Libanonský deník 1 – Ahlan wa Sahlan!

 

 

 Libanonská vlajka Zdroj:libanaise-4ever.skyrock.com

Libanon v této době pokládám za svůj domov. Proč jsem si zvolila právě tuto nebezpečnou, a nepokojemi zmítanou zemi za místo pro prožití nějaké doby svého života?

Jak vám zní slovo Libanon? Mne se u toho vždy vybavily olivy, válka a vůně čerstvě upečeného masa na rožni.  Proč zrovna tyto tři věci? Ani nevím, ale všechny tyto tři aspekty jsou v Libanonu přítomné a zásadní.

Jaký je Libanon z pohledu člověka, který se v něm na nějakou usadil? Nelze to jinak říct, než že je pestrobarevný, rozmanitý a dynamický. Na deseti tisících čtverečních kilometrech se píšou dějiny a dějí věci, které ovlivňují světovou politiku. Dnes o politice ale mluvit nechci – ostatně, toto téma si zaslouží svůj vlastní článek. Chci mluvit o zemi jako takové a o tom, čím si mne získala.

Z hlediska geografie mi je velmi blízká. Zejména ty vysoké hory, které dosahují nadmořskou výšku až třitisíce metrů (takže více než náš Gerlachovský štít), a jsou poseté vesničkami, ve kterých žije převážně křesťanské obyvatelstvo. Samozřejmě, v zimě tady sněží a lyžařská střediska se otevírají krátce před Vánocemi pro Libanonce, ale také pro cizince. Libanon je rozlohou tak malá země, že když vyjedete nad Cedry Páně (cedrová rezervace v severní části země), tak při dobré viditelnosti vidíte na západ až na pobřeží Středozemního moře. Otočíte se o 180 stupňů, projdete pár kroků vpřed, a díváte se východně -dovidíte až do Sýrie. No a všechno mezi tím, to je pestrobarevný Libanon.

Když jedu do hor, těším se na jablka, hrušky a kaki – těmto druhům ovocí se vysoko v horách daří dobře. Také se těším na čerstvý vzduch a klid od rušného pobřeží. Dolu u Středozemního moře je ale mnohem více příležitostí poznat každodenní život a mluvit s místními. Podél pobřeží vede pouze jedna dálnice ze severu od města Tripolis na jih do Tyru, a většina obyvatelstva žije do několika kilometrů na východ od této tepny. Jací jsou Libanonci jako řidiči? No, musím uznat, že v Egyptě byli ještě rychlejší a bláznivější, ale Libanonci zase tolik nezaostávají. Když se z Bejrútu vydám například do Tripolisu, musím počítat s tím, že ačkoli vzdálenost je necelých sto kilometrů, pojedu tam třeba pět hodin … Jednou se mi stalo, že jsem jela brzo ráno do Sidonu. Šílená zácpa … přičemž situaci řidiči vyřešili tím, že zrušili jeden jízdní pruh směr Bejrút a jeli v něm do protisměru. I to je možné … dopravní policie? Ale prosím vás. Maximálně vás na významné křižovatce zastaví u checkpointu armáda – prohodíte slov, a jede se dál.

Rušné pobřeží, pokojné hory … to není ještě všechno. Se Sýrii Libanon hraničí údolím Biká, které už postrádá ruch velkoměst, zato však nabízí jiné druhy zábavy, a to nejenom památky, ale také ochutnávku vín v jednom z několika vinařství. Údolí Biká se mi pojí s představou příjemně stráveného víkendu na venkově, kde vás dobře nakrmí a kde jsou lidé snad nejpřátelštější. Jednou bych chtěla projet údolí Biká na kole, a opět nemluvíme o vzdálenosti jih-sever větší než nějakých sedmdesát kilometrů.

Jací jsou Libanonci? Na jednu stranu – podobně jako jejich země, jsou různorodí. Žije tady až 19 různých náboženských skupin, některé z nich rozeznáte podle jejich chování a oděvu na ulici. V něčem jsou ale všichni Libanonci stejní – za každou cenu a vždy se usmívají. Je to nakažlivé, až se někdy v Čechách cítím se svým pozitivním přístupem k životu a úsměvem jako z jiné planety. Myslím, že právě Arabům můžu vděčit za to, že život neberu zas tak vážně, a že si ho užívám, byť jsou podmínky a okolnosti ne zrovna ideální. Libanonci by vám o tom mohli vyprávět! Od roku 1860 dodnes trvají vyřizování účtů mezi jednotlivými náboženskými komunitami, do toho ještě připočítejte okupaci sousedy a vysoké počty uprchlíků. A přece – kam se podívám, lidé se usmívají, žertují, jen tak posedávají na ulicích a kouří argíleh (vodní dýmku) a diskutují. O životě, o válce, o lásce … i bez arabštiny se tady člověk obejde, většina Libanonců má alespoň základy angličtiny a mnoho z nich mluví perfektně francouzsky. Ale arabština samozřejmě nabízí příležitosti poznat Libanonce ještě lépe. Někdy jim nejde do hlavy jak to, že mluvím arabsky. Ale také jsem si již popovídala s taxikářem česky, a na svoji zemi slyším pouze chvály. Aby také ne – na každém kroku vidím automobily značky Škoda, a kdo je Nedvěd a Baroš ví Libanonci i lépe než já sama.

Dnes nám celý den pršelo … na pobřeží dosahuje v zimě teplota minimálně deset stupňů, mráz a sníh tady neznaji. Těším se na sluneční dny, které se v březnu stanou každodenní realitou. Přiznám se, že tato realita se mi líbí mnohem více, než mrazivá rána v Evropě. V létě je ale dobré z pobřeží utéct do hor za příjemným vánkem, protože vzduch je tady rozpálený a těžký.

Bydlím u autobusového nádraží na kopci a mám z okna nádherný výhled na úpatí hory Libanon. Ted je poseto světýlky a lidé nejspíš již plánují následující pracovní den. Ale v ulicích nepřestávají troubit auta (bez troubení tady jezdit neumí) a je slyšet také hukot moře. Moře a hory … to je Libanon, přidejte k tomu úsměv a Ahlan wa Sahlan – jste v Libanonu všemi vítání.

Advertisements