější, ladící kalhoty. Zatím snad nejhezčí uniforma, kterou jsem u policajtů/celníků viděla. Muž si bere naše pasy sebou a my máme čas si vystoupit a dojít na toaletu. Během stání ve stanici jsou toalety stejně jako i u nás uzavřené, a Íránci, zdá se, to pečlivě dodržují. Na nádraží jsou cedule jak persky, tak anglicky a pracovník železnic nám ukazuje směr k toaletám. Samozřejmě, toalety jsou, jako v Sýrii, šlapací, ale čisté, všude je také papír, tekoucí voda. Hned vedle toalet je namúzcháne, což je termín pro modlitební místnost. Zatím co se Arabky a Peršanky modlí, já se rozhlížím po nádraží. Popravdě, čekala jsem přivítání přísným pohledem Ajátoláha Khomejního z velkého obrazu nebo plakátu. Na virtuální přítomnost lídrů jsem v arabském světě zvyklá. Tady je ale pouze malý obrázek v kanceláři pracovníka železnice, k tomu se Khomejní usmívá.

Venku je docela čerstvý vzduch, i když zimou bych to nenazvala. Na rozdíl od našeho vlaku, kde se personál bojí, abychom nenastydli, proto se topí a teplota se snad blíží čtyřiceti stupňům Celzia. Nikdo, zdá se, nepřišel na spásonosný nápad vypnout topení na nějakou krátkou dobu, jen já. Sděluji to přes kluka, který mluví i persky, personálu. Konečně se tak dočkáme teploty, u které se dá spát. Nastupujeme do vlaku, vypínáme světlo, ale ještě předtím si přeřizujeme hodinky o jeden a půl hodiny dopředu. Je totiž pět, a po íránsku již půl sedmé …

Za chvilku se budíme, pán policajt se vrací s pasy. Otevírá dveře kupé po prvním zaklepání k velké nevůli mých Libanonek, které totiž již složily šátek a tudíž si zakrývají hlavu záclonkou. Ujišťuje nás ale, že již se můžeme v klidu uložit ke spánku.

Spí se mi sladce. Do jedenácti hodin, kdy přijíždíme do Tabrízu. Někteří cestující vystupují, my ostatní čekáme na celní kontrolu, po které vyskakujeme z radosti z vlaku, protože toalety jsou opět zamčené, a spěcháme do haly. Hala, jako i okolí nádraží je čisté. Dokonce i koleje – právě kvůli těm zamčeným toaletám. Na nádraží je pár obchůdků s

Konečně, po dvou dnech, vyšlo slunce!

 občerstvením, řada sedadel na čekání, a slovem nic nenasvědčuje, že jsme dojeli do pekla, jak někteří Írán. Ale já se ani nedivím, mám již zkušenost s tím, že čím horší název země v uších člověka ze Západu zní, tím hezčí, příjemnější a také čistější ta země je.

Již od vstupu do Íránu jsem „zašátkovaná“. Upřednostnila jsem „arabský“ styl plného zahalení kdy není vidět nic a šátek sedí pevně na hlavě před stylem „perským“, který jim možná a odhaluje půl hlavy, ale neustále padá jak z hlavy, tak z ramen. Spolucestující se ale shodují, že jsem teď ještě krásnější. Napůl se šátkem na hlavě i spím, protože máme otevřené okno u mojí hlavy.

Já tak, jak to Írán má rád.

Opouštíme Tabríz a děláme si se sousedním arabským kupé kávu. Moje libanonské „tety“ (tak jim říkají i kluci odvedle) marně hledají skleničky na kávu ve svých zavazadlech, a proto pijeme z plastikových. Až teď jsem si také všimla, že mají sebou asi dva kila cukru – aby také ne u toho neustálého čajování! Před námi je posledních asi dvanáct hodin cesty do Teheránu.
Ze zbylého zátaru v olivovém oleji se dělají sendviče, přidáváme sýr koupený na nádraží. Cesta ubíhá poněkud rychleji než v noci a venku pořád prší, kolem není vidět lidská obydlí, jenom nekonečná polí a sady s pistáciemi. Poté kolem druhé hodiny krajina spoustne a připomíná mi alžírský Atlas. Projíždíme tunely a soutěskami, menší a větší kopce se vlní po pravé i levé straně. Nastává čas modlitba al-Asr, a vlak zastavuje na malém nádraží, ve kterém nechybí modlitebna pro ženy a muže zvlášť. Většina vystoupí a jde se modlit, já vystoupím na focení, ale není co fotit. Opět nastoupím a vzápětí mne odchytí íránský pár, který mluví arabsky. Pijeme čaj a jíme pistácie, zatím se vlak opět rozjíždí a podává se oběd v podobě kuřecího masa s rýží dochucené šafránem a sušenými semínky granátového jablka. Po jídle si děláme legraci jak z perského jazyka, který zní Arabům směšně, a také si Arabové stěžují, že Íránci již po třech dnech cesty páchnou. Arabové se vzájemně proto očichávají a ujišťují, že oni ještě nepáchnou. Opět krátíme dlouho chvíli čajovým obřadem a přesunujeme se do jídelného vozu, aby byla trochu změna. Chci zaplatit za pití, které jsem si objednala, nicméně mám jenom 10 000 riálů (1000 tumanů), a personál nemá nazpátek. Z legrace jim podávám padesátidolarovku, na kterou hledí jakoby ji nikdy neviděli – nejspíš to tak bude. Konečně po celém dnu deště svítí slunce a dá se trochu fotit piktoreskní krajina s jejími vesničkami, stády ovcí a vlnícími se kopečky – žádná větší města není vidět, trať nepochybně běží neobydlenou krajinou. V půl deváté se ptám na to, kolik času zbývá do příjezdu. Kolem půlnoci bych tedy měli být v Teheránu, což je dříve než předpokládaný příjezd. Musím říct, že těch šedesát uplynulých hodin bylo více než příjemných a klidně bych s touto společností pokračovala i dál. Libanonci jedou dalším vlakem do Meshedu, což je dalších asi 12 hodin jízdy. Budeme se proto loučit a dostávám od jednoho ze syrských studentů telefonní číslo pro případ nouze. Jedno dobrodružství končí, ale další teprve začíná.

Jaká je íránská metropole Teherán

Advertisements