Nádraží Kadam v Damašku, kde moje cesta začíná

Sýrie, na rozdíl od Jordánska, kde železniční dopravu dnes již využívá jenom málokdo (i navzdory existence kdysi slavné hidžázské tratě, která původně vedlo z Damašku přes Jordánsko až do saudsko arabské Medíny), v Sýrii se vlakem jezdí poměrně často. Železniční síť není hustá, nicméně spojuje hlavní a největší města a ekonomická centra země na trati Damašek – Hamá – Halab – Deir ez Zor. Hlavním damašským nádražím je Kadam, které se nachází na předměstí, nicméně z centra metropole je taxíkem přístupné do 20 minut a odsud vyjíždí všechny spoje.

Co se týče informací o cestě, výborným zdrojem je stránka http://www.syrische-eisenbahn.de/SyrianRailways/CFS%20in%20Englisch/Fahrplan/CFS-FahrplanE.htm kde je možné najít dostupné syrské vlakové spoje s cenou a jízdním řádem. Dalším je pak íránská internetová stránka www.rajatrain.ir. Úplně nejlepší je ale informovat se přímo, od minulého roku se například změnil jízdní řád Damašek – Teherán co do času i dne odjezdu vlaku. Poradí nejenom na Kadam, ale také v centru Damašku na náměstí Hidžáz, kde ale nemají oprávnění prodávat pro toto mimostátní spojení jízdenky.

Pro zakoupení jízdenky je dobré vydat se na Kadam den před odjezdem vlaku. Já jsem tak učinila v sobotu a po předložení pasu jsem měla dvě možnosti – místenku do „sedacího“ vlaku za 3300 SYP nebo lůžkového za 4400 SYP. Vzhledem k délce jízdy jsem ani nepřemýšlela nad navýšením v podobě 25 dolarů – krčit se tři noci někde na sedadle není zrovna příjemná představa. Sebou si v ceně můžu vzít až do 25 kilogramů zavazadel a dvě hodiny před odjezdem vlaku mám být na nádraží.

Vlak Damašek – Teherán v roce 2011 jezdí každou neděli v 10 hodin ráno. Příjezd do

Loučím se s horou Kásijún nad Damaškem, uvidíme se za měsíc!

 Teheránu je ve středu v 1, 40 po půlnoci, to znamená, za 63 hodin. Přesně v ten samý čas také vyjíždí vlak z Teheránu (tj. v neděli v 10 hodin ráno) a ve stejnou dobu po 63 hodinách jízdy přijíždí do Damašku.

V neděli ráno v osm již jsem na nádraží, nejprve probíhá vážení zavazadel, přičemž se celníci podivují, že mám sebou jenom pouhých 11 kilo … poté proběhne opětovná kontrola dokladů a jízdenky a dostávám potvrzení pro uložení zavazadel do speciálního vagónu. Tuto možnost vzhledem ke svým dvoum malým baťůžkům nevyužívám.

Kromě mne cestuje ve vlaku ještě jedna cizinka, a to Japonka – ale pouze do Turecka, má sedadlo. Zbytek cestujících jsou Íránci. Kdo byl v Damašku ví, že jsou to nadšení turisté/poutníci, které do Damašku lákají zejména dvě mešity – Umajovská s hlavou šíitského mučedníka Husejna a mešita Sajida Zajnab. Ve starém Damašku je několik ulic súku věnovaných právě této klientele, a obchodníci tam vykřikují ceny a názvy zboží zásadně v perštině. Většina Íránců do Sýrie letí, nicméně jsou i tací, co jedou vlakem. Moji dnešní spolucestovatelé se již plní dojmů ze Sýrie vracejí domů, je tady přes dvacet osob a vypadají, že se všichni znají. Snaží se domluvit se syrským personálem, a jaksi jim to i jde – rukama, nohama, napůl arabsky, napůl persky. Ještě, že perština přebrala tolik slov z arabštiny. Ti zbožnější z Íránců ale znají spisovnou arabštinu – foshu z koránu. Tady se hájí, že v zavazadlech nic nemají, nic, kromě

moje přechodné bydliště 🙂

oblečení a osobních věcí.

S čím prvním se cestovatel do Íránu seznamuje? Se stanem. Stan se persky řekne čádor, a kromě toho, pod čím spíme v lese, se stan využívá jako oblečení pro ženy.

Mezi čádorem a klasickou arabskou abájí nebo dželbábem je rozdíl. Abája je ve formě dlouhých šatů, dželbáb je zase jakoby kabát. U obou je ale potřeba ještě přidat šátek na hlavu, protože končí u krku. Čádor se ale obléká přes hlavu, na které se připevní k šátku, dále má rukávy, ale vepředu se nezapíná na knoflíky nebo zip, jenom přidržuje rukama, nebo nechává volně plandat. Je to v podstatě jakýsi závoj –  když ale žena roztáhne ramena, je vidět, jak je široký. Účelem čádoru není nahradit oblečení, které zahalí celé tělo, jeho účelem je zahalené ženské tělo jaksi „rozostřit“, aby nebylo vidět jeho obrysy. I tento na první pohled nevkusný černý kus látky má ale své vzory a zdobení, například na konci rukávů.

Bez čádoru je na nádraží pouze jedna mladá žena a její matka. Ty mají na sobě šátek, uvázaný způsobem, jakým ho nosily kdysi naše babičky, a který jím jakoby padá dozadu, takže odhaluje polovinu hlavy, K tomu mají kalhoty s jakýmsi pláštěm, který je sice upnutý, ale s dělkou do kolen. Toto oblečení mají ostatně i další ženy, které k tomu nosí ještě čádor. Ženy i muži živě komunikují a zejména ženy upínají pozornost na mne a japonskou dívčinu. Není divu, jsme jediné. Četla jsem před cestou několik cestopisů, a všichni cestovatelé se shodli na tom, že Íránci jsou nesmírně pohostinní, přátelští, ale také se rádi fotí. Že je to pravda, se potvrdilo jen co jsem si stihla nechat zkontrolovat doklady a koupit vodu. Přistoupily ke mne tři mladé holčiny ze skupiny, a každá se nechala vyfotit. Přitom samozřejmě sundaly čádor a postupně se vystřídaly v pózování a focení.

Přibližně ve čtvrt na deset jsem zamířila na perón, kde se již část íránské výpravy snažila nastoupit do správného vagónu. Těch lůžkových bylo pět, a já jsem si až teď uvědomila, jak je nás málo – něco přes dvacet osob na celý vlak. Počkala jsem na lavičce na umístění do toho správného, protože mi bylo jasné, že nemá smysl se rvát s Íránci o místo v tom jejich. Nakonec jsem byla umístěná do vagónu hned vedle, a samozřejmě již nikdo nepřistoupil – zůstala jsem naprosto sama. Výhoda kralování ve vagónu spočívá samozřejmě v neomezenému přístupu na toalety, ale zase – není s kým začít pilovat perštinu.

Lůžkové vozně syrských železnic příjemně překvapily a potěšily svou kvalitou a čistotou. Připomenulo mi to časy, kdy jsem jednou měsíčně jezdila z Prahy na Slovensko v podobném lůžkovém vozni. Vlastně, lze říct, že v úplně stejném – až na ty šlapací toalety. Ty české vlaky pochopitelně nemají. V kabině se nachází dvě lůžka, malá skříňka, zrcadlo se světlem a zásuvkou a také umyvadlo, odpadkový koš a přehrádka na zavazadla. Okno nejde otevřít, ale je čisté, takže s focením není problém.  Jdou otevřít okna na chodbě, jako i dveře mezi dvěma kupé.

Vlak se rozjíždí přesně v 10 hodin, což mne nemálo překvapuje, ale zpoždění ještě určitě bude mít možnost nabrat. Vyjíždíme z nádraží Kadam a směřujeme nejprve na jih, následně se vlak točí a již pokračujeme na sever. Pohledem se loučím s horou Kásijún, pod kterou jsem pět týdnů bydlela.

Vlak z času na čas zastavuje ve stanicích, které nejsou nijak označené. Nikdo nenastupuje a nevystupuje, o minutu se již zase rozjíždíme. Nejprve míjíme polí, a hustě obydlené oblasti, které nesou název ríf Dimašq – předměstí Damašku. Okolí postupně ztrácí na barvě a krajina se mění v pouštnou. Po levé straně je pohoří Antilibanon, které tvoří hranici mezi Libanonem a Sýrií, a ze druhé strany kterého je

Domeček nedaleko Halabu

libanonské údolí Bíká. Antilibanon je sice o něco nižší než jeho „bratr“ Libanon (hlavní pohoří stejnojmenné země, výška do 3080 metrů, přičemž Antilibanon dosahuje maximálně o 1000 metrů níž), nicmíně je natolik vysoké, že zachytává vlahu, která je v podobě deště i sněhu vylévá na údolí Biká a zúrodňuje ho. Druhá strana Antilibanonu již takové štěstí nemá. Všude kolem je pouze suchopár, pár menších vesnic a měst přerušuje stereotypně světlohnědou barvu krajiny.

Za dvě a půl hodiny se dostáváme do údolí řeky Orontes. Orontes, řeka, která pramení v pohoří Libanon a na rozdíl od své sestry Leontes, která teče na jih se stáčí na sever,  překračuje hranici do Sýrie a dává život krajině kolem Homsu, se také jmenuje Nahr al-As, což znamená „rebelující“. Tento název ji dal někdo, kdo nejspíš nemohl pochopit, že řeka může téct i na sever. .. Orontes má docela nízko položené břehy, a z toho důvodu, pro potřeby zavlažování, vznikly núrie, nebo-li vodní kola, která jsou dosud k vidění kolem města Hamá.

Projíždíme Homsem a já se usmívám nad vzpomínkou několika vtipů o obyvatelích tohoto důležitého syrského města – Homsané jsou pro svou prostořekost a srdečnost k smíchu Syřanům i Libanoncům.

Je čas oběda, dostávám proto dva plátky chleba a Prezidenta. Samozřejmě, luxus jsem neočekávala a mám zásoby.

Za Homsem, v takové dálce, že to není na fotku, se majestátně vypíná Libanon. Na vrcholcích je vidět sníh, ten nejspíš zůstane, jako každý rok, do poloviny června. Lyžařská sezona vrcholí, a zrovna je čas, kdy hrdí Libanonci můžou dělat to, co neustále zdůrazňují cizincům – ráno si zalyžuješ, odpoledne se vykoupeš v moři …

Libanon nyní není dál než z Damašku, z Homsu jezdí autobusy a servísy do Tripolisu přes takzvaný Homsko-Tripoliský koridor, který se nachází tam, kde končí pohoří Libanon a začíná pohoří Gebel Nusayria.

Krajina mezi Homsem a Hamá je úrodná a čedičová. Z čedičových kamenů je  označení mezí na polích a jeho tmavá barva se vynímá. Jsme v Sýrii zemědělské, v Sýrii oliv, granátových jablku a pistácií. Malé olivovníky jsou zasazeny na několika polích, poznáte je podle světlozelené barvy jejich úzkých lístků.

Před námi se nyní črtá město Hamá, známé svými núriami, sladkostmi ale také hořkou vzpomínkou na masakr v roce 1982. Již z dálky je vidět hotel Holiday, který je přímo u řeky a odkud se dá pozorovat práce núrií – jejich pomalé otáčení se pod váhou vody a nepopsatelný vrzající zvuk, který u toho vydávají. Za Hamá přichází celé řady pistáciových sadů, které si lze lehce splést se třešněmi. Pistáciovníky se střídají s olivovníky v této krásné krajině, kdy naším dalším cílem je město Halab. Nenadarmo se také pistáciím říká halabské – i když kromě skvělých pistácií dělají i výborné olivové mýdlo.  

Do Halabu nakonec přijíždíme se dvouhodinovým zpožděním. Kéžby se protáhlo na alespoň šest hodin, aby příjezd do Teheránu nebyl ve dvě v noci! J

Cesta z Halabu do Teheránu

Advertisements