Dnes v pět hodin odpoledne místního času padla libanonská vláda.                                                                                                                                                                             

Libanon má nejenom krásné hory, chutné jídlo a příjemné klima, ale také zamotanou politickou situaci, a dnes i přímo vládní krizi.

Člověk by až nevěřil, kolik různých politických názorů nalezne na tak malém území. A kdyby šlo pouze o politickou příslušnost, to by se ještě dalo zvládnout. Ale jde i o příslušnost náboženskou. Libanon se chlubí tím, že na deseti tisících kilometrů čtverečních žijí příslušníci až 18 různých náboženských vyznání. Největší náboženské skupiny tvoří Sunnité, Shiité, Maronitští katolíci, Drůzové, příslušníci Řecké ortodoxní církve a Arméni.

 V roce 1860 se v libanonských horách odehrál první náboženský konflikt. Tehdy šlo o krvavé boje mezi Drúzy a Maronity. V době kdy vznikal nezávislý Libanon, byly početné již taky etnika Shiitů a Sunnitů, přičemž počet obyvatelů hlasících se k Drúzům upadal. V roce 1943 byla proto moc v zemi rozdělena následovně: prezidentem země má být vždy Maronitský křesťan, premiérem Sunnitský muslim, předsedou parlamentu zase Shiita.

Ačkoliv se tento systém snažil být férový ke všem, má i své mouchy. Dnes totiž Libanonci svou identitu odvozují ne od své národnosti, ale od své náboženské příslušnosti. Aby to ale nebylo jednoduché, u moci v vládě národní jednoty jsou dva tábory, které se vyprofilovali po smrti ex-premiéra Rafíka Harírího a které si říkají „tábor 8.března“ a „tábor 14.března“. Do 8.března patří strany, které po smrti Harírího podporovali Sýrii a její politiku, přičemž 14.březen jsou strany s výraznou protisyrskou politikou, kterých stoupenci se právě v tento den před šesti lety shromáždili na slavném bejrútském Náměstí mučedníků a žádali ukončení syrské okupace. Do skupiny 8.března patří strana Hizballáh a Amal, obě jsou převážně shiitské, ale v tom samém táboře je také strana Svobodného patriotického hnutí generála Michela Aoun, což je v této době snad nejoblíbenější křesťanský politik, kterého volila polovina křesťanského obyvatelstva země.

Do tábora známého jako 14.březen patří zejména Sunnitští muslimové a stoupenci strany premiéra Saada Harírího, strana Libanonské síly (maronitští křesťané), dále pak Falangisté, kteří jsou také převážně křesťané, a nakonec Drúzové pod vedením Walída Jumblatta.

Toto rozdělení již ale neplatí. Jednak díky odtrhnutí generála Aouna a Walída Jumblatta po volbách v roce 2005, a jednak proto, že Libanon zrovna vládu nemá. Dnes totiž 11 ministrů z tábora Hizballáhu a Amalu podalo demisi kvůli nesouhlasu se Zvláštním tribunálem pro Libanon, který by měl za několik dnů vydat obvinění ze smrti Harírího. V tomto obvinění budou figurovat jména několika členů Hizballáhu, a to se straně nelíbí. Hizballáh pohrozil odchodem z vlády, a dnes tak i udělal. A pokud není ve vládě Hizballáh a Amal, nejsou ve vládě zastoupeni Shiité a vláda je tudíž protiústavná.

Co to znamená pro život cizince v Libanonu? Především být ve střehu a mít po ruce pas. Naposledy, když padla vláda v roce 2007, propukli v ulicích ozbrojené nepokoje. Tyto nepokoje znám pouze z vyprávění. Co přijde zítra, nikdo neví.  Ani já to nevím. Jedno ale vím. Tato úžasná země si to nezaslouží .

Reklamy