Izrael již padl. Těmito slovy vás Shiitští vůdci vítají v nově otevřeném muzeu, které má turistům přiblížit obávané a tajemné hnutí, které si říká Strana Boží – neboli Hizballáh.

Hizballáh otevřel své muzeum minulý rok ve kdysi strategické pozici bojovníků odporu, jak si sami říkají (arabský Muqawama, anglicky resistence), oblasti, která se jmenuje Iqlím at-Tufáh, nedaleko jiholibanonského města Nabatie. Muzeum nese název Mleeta, podle kopce, ve svahu kterého bylo vybudované, a od Nabatie vás v pravidelných intervalech turistické značky upozorňují na směr k muzeu.

Muzeum, jak jsem se dozvěděla od jeho průvodce, bylo navrhnuté architekty Hizballáhu. Návštěvu začínám spolu s ostatními turisty v malém vyhřívaném promítacím sálu. Film, který má přiblížit historii tohoto hnutí má délku deset minut, a nutno říci, že víc než na historii Hizballáhu se soustředí na historii existence svého úhlavního nepřítele, kterého existence je vlastně důvodem existence Hizballáhu. Film začíná a já se dívám do očí generálního tajemníka hnutí – Hassana Nasralláha. Nasralláh mluví pokojně, vítá mne a další na místě, které má turistům, ale také nepříteli dát najevo, že Hnutí odporu je živé, aktivní a silné. Zaznívají také úryvky ze slavného projevu Nasralláha po válce v roce 2006 kdy tento nesmírně charizmatický vůdce, oblíbený nejenom ve své shiitské komunite, slibuje zionistům, že pokud zaútočí na letiště Rafíka Harírího v Bejrútu, zaútočí Hizballáh na letiště Ben Gurion v Tel Avivu.  Na konci přichází věta – Izrael padl. S tímto se zvedám a pokračuji dál. Poslouchám zasvěcený výklad a hodně fotím – moji kamarádi, co zbraním a tankům rozumí, fotky určitě ocení.

Muzeum je rozdělené do několika částí. Jedna z nich je Abyss neboli česky Peklo. V Pekle, které je několik metrů pod úrovni na které stojím, je plné izraelských tanků a zbraní. Průvodce vysvětluje, že Izrael sám pronesl, jak v pekle skončí Hizballáh během války v roce 2006 a staví to do kontrastu s tím, co v Pekle muzea skutečně je – zbraně nepřítele.  Pokračujeme přes sérií tunelů, podíváme se do bunkru, obdivujeme Kaťuše.  Nakonec přicházíme na vyhlídku – přiznám se, že je to moje nejoblíbenější část prohlídky – a výhled, který je odsud vidět, je skutečně nádherný. Je odsud vidět na okolité kopce, které jsou poseté menšími vesnicemi ale také městy, například Nabatie. V roce 2006 byly některé z vesnic zničené během izraelského bombardování; prakticky žádná památka na tyto události již neexistuje, částečně i proto, že Hizballáh investoval dost velkou částku peněz na opravu domů a komunikací – samozřejmě ve spoluprácí s Íránem. Když jedete po silnicích v jižních Libanonu, každou chvíli vídíte informační tabule s poděkováním té zemi, která se o obnovu postarala – většinou je to Írán, ale také Kuvajt, Qatar nebo Sáudská Arábie.

Vracíme se do muzea, procházíme dalšími tunely, dozvídáme se o taktikách Hizballáhu a jeho způsobech boje. Jako poslední jdeme do expoziční místnosti. Tato je zaměřená na Izrael. Kromě dalších izraelských zbraní, uniforem a munice je tady také panel, který mapuje celou infrastrukturu IDF  (Izraelské obranné síly) spolu s jmény jednotlivých velitelů a náš průvodce tvrdí, že tato databáze obsahuje také emailové adresy a telefonní čísla jednotlivých pozic v izraelské armády, přičemž je databáze updatovaná každý den. Staví to do kontrastu s tím, že Izrael dosud nemá o infrastruktuře Hizballáhu ani ponětí, a že jediné jméno, které zná Izrael i svět, je jméno generálního tajemníka Nasralláha.

Další barevné panely detailně mapují izraelské vojenské složky a průvodce zdůrazňuje velikost izraelské armády co do počtu vojáků v pohotovosti a také v záloze. Toto číslo je kolem pět set tisíc, a jednoho návštěvníka zajímá, jaký je počet obyvatel Izraele. To průvodce neví. Pokračujeme dál k posledním panelům, kde jsou zachyceny výroky různých politických a vojenských vůdců v zemi nepřítele, jen škoda, že jsou pouze arabsky. Před odchodem se ještě dozvídám, že poměr obětí na straně Hizballáhu a Izraele je jedna k jedné, ale co přinese budoucnost, nikdo neví. Hizballáh je optimistický – Izrael padl.

Vycházíme ven a já potřebuji na toaletu. Ale kde jsou záchodky pro ženy? Ty pro muže jsou hned napravo, a dokonce dvojí. Pro ženy jsou až za rohem – asi nepočítali s takovou ženskou návštěvnosti, i když nejvíce turistů sem přijíždí z Íránu po celých skupinách autobusem z Bejrútu a nejsou to pouze muži, ale i ženy a děti. Muzeu určitě lze vyčíst i to, že se v jeho komplexu nenachází žádná restaurace (i když jedna je nedaleko), za to však hnutí Odporu myslelo na nákupůchtivé, a já se najednou procházím mezi regály, které mi nabízí trička s logem Hizballáhu, korány, vlajky a obrazy s podobou Hassana Nasrallaha. Obchod je plný, zrovna totiž dorazila íránská skupina, a nejspíš začali svou prohlídku právě v obchůdku.

Loučíme se s Mleetou, již zapadlo slunce, a místo má najednou velmi zvláštní atmosféru. Asi bych tady nechtěla zůstat sama potmě mezi zbytky izraelských tanků. Inu, peníze se dají vydělat na lecčem, a cestovní ruch už dnes není jenom o památkách z kamene, které mají za sebou tisíciletou existenci. Alespoň v Libanonu ne.

Reklamy