Tyto dvě věci pojí všechny Libanonce – neustálé výpadky internetu a elektřiny. Co ještě? Ještě snad láska k plastickým úpravám obličeje, nejčastěji nosu.

Již několik dnů je Bejrút bez internetu – nebo alespoň ta, která využívá DSL připojení. Technice nerozumím, ale již jsem si zvykla, že se to dá očekávat pokaždé, když přijde velká bouře. Kromě toho, že není internet, máme tam, kde bydlím já, máme každý den výpadek elektřiny na tři hodiny. Během této doby využíváme na svícení generátor, který nám dává 5 kilowatů, takže jsme schopni svítit, víc ne. Máme štěstí – známí v jižním Bejrútu mají elektřinu pouze čtyři hodiny denně a generátor nemají.

Tyto dvě věci pojí všechny Libanonce – neustálé výpadky internetu a elektřiny. Co ještě? Ještě snad láska k plastickým úpravám obličeje, nejčastěji nosu. Nevěřila bych, kdybych to nezažila – kvůli operacím sem lidé jezdí z Evropy, ale i Sýrie, Turecka. A nejde jenom o úpravu rtů botoxem nebo oční víčka. I muži si nechávají chirurgicky upravit obličej, zejména nos. Nemám nic proti drobným kosmetickým úpravám v pokročilém věku, ale zbavovat se typického arabského nosu?

Kromě těchto třech společných problémů – s internetem, elektřinou a arabským nosem – již Libanonce snad nic nedrží pohromadě. Je to neuvěřitelné – u nás jsme všichni Češi nebo Slováci, až pak jsme ateista, katolík … tady je to naopak.

Libanonec se identifikuje ne podle své národnosti, ale podle příslušnosti k jedné z přítomných sekt. Sektou tady lze chápat jednu z osmnácti náboženských skupin, které mají v zemi své stoupence – to znamená zejména Sunnity, Shiity, Drúze a Křesťany. Libanonci jsou na toto rozdělení vlastně hrdí, ve všech příručkách, průvodcích nebo prezentacích se tento fakt rozdělení do 18 skupin s pýchou zdůrazňuje.

Přitom o ponímání Boha vůbec nejde. Kdysi žili všichni pohromadě, teda zejména křesťané a Drúzové, kterých byla většina, poklidným životem v libanonských horách. Ta přílišná jednota ale neseděla osmanským pánům, kteří věděli, že spojeným horským Libanoncům se jen stěží ubrání. Proto nezasáhli, když v roce 1860 vypukli mezi křesťany a Drůzy nepokoje, ve prospěch obou skupin a v zájmu opětovného sjednocení těchto dvou komunit. S rostoucí sunnitskou a šíitskou komunitou rostly také rozpory, které ještě prohloubila přítomnost Palestinců v druhé polovině 20.století …

Dodnes platí rozdělení Libanonu na těchto několik základních komunit, ze kterých každá převládá v jiném regionu země. Křesťanům patří hory, Bejrút a část údolí Biká. Sunnitský je sever kolem Tripolisu a jih kolem města Sidon. Šíitský je jih Libanonu a údolí Biká.

Jak poznáte, jestli je někdo Drúz, křesťan nebo Sunita? Křesťané nejčastěji používají namísto arabštiny francouzštinu, nebo tyto dva jazyky míchají. Ekonomicky se jim daří nejlíp a v nákupním centru jim děti nejspíš během nákupů hlídá filipínská chůva. Drúzové jsou známí svým typickým osmanským oděním do černého s bílým fezem na hlavě a dlouhým knírem – ale pouze, pokud jde o praktikující muže. Ženy v drúzské komunity chodí také v černém, s bílým šátkem na hlavě. Sunité a Šíité? Dlouho jsem přemýšlela, jestli majitel bytu, ve kterém bydlím, je jedno, nebo druhé. Nejlepším ukazatelem v tomto případě je to, kde bydlí. Je z Dahie? Tak to nejspíš nebude Sunita. I když … jeho manželka Sunitkou je. A vypadá to, že nemají problém. Problém ale nemají ani křesťané se Sunity, Šíité s drúzy – lidé si dokážou spolu sednout, vypít kafé a pokouřit vodní dýmku bez ohledu na své vyznání.

Kde je teda problém? V politice, a mezi vládnoucí elitou. Asi by bylo všechno jednodušší, kdyby byl konflikt mezi křesťany a muslimy. Tak, jak to často simplifikují lidé v Evropě. Ale bohužel. Není tajemstvím a ani překvapením, že Hizballáh je v alianci se stranou Free Patriotic Movement, kterou vede Generál Michel Aoun. Generál Aoun má podporu přibližně poloviny křesťanské komunity Libanonu. Ta druhá jsou Falangisté a Libanonské síly, které jsou zase v koalici s sunnitskou pro-Haríri komunitou. Drúzové? Ti jsou také rozdělení, a jasno ve svých sympatiích nemá patrně ani sám Walíd Džunblatt, který je jednou s těmi, pak zase s oněmi. Když se člověk zvenku dívá na libanonskou politickou scénu, je rád, že je cizinec, a nemusí si zrovna v Libanonu plnit svou občanskou povinnost.

Politika se řeší dnes a denně, ale to, co se mi na Libanoncích líbí, je jejich touha žít. Mimo politiku, mimo Palestinské otázky, pryč, daleko od hříchů Občanské války. A tak se v mé oblíbené kavárně Em Nazih každý pátek večer setkáváme cizinci s libanonskými křesťany, Šiíty, kterým kavárna patří, Sunity, Drúzy, Syřany a prostě všemi, kteří si chtějí povyrazit, zatančit a zapomenout na to, že nemají zrovna nejvíc peněz, nebo že zrovna v rodině něco řeší. Libanonci umí žít naplno, a to se mi na nich líbí. Přeji jim, aby to tak zůstalo, bez ohledu na pozici během modlitby nebo typu jejích oblečení. A až zase během večera třikrát vypadne proud a přidají se tři s obvazem na nosu, ať nikoho neopouští dobrá nálada.

Reklamy